Jak se žije v Jakartě

Jak se žije v Jakartě Zdroj: Pavel Zvolánek a Profimedia.cz

Bílá kupole patří největší mešitě v jihovýchodní Asii
Jakarta
Jakarta
Tříkolové oranžové rikši bajaje se v ulicích Jakarty objevily v 70. letech, kdy je zde zavedl Eddy Tansil. Tento podnikatel se později zapletl do obrovského bankovního skandálu a se svou domovinou se musel navždy rozloučit.
Jakarta
8
Fotogalerie

Jakarta: Jak se žije v indonéské metropoli aneb Ochutnejte Velký durian!

Velký durian – tak bývá nazývána indonéská metropole Jakarta. Stejnojmenné tropické ovoce totiž svým zápachem odrazuje od požitku vychutnat si jeho sladký vnitřek. Podobně Jakarta svou chaotičností, přelidněností i znečištěným ovzduším bere návštěvníkům chuť zkoumat, co se skrývá za její odpudivou tváří. Pro většinu z nich je tak jen přestupním bodem na cestě za zajímavějšími částmi souostroví. Pro deset milionů zdejších lidí je ale Jakarta domovem. Jak se v ní žije?

Jediný krátký pohled na Jakartu vám nepřinese příliš lichotivý obrázek. Uvidíte jen další z megapolí, která nezvládla svůj růst a klesá pod vahou neřešitelných problémů. Při troše trpělivosti a pohledu do minulosti ale nebudete moci popřít, že se město posunuje kupředu.

Když v polovině 60. let přijela do Jakarty americká novinářka Cindy Adamsová, aby napsala knihu o otci indonéské nezávislosti Sukarnovi, víceméně se zhrozila. Zaměstnanci státních úřadů se do práce dostavovali pouze v době výplaty, protože jejich mzdy byly tak malé, že nevystačily ani na pokrytí pouhých dopravních nákladů. Letový řád závisel na tom, kdy se piloti probudili, a letadla někdy přistála v jiném městě, protože posádka usoudila, že tam směřuje více lidí. Vysoce postavený vládní úředník připouštěl, že ve vytváření dokonalého chaosu je Indonésie nepřekonatelná.

O čtyřicet let později se o klienty přetahují více než dvě desítky leteckých společností a také poměry v byrokracii doznaly změn. Jedna ze zahraničních expertek nicméně popisuje situaci ve státních úřadech takto: „Většina zaměstnanců přichází včas v osm hodin ráno a až do deseti vyvíjí jakousi činnost. Poté nasazení upadá, ranní čaj přechází do poledního a kolem jedné hodiny se někteří z pracovníků začínají vytrácet. Ti, kteří vydrží až do čtvrté, kdy končí pracovní doba, se již věnují pouze debatám s ostatními, čtení novin nebo šachům. Tak to vypadá v pondělí, kdy jsou všichni ještě plně motivovaní, avšak vše se ještě zhoršuje od středy. V pátek obvyklou úřední safari uniformu v barvě khaki vystřídá uvolněnější oblečení, ve kterém se všichni zúčastní společné sportovní aktivity. V poledne nastává přestávka na modlitby v mešitě, po nichž se již nikdo nevrátí.“

Jak vypadá pokrok

Zaměstnanecké platy již dnes sice stačí na pokrytí dopravních nákladů, ale na přijatelnější úroveň je pozvedají teprve částky, které na žádné výplatní listině nenajdete. Mzda dopravního policisty představuje pouhou pětinu toho, co si domů ve skutečnosti přinese, zvláště byl-li mu svěřen dozor nad některým z lukrativních míst, kde lze řidiče snadno přistihnout při skutečných či domnělých přestupcích. Za jeden ze zlomových okamžiků a důkazů, že jste se již adaptovali na poměry ve městě, bývá považována chvíle, kdy se přestanete divit tomu, jak někdo s měsíčním platem dvě stě dolarů může vlastnit mercedes.

Nevyčíslitelné úplatky protékají všude tam, kde je možné vystavit nějaké povolení nebo dohledat jakékoli porušení zákonů. „Kde je vaše zpáteční letenka?“ ptá se mě imigrační úředník s prsty na pětidolarové bankovce, kterou jsem mu vložil do pasu. „Právě jste ji našel,“ smějeme se oba. Jestliže podobné dialogy jsou jenom úsměvnými hrátkami, skutečné obří finance protékají megaprojekty určenými na řešení megaproblémů. Kontrakt na provozování placené dálnice postavené ze státní pokladny připadl dceři bývalého prezidenta Suharta, který železnou rukou vládl Indonésii dvaatřicet let. Jedinou skutečně svobodnou jízdu si na nich vychutnali řidiči pouze na konci devadesátých let, kdy dav, frustrovaný výsledky voleb, všechna místa výběru mýtného vypálil.

Ale ani placené dálnice, vyhrazená místa pro autobusy nebo vodní kanály, na které nikdy žádná loď nevyjela, neusekly hlavy hydře dopravních zácep známé v Jakartě pod názvem macet nebo v případě úplného dopravního kolapsu macet total. Když v osmdesátých letech minulého století nabrala Jakarta dech k velkému ekonomickému skoku, odstartovala ho podle hesla „budovy nejdříve, silnice přijdou později“. Infrastruktura již tuto ztrátu nedokázala dohnat.

Dopravní figurky

Podle odhadů se po místních silnicích pohybují až čtyři miliony různých vozidel. Tříkolové oranžové motorikši bajaje se na nich objevily v polovině sedmdesátých let, kdy je jako první přivezl podnikatel Eddy Tansil. O dvacet let později se tento průkopník zapletl do jednoho z největších bankovních skandálů v dějinách země. Poté, co ho podplacený dozorce převezl na zdravotní prohlídku, se Tansil se svou domovinou i jejími bajaji navždy rozloučil a zmizel za hranicemi. Jeho pokračovatelé se teď v luxusních vozech sunou dvacetikilometrovou rychlostí ve společnosti neoficiálních mototaxikářů, ojeků, nabízejících jeden z nejrychlejších receptů na dopravní bolehlav.

Zatímco pomalu supící kolony jedněm zvyšují tepovou frekvenci, pro jiné otevírají nové podnikatelské možnosti. Asongan, pouliční prodejce s lepenou krabicí zavěšenou na krku, zásobuje řidiče cigaretami, minerální vodou, oříšky nebo čokoládou. K zahájení takového podnikání mu stačí jeden dolar a investice do nákupu zboží.

Věrným společníkem dopravních kolon je i pengamem, zpěvák někdy sporného umění doprovázený kytarou. Po Jakartě se jich pohybuje několik tisíc, stejně jako samozvaných policistů, kteří převzali řízení dopravy na některých křižovatkách. Pro ně se vžilo označení Pak Ogah podle hrdiny televizního seriálu z osmdesátých let, známého svou neochotou udělat jediný krok bez finanční motivace. Ze snahy o regulaci dopravy těží i mladíci postávající u hlavních jakartských bulvárů, kteří se vztyčenými třemi prsty nabízejí doplnění pasažérů ve voze na počet předepsaný v dopravní špičce.

Bohatství na odiv

Přes všechny ztráty způsobené nefunkčností Jakarta těží z pozice místa, kde se sbíhají nitky nesmírně bohaté země, o které se jen s mírnou nadsázkou říká, že pokud vykopete jámu, můžete zasadit strom a pěstovat ovoce, a pokud budete kopat ještě hlouběji, najdete ropu, plyn, zlato nebo třeba měď.

Místní boháči jako by chtěli svými obřími domy testovat meze společenské přijatelnosti. „Viděli jsme podobný v jedné knize, líbil se nám, a tak jsme si nechali postavit stejný,“ popisuje mi majitel jedné vily okolnosti výběru svého domova. Mně jeho „vilka“ připomíná palác z Florencie vyrostlý uprostřed chatové osady. Vysoký strop zdobí fresky, v rohu stojí osamělé piano a půl knihovny zabírají japonské komiksy. Podobné důkazy neomezených možností některých jednotlivců tu prostě stojí hned vedle těch, kteří nikdy žádnou šanci neměli. Přesto Jakarta stále láká proud přistěhovalců, z nichž část skončí v boudách pod dálničními nájezdy nebo ve slumech na dohled luxusních hotelů a apartmánů.

Různí, ale jednotní

Politicky korektním jazykem představuje Jakarta bujarou směsku naplňující národní heslo „Různí, ale jednotní“. Přesto i v tomto etnickém kotli má jednota své letité hranice, a tak na indonéské Číňany narazíte v rodinných firmách, jejichž pomocnice v domácnosti bude nejspíš pocházet ze střední Jávy a řidič z Jávy západní.

Muslimští klerikové mají většinou kořeny na východě Jávy, o zábavu se starají zpěváci z moluckého Ambonu, celebeského Manada nebo od jezera Toba na Sumatře. Svět mafií a vládců podsvětí je spojován s přistěhovalci z Ambonu nebo Floresu. Za jediné původní obyvatele Jakarty se považují Betawiové, ale i v jejich žilách se mísí krev javánská, sundská, čínská nebo nizozemská, tak jak ji přinesly dějiny města sahající někam do počátku dvanáctého století.

Tři sta let s Nizozemci

Strategicky vhodně položenou Sunda Kelapu, Kokosovou zátoku, v roce 1527 ovládl muslimský princ Fatahillah a přejmenoval ji na Jayakartu, Vítězné město. O necelých sto let později zde žilo dva tisíce Číňanů a Sundů a za zdmi města rozvíjela činnost malá nizozemská továrna. Když sultán z Bantenu vyslal vojsko, aby evropské vetřelce vyhnalo, posádka odolala až do příjezdu svých posil z Moluk, které sultánovy bojovníky na hlavu porazily a město vypálily.

Na těchto troskách vyrostl nový opěrný bod nizozemské Východoindické společnosti (VOC) nesoucí jméno Batávie, podle germánského kmene, od kterého Nizozemci odvozovali svůj původ. Lukrativní obchod s kořením přinášel až třistadvacetinásobný zisk. Navzdory bohatství plynoucího z obchodu s kořením se na konci osmnáctého století VOC ocitla v úzkých a v roce 1800 musel její závazky převzít nizozemský stát. Japonská vítězství na bojištích druhé světové války zlomila mýtus neporazitelnosti bílého muže, a když se po skončení bojů Nizozemci pokoušeli do své koloniální državy vrátit, šlo již jen o marnou snahu podruhé vstoupit do stejné řeky. Po čtyřech letech se bývalá Nizozemská Východní Indie stala definitivně minulostí.

Památníky

Zatímco na tři staletí nizozemské vlády mnoho odkazů v Jakartě nenajdete, výbuch nacionální hrdosti v šedesátých letech minulého století je v ulicích nepřehlédnutelný. Upjatou vážnost monumentů rozmáchlých gest, kterým holdoval první indonéský prezident Sukarno, ironizují jejich lidové přezdívky. A tak památníku Duch mládí se říká Pizza Man, dvojice tvořící monument Vítání je nazývaná Hansel a Gretel a vůbec poslední Sukarnův příspěvek k monumentální výzdobě města pak 7up.

Skutečnou matku všech jakartských monumentů představuje Monas. Stodvaatřicet metrů vysoký památník završený pětatřicetikilovým zlatým plamenem na náměstí Svobody je oficiálně připomínkou indonéské nezávislosti, ovšem podle proslulé Sukarnovy příchylnosti k ženám bývá nazýván Poslední Sukarnova erekce. Datum 17. srpen 1945 je zašifrován do jeho rozměrů v podobě dolní čtvercové terasy o straně 45 metrů dlouhé, která se zvedá 17 metrů nad zemí.

Město hříchu

Ale Jakarta není městem vzhlížejícím se zalíbením k vlastní minulosti nebo památníkům, skutečným městským chrámem jsou nákupní centra. Teprve v rozlehlých klimatizovaných chodbách mohou konzumní sny indonéské metropole dojít svého naplnění. Tady můžete pravidelně narazit na trendy mládež, čínskou rodinku nebo některou z místních celebrit, patřící k několika stům vyvolených plynule přeskakujících z televizních seriálů k moderátorství, modelingu nebo pěvecké dráze. Někteří z těchto univerzálních umělců postavili svou kariéru na jediné dávno zapomenuté roli a následném pravidelném přísunu informací bulvárním médiím. Vitální svět celebrit hlavního města země s největším počtem muslimského obyvatelstva na světě může překvapovat, ale Jakarta má daleko k upjatému konzervativismu. Dvacet procent místních studentek si myslí, že tělo je jejich výlučným majetkem a mohou si s ním dělat, co chtějí.

K největším knižním bestsellerům patří Jakarta Undercover, jejíž autor, muslimský novinář a absolvent egyptské islámské univerzity, otevřeně popisuje hříšné eskapády města, jehož noční život je považován za jedno z největších tajemství celé Asie. Když v polovině šedesátých let tehdejší guvernér Ali Sadikin vykročil na cestu proměny velké vesnice v metropoli, stal se jedním ze zdrojů této modernizace legalizovaný hazard. Také jeho zásluhou Jakarta nabobtnala do podoby velkého durianu, ovoce nevalné vůně, které doufá, že někdo ocení jeho lahodný obsah.