Sucho, vítr, prach a písek, vraky aut, tajuplné zahalené postavy, ruiny domů... Taková je Mauritánie. Zažít v téhle nicotě ale můžete skvělé věci. Třeba si přes poušť stopnout jeden z nejdelších vlaků světa. Má dva a půl kilometru...
Ubytování riskuji v Nouakchottu přes couchsurfing. Risk se vyplatil. Bydlím v třípatrovém domě v chudé čtvrti hlavního města. Čtvrť je plná přistěhovalců ze Senegalu, z Ghany, Nigérie, Mali. „Tady je záchod, je společný pro celé patro,“ ukazuje mi Diadié, můj hostitel, malou vlhkou kobku s dírou v zemi. „A koupelna?“ ptám se. „To je i koupelna,“ odpovídá stručně Diadié. Kýbl s vodou si ale nejdřív musíte někde sehnat. V celé čtvrti totiž není vodovod.
Hádám, že na patře bydlí asi 20 lidí. Místnosti velikosti 3 x 4 metry obývají i pětičlenné rodiny. Život se odehrává na společné chodbě. Pere se, vaří na ohni a povídá se. Dobrosrdečná sousedka vám přišije knoflík nebo uvaří oběd. Prašná ulice překypuje životem. Směsici národů doplňují oslí povozy, rozpadající se vraky taxíků a všudypřítomná stáda koz a ovcí.
Rybáři
Ono vlastně celé hlavní město je dost zvláštní. Postavené uprostřed pouště, písek je všude. Uschlé pahýly stromů svědčí o vzácnosti vody. Nouakchott mi připomínal obraz postapokalyptického světa. Ostatně jako celá Mauritánie, převážně pouštní muslimská země s rozlohou přes milion kilometrů čtverečních. Krom domorodců a centrálního tržiště ve městě není nic moc zajímavého. Ale jedno místo v Nouakchottu stojí za návštěvu.
Pět kilometrů od městské zástavby se setkává poušť s oceánem. V místě zvaném Port de Pêche nacházejí obživu stovky rybářů. Za celá staletí se na jejich nebezpečné práci vůbec nic nezměnilo. Na velkých dřevěných lodích vyrážejí na širé moře a z něj pak ručně tahají sítě plné ryb. Těžké lodě potom zase jen s pomocí svých paží vytáhnou na břeh a ryby putují dále z ruky do ruky. Velká část úlovku končí na jídelních stolech i v Evropě. Úchvatná podívaná. Lodě jsou krásné, pestrobarevně malované. Na písečné pláži jsou jich stovky a místo připomíná galerii pod širým nebem.
„Je u vás práce? A co je potřeba za papíry, abych se dostal do vaší země? Pomohl bys mi tam najít práci?“ zní časté téma rozhovorů s místními rybáři. Při pohledu na dřinu, kterou zde odvádějí za mizernou mzdu, se jim člověk ani nemůže divit.
Mířím daleko do vnitrozemí. Přes Mauritánii kdysi vedla významná trasa obchodních karavan. Něco málo z těch dob se zachovalo dodnes. V Chinguetti mne vítají mračna písku. Dotvářejí atmosféru opuštěného starého města, do něhož se pomalu zakusují duny okolní nekonečné pouště. Kdysi slavné město, centrum obchodu, nyní jen ruiny.
Výlet v poušti
Já odsud chci na pár dnů do pouště, aspoň trochu přičichnout k životu v pustině. Slovo dalo slovo a já mám svého nomáda a jednoho velblouda jako doprovod. Starý muž jménem Muhammad na čtyřdenní výpravu vyráží v pantoflích. Zaráží mne, že nemáme skoro žádný náklad. Vysvětluji si to tím, že zásoby budeme doplňovat cestou. Ne, nebudeme. Mýlil jsem se. Za celé čtyři dny nepotkáme ani živáčka. A skutečně skoro nic nevezeme. Kilo rýže, cibule, mrkve, rajčat, pytlík mouky a pytlík burských oříšků. Nádobí? Klacek místo vařečky a Muhammadovy nemyté ruce. Vodu doplňujeme cestou z opuštěných studen. Strava dost stereotypní, ale hlad dokáže divy. Nejvíc jsem se vždy těšil na horký čaj s mátou a cukrem, který na rozdíl od jídla Muhammad připravoval s bravurou čajového virtuosa.
„Dnes nefouká vítr.“ – „Nefouká.“ – „Je teplo.“ – „Ano, je teplo.“ – „To je dobře.“ – „Ano.“ Tak probíhají naše podvečerní rozhovory. Muhammad mluví jen arabsky a zná pár desítek slov francouzsky. S těmi si musíme vystačit. Přesto se od něj dozvídám, že nyní je v zemi spokojen. Zejména se současným prezidentem Azízem, jenž se k moci dostal pučem v roce 2009. Vytlačil ze země al-Ká’idu a všechny bandity, kteří tam do té doby operovali. Rozmístil po celé zemi checkpointy, jež jsou na vjezdu i výjezdu každého města a kontrolují každého projíždějícího. Od té doby je zde klid.
Každý večer Muhammad upeče chleba. Trocha mouky, vody, kvásek a špetka soli a vznikne malý bochánek těsta, který prostě jen tak zahrabeme do písku pod žhavé uhlíky. Do hodinky je chleba hotov a můžeme zalehnout pod hvězdami. Jen kdyby v noci nebyla ta příšerná zima.
Terjit
Vystřídám několik aut, než se dostanu do oázy Terjit. Palmový háj umístěný uprostřed hlubokého skalnatého kaňonu působí jako z pohádky. Poslední řidič, co mne vezl, mne prolije sladkým čajem, jak je zde ostatně zvykem, a dostává nápad: „Víš co? Hodím tě autem až k oáze Mhairith a odtamtud si to můžeš dát horami a pouští zpět. Moc pěkná cesta. Do setmění jsi zase zpátky v Terjitu.“ No jasně, kdo by nesouhlasil. Vždyť jsou přece teprve tři hodiny odpoledne.
To ještě nevím, že během pár hodin budu muset zvládnout 16 km náročným terénem — převážně polopouštním údolím sevřeným mezí černé skály. Západ slunce barví fotogenickou krajinu. Já bez vody a jídla skoro běžím, abych už za tmy rozbil tábořiště ve skalnatém kaňonu těsně před oázou Terjit a stihl si k pramenům doběhnout pro vodu. U ohně pak vydržím koukat k nebi skoro až do půlnoci.
Stopl jsem si vlak
Checkpointy mají i své výhody. Policista na okraji oázy Terjit mi zastavil první projíždějící auto a řidič dostal jasný pokyn. Díky tomu jsem mohl o půlhodinu později vyjednávat odvoz džípem na konec světa. Čeká mne nejnáročnější část mé cesty. Teplou deku, plavecké brýle i turban mám. Za pár hodin jsem v městečku Choum. Pouštní díra uprostřed ničeho. Vítr, písek, ruiny. Bezútěšnější místo budete těžko hledat. „V kolik to pojede?“ ukazuji na nedaleké koleje. „Kolem šesté, můžeš počkat tady,“ navádí mne zahalený muž do temné místnosti, kde se střídavě modlí nebo podřimuje několik tajuplných postav. „V kolik?“ „V osm.“ „V deset.“ „O půlnoci.“ Tak probíhá moje desetihodinová konverzace s obyvateli Choumu. Stihl jsem si zablbnout se zvědavými dětmi, provést inspekci v místní střední škole a nechat si vyložit korán od vousatého prodavače v krámku u kolejí.
V půl druhé v noci jsem se dočkal. Na pár minut zde přibrzdil jeden z nejdelších vlaků světa. Po tmě se šplhám na vysoký vagon. Je plný železné rudy, jež má podobu jemného černého prachu. A ten se dostane úplně všude (proto ty plavecké brýle). Bivakuji na haldě a pokusím se přežít příšernou zimu a nepohodlí do rána. Čeká mne 400 km do Nouadhibou. Vlak měřící 2,5 km vozí každý den železnou rudu z vnitrozemí k překladišti na břehu oceánu. Je to jeden z mála vývozních artiklů Mauritánie. Jsem na konci soupravy a lokomotivu jsem nikdy nezahlédl. Nasednout na špatný konec vlaku znamená, že půjdete 2,5 km pouští do města. Ráno zjišťuji, že o pár vagonů dál se na haldách rudy veze banda mladíků se stádem koz a párem oslů. Působí to absurdně, ostatně jako všechno v Mauritánii. V horkém slunci se mísí prach rudy a písku z pouště. Nic příjemného, ale já se na vlaku uhánějícím nekonečnou pustinou cítím šťastný a svobodný.
Nouadhibou — nekonečné pláže
Nouadhibou je poměrně velké nevzhledné přístavní město ležící na poloostrově stejného jména. Na jih od města už nic není, jen poušť a oceán. A to je výzva. Vydávám se pěšky na 12 km dlouhou cestu na jižní cíp poloostrova. Neprozřetelně v žabkách a to byla chyba. Po dvou kilometrech se rozpadly. Nevidím v tom problém, po štěrkovém povrchu pokračuji bos. Po dalších čtyřech kilometrech toho lituji. Krvavé puchýře na nohou mne nutí přemýšlet, co dál. Nikde ani živáčka, co by tady taky kdo dělal, je to konec světa. Pokračuji pomalu vpřed. Vím, že bez pomoci už se zpátky stejně nedostanu. Tak ať z toho života aspoň něco mám. „Mám volno a jedu se koupat do oceánu. Nasedej, pojedeš se mnou,“ zachraňuje mne Mateo, španělský pilot helikoptéry. Jeho džíp se u mne zjevil jako zázrakem. Jediná živá duše, co jsem za celý den v těchto končinách potkal.
Za chvilku ilegálně překročíme hranice do Západní Sahary, jsou tam prý mnohem lepší pláže. Desítky kilometrů nádherných písečných pláží mezi skalisky a nikde ani živáčka. Nádherný kus planety máme jen pro sebe. „Létám tady s helikoptérou, mapujeme migrační trasy v poušti. Dost migrantů se snaží přes poušť dostat k moři a pak na lodích na Kanárské ostrovy,“ odpovídá na mé dotazy Mateo, „když mám volno, jezdím si sem zaběhat a vykoupat se.“ Já neběhám, celé odpoledne už jen chladím nohy a celé tělo v oceánu.
Viděl jsem jen nepatrnou část země. Sucho, písek a vítr. Přesto se dá v těch mračnech písku objevit dost zajímavý svět. Úchvatná příroda, špetka historie, a především pak život samotný. Vždy mne překvapí, jak se lidé dokážou adaptovat na jakékoliv podmínky. Tam, kde by našinec nevydržel ani týden, Mauritánci žijí celkem spokojeně celý život.
