Bangladéš. Matematik by se neubránil výrazu rovina. Pro geografa jednoduše nížina. Pro obyčejného člověka je to placka, jak se patří. Placka ležící při pobřeží Bengálského zálivu na východě indického subkontinentu. Důsledný cestovatel může říci placka plná vody. Velké řeky jako Ganga, Brahmaputra, Padma či Méghna a všechny jejich přítoky přinášejí této zemi život i smrt.
V době monzunů by se dalo dokonce tvrdit, že Bangladéš je vlastně vodní plocha, z níž místy vystupuje pevnina. Zapomeňte však na idylku vodních kanálů, řek, průzračných jezírek a lagun pokrytých lotosovými květy a lemovaných kokosovými palmami. O čistotě se zde v žádném případě nedá mluvit.
Více než 700 řek o celkové délce 22 155 km dramatickým způsobem vstupuje do života 160 milionům obyvatel země, která je jen dvakrát větší než Česká republika a patří mezi nejchudší na světě. V době monzunů proteče zdejšími řekami až 140 000 kubických metrů vody za sekundu. Spadne tu za rok 3000 mm srážek. K tomu připočtěte každoroční záplavy a jednou za pár let cyklon, kterému padnou za oběť tisíce životů.
Voda všude kolem
Dháka, hlavní město Bangladéše. Je před polednem a já seskakuji z rikši přímo do kalné kaluže. Ocitám se na levém břehu řeky Burigangy v místě zvaném Sadarghát. Sice zrovna neprší, ale voda je všudypřítomná. Obzvlášť teď uprostřed monzunů, kdy prší skutečně každý den. Mám pocit, že vodou je nasáknuto úplně vše - vzduch, země, okolní domy i lidé. Panuje zde čilý ruch, ostatně jak se patří na jeden z největších říčních přístavů na světě. Sadarghát je pulzujícím centrem Dháky, srdcem dvanáctimilionové metropole a řeka Buriganga její tepnou.
Zachycuji první nesmělé pohledy ve tvářích Bengálců. Snažím se nevnímat všeobecný zájem o mou osobu, přeskakuji kaluže, uhýbám nejrůznějším vehiklům, prašivým psům a ušmudlaným dětem. „Pojď, ukážu ti skvělé místo, drž se za mnou, za chvíli bude pršet, jmenuji se Samir.“ Třicetiletý Samir se mne ujímá, aniž bych ho o to žádal. Jen taktak za mne stihne zaplatit vstupné do Růžového paláce, honosné koloniální stavby a jediné zachovalé památky v Dháce, a spustí se průtrž mračen.
Máme alespoň čas se seznámit a prohodit pár vět. Samir je učitel. „Bydlím ve velkém domě,“ ukazuje na druhý břeh řeky. „Až ti tady všechno předvedu, půjdeme ke mně. Ukážu ti byt a moje dva syny,“ sděluje mi s úsměvem na tváři. Nebráním se. Pohostinnosti místních se ostatně ubránit ani nelze. Za všeobecného pozdvižení se ocitáme na hlavním molu, kde kotví většina dopravních lodí. Panuje zde čilý ruch. Velké otřískané a rezavé kolosy střídají nové nablýskané trajekty. Jejich cesty vedou veskrze na jih země, kde spleť kanálů a říčních ramen tvoří ideální podmínky pro lodní dopravu. Jedni nastupují, druzí vystupují. Nosiči přenášejí zboží všeho druhu. Mezi trajekty se proplétají desítky malých dřevěných pramic. Převozníci nabízejí za tři rupie převoz na druhou stranu řeky.
Z horní paluby jedné z lodí, z výšky asi osmi metrů, skáčou malí kluci do vln kalné Burigangy. Netrápí se její čistotou. Člověk má dojem, že se zde vlastně nikdo ničím netrápí. Řeka slouží jako společná skládka, prádelna, kanalizace, koupelna, toaleta a často i jako kuchyně pro mytí nádobí a přípravu čaje. Z řeky se dá také leccos ještě vylovit, ať už jsou to malé rybky či shnilé ovoce. Znečištění řeky místními je zcela zanedbatelné ve srovnání s tím, co si řeka již nese s sebou. Buriganga je pouze krátkým ramenem (27 km) řeky Dhaléšvárí, která vytéká z hlavního ramene Brahmaputry. Buriganga je tedy spíše menší řekou, přesto dosahuje šířky až 400 m a hloubky 10 m. Pár kilometrů za Dhákou se opět spojuje s Dhaléšvárí.
Nesnesitelný zápach
Říční systém Bangladéše je velice složitý, Buriganga jako by však hovořila za celou zemi. Řeka, která je pro metropoli nesmírně důležitá, se mění ve špinavou a zapáchající stoku. Lidé žijící podél jejího břehu však nemají na výběr. S řekou musejí umět žít. „Zápach je někdy tak nesnesitelný, že není možné se u řeky vůbec zdržovat,“ sděluje mi Samir, „někdy je řeka cítit i kilometr od jejího břehu. Obzvlášť v suchých obdobích roku, kdy je v řece málo vody.“ Vysoké teploty a vlhkost vzduchu atmosféru řeky ještě více umocňují. Buriganga do sebe absorbuje veškerý odpad města a jeho okolí. Obrovský objem splašek je bezvýznamný ve srovnání s tisíci tunami toxického odpadu, který se každý den do řeky dostává ze stovek továren, jež řeku obklopují.
Největší zátěží pro řeku je ovšem toxický odpad koželužen. Čtvrť Hazaribagh na horním toku Burigangy je jich plná. Při zpracování hovězích kůží se používá až 250 různých chemikálií obsahujících těžké kovy, jako kadmium, chrom, arzen či zinek. Desítky koželužen je vypouštejí do ulic a odtud putují přímo do řeky. Odhaduje se, že tato čtvrť obohatí řeku Burigangu denně až o 16 000 tun toxických odpadních vod. Další tisíce tun denně přicházejí z mnoha továren a rodinných podniků v Dháce a jejím okolí. K tomu řeka pohltí přes tisíc tun běžného městského odpadu a splašek denně. Tohle všechno mi prolétne hlavou, když sleduji malé chlapce, jak se s radostí v řece potápějí a sem tam vyloví nahnilé jablko či mango, aby si na něm pochutnali.
Hned vedle dopravního přístavu je překladiště ovoce a zeleniny. Náklad sem svážejí velké dřevěné nákladní pramice. Vlhké místnosti překladiště jsou plné cizokrajného ovoce, zeleniny a betelových listů. Odsud se pak zboží dostává do ulic a na tržiště k drobným prodejcům v celém městě. Chaos rozbahněné pulzující ulice kontrastuje s poklidnými úsměvy obchodníků popíjejících horký čaj a přežvykujících betelové listy. Uskakuji před rikšami vrchovatě naloženými nákladem a úsměvem se snažím opětovat pozdravy místních prodejců. „Pojď, převezeme se na druhou stranu řeky, tam je to klidnější,“ vybízí mne Samir.
Oběti závislosti
Jak zjišťuji, Buriganga má stejnou barvu u levého břehu jako u pravého. I zde je voda temně hnědá a plná odpadků. Vzduch je těžký a mísí se v něm hnilobný zápach a vůně z kouřících ohnišť, na nichž se vaří rýže nebo peče kukuřice. Vyskakujeme na dřevěné molo. Čaj v jídelně postavené na kůlech nad řekou odmítám. Na levém břehu řeky panuje sice také čilý ruch, ale atmosféra je zde skutečně poklidnější a lidovější. Dokonce je zde vybudováno betonové nábřeží, které slouží jako umývárna pro obyvatele z přilehlých čtvrtí. Děti se tady koupou, dívky si umývají vlasy, ženy perou prádlo a myjí nádobí. Hned vedle zkušení loďaři opravují dřevěné pramice všech velikostí a tvarů. Přebytečný asfalt vylévají přímo do řeky. Nikomu to nevadí. Překvapuje mne vyhublý a polonahý stařík, který z vody vytahuje malou rybku. Stojí na břehu, který je tvořen hmotou konzistentního odpadu.
Znečištění řeky nikdo příliš neřeší, ani město, ani vláda - vlastně to není ani v jejich silách. Zdejší lidé, kteří jsou na řece závislí, se tak současně stávají i její obětí. Takové znečištění samozřejmě nemůže zůstat bez následků. Nejčastější jsou průjmová onemocnění a kožní nemoci. V nejexponovanějších oblastech Dháky jsou to i četná karcinogenní onemocnění. Vzácností nejsou epidemie cholery či tyfu. V monzunovém období se navíc přidávají nemoci přenášené komáry, jako jsou malárie a horečka dengue. Znečištění životního prostředí a zejména vodních toků v Bangladéši je také jedním z hlavních důvodů vysoké úmrtnosti dětí. Ta patří mezi největší na světě. Z tisíce narozených dětí je pravděpodobné, že jich do prvního roku života zemře až 50 a do pátého roku života až 69 (zdroj UNICEF, 2006).
Jak se staví kolos
Samira jako by se to celé netýkalo. Po celou dobu má úsměv na tváři a evidentně mu dělá radost můj zájem o dění kolem řeky. „Kousek odtud pracuje můj bratr. Má dílnu a vyrábí lodě, musím tě s ním seznámit,“ ukazuje při tom na jeden z ocelových kolosů, který právě protíná řeku po jejím středu. S pochybami, že by tady někdo něco takového vyráběl v dílně, a s notnou dávkou zvědavosti přijímám pozvání. Míjíme taviče asfaltu, hned vedle pouliční prádelnu a dostáváme se do řídké zástavby vysokých betonových činžáků, mezi nimiž se krčí desítky plechových chatrčí. Samir mne protáhne několika průchody a úzkými uličkami. Pohled, který se mi naskýtá, vyvrací všechny moje pochybnosti.
Na ulici mezi paneláky a chatrčemi se skutečně tyčí několik ocelových kolosů v různém stadiu rozestavěnosti. Ze všech stran se ozývají silné kovové údery. To šlachovité ruce zpocených dělníků „řežou“ centimetr silné ocelové pláty. Stačí jim k tomu ostrý klín a velká kladiva. Lodě se zde staví skutečně „na koleně“ jen s pomocí nejzákladnějšího nářadí. Žádné stroje ani žádná moderní technika nejsou k dispozici. Skoro se to zdá až nemožné. Samirův bratr sedí v jedné z dílniček. Specializuje se na výrobu lodních šroubů. Malých plechových dílniček a obchodů jsou v okolí desítky. Někdo na jednoduchém soustruhu vyrábí různé součástky, další prodává řetězy a kotvy. Lodě jsou tady po několikaměsíční dřině spouštěny rovnou do vln Burigangy.
Nenavštívit toto místo, ani ve snu by mne nenapadlo, kde a jakým způsobem jsou vyráběna mohutná plavidla, která se dočasně stávají mým domovem při plavbách po řekách Bangladéše. Ostatně pro lodní dopravu jsou v Bangladéši ideální podmínky. Delta řek Ganga a Brahmaputra, které se v Bangladéši spojují, je největší na světě. Přes 8000 km řek je v období monzunů splavných a využívaných pro lodní dopravu. Na 890 000 lodí všech možných velikostí a tvarů přepraví ročně 1,12 milionu tun nákladu a 72 milionu cestujících. Člověk zde má na cestách při pohledu na řeku stále o čem přemýšlet.
Zdrojnice Gangy pramení až v dalekém Himálaji v nadmořské výšce 3890 m. Při svém putování k břehům Bengálského zálivu urazí 2510 km napříč celou Indií a Bangladéší, nejhustěji osídlenými územími na světě. Na své cestě skrze mnohamilionová města i venkovské zemědělské oblasti pohltí přes miliardu litrů odpadu všeho druhu denně! Od tisíců tun toxických chemikálií přes běžný městský odpad až po každodenní příděl desítek mrtvých těl lidí i dobytka. Intenzivní zemědělství a absence zalesněných břehů mají za následek silnou erozi. Život podél řeky je nejen čím dál těžší, ale také čím dál nebezpečnější.
Hrdost bez důvodu
Z pouliční loděnice je to už jen kousek k Samirovi domů. Bydlí v jednom z mnohapatrových činžáků. Na první pohled vypadá jako opotřebovanější panelák. Vysoká hrubá stavba z betonových panelů uvnitř připomíná spíše temnou vlhkou kobku. Přesto je dům plný života. Na konci tmavé úzké chodbičky ženy perou prádlo, o kousek dál vaří oběd. Po jednoduchém schodišti bez zábradlí stoupáme do vyšších pater. Všude je spousta lidí. Samir mne vítězoslavně vede ke svému bytu. Bydlí zde se svou ženou a dvěma syny. Byt má velikost pouhých 3 x 3 metry a Samir je na něj náležitě pyšný. Místnost je vlastně tvořena pouze jednou velkou postelí, jednou skříní a stolečkem s televizí. Více by se sem nevešlo. Byty ostatních rodin v domě nejsou jiné. Není divu, že život místních se odehrává zejména na chodbách a na ulici. Vaří se ve speciální místnůstce na chodbě na společném ohništi. Však už nám Samirova žena nese mísu rýže a dušenou zeleninu.
Zpátky k řece už se vracím sám, opět se schyluje k dešti. Místní domorodci sledují každý můj pohyb. Zastavují se v chůzi, přestávají se handrkovat o laciné zboží, ustávají na okamžik v práci. Příchod bílého Evropana zde vzbudí větší zájem než sebevětší cyklon, o něž v těchto končinách není nouze. Zatažené a šedé nebe jako by chtělo v době monzunů řece a celé zemi pomoct. Pomoct spláchnout všechnu tu špínu a zapáchající bahno. Místo toho však každým rokem přináší další neštěstí. Každých několik let zemřou tisíce obyvatel Bangladéše během řádění silných cyklonů. Každým rokem padnou stovky obětí při rozsáhlých povodních. Miliony jich přijdou o své domovy a majetek.
Člověk však při setkání s Bengálci necítí lítost ani beznaděj. Hrdý pohled a úsměv na tváři hovoří jasně. I když nemají co nabídnout, jsou zdejší lidé pyšní na svou zemi a hrdí na svoje vodní bohatství. Vody Burigangy i ostatních řek udávají tempo jejich životům. Rozdávají život i smrt všem rovným dílem.
