V současnosti to vypadá tak, že duševní poruchu prožije každý rok jedna pětina obyvatel této země, přičemž více než polovině z toho se nedostane odpovídající péče.
Dobrý den, pane profesore,
mohl byste, prosím, vysvětlit, co je tzv. psychiatrická reforma? V editorialu 4. čísla Psychiatrie (2015) o ní pěkně střízlivě píšete. Článek mě tehdy inspiroval ke sledování dění kolem reformy a musím se přiznat, že po třech letech jsem na velkých rozpacích. Nemohu se zbavit dojmu, že nejde o psychiatrickou reformu, ale šikovný byznys plán antipsychiatricky naladěných sociálních neziskovek zvyklých na těžení z eurofondů. Možná je to reforma sociálních služeb... ale upřímně, nechápu vůli nechat si vnucovat cizí nefungující modely, lhostejno, zda britský, nizozemský, nebo italský. Nechápu, proč by pacient neměl mít možnost léčit se na psychiatrickém lůžku, proč by za ním měl někdo jezdit k němu domů. Nechápu, proč reformátoři nepočítají s účastí samostatných soukromých psychiatrických ordinací, proč vymýšlejí „rozšířené“ ordinace, proč vydělují psychiatrii z medicíny a prohlašují ji za sociální službu. Nechápu, proč má být každý pacient s poruchou nálady nebo schizofrenií povinně zapsán do veřejného registru... Myslím, že náš systém je daleko lepší než ten socialistický a k lepší efektivitě nám chybí jen více mezi sebou mluvit o pacientech a více mluvit s pacienty. Ale chápu, že normální mluvení se těžko píše do grantů, tak to nikoho nezajímá. Možná jsem jen vyhořelý, patřičně cynický, nevýkonný a unavený, takže nejsem schopen vnímat všechno to dobré, co má reforma přinést, a potřebuji trochu otevřít oči.
S díky a s pozdravem
MUDr. Karel Moravec, ambulantní psychiatr
Nechci rovnou napsat, že jste si na své otázky odpověděl v poslední větě sám, tak jednoduché to není a máte v lecčems pravdu. Já osobně sleduji snahy o transformaci péče o duševní zdraví už 27 let a za tu dobu jsem nabyl hlubokého přesvědčení, že žádná reforma nebude, protože být nemůže.
Průměrná životnost ministra zdravotnictví ve funkci je asi 16 měsíců a pak vždy vše začíná nanovo. Nyní jsme však možná přece jen v poněkud odlišné situaci. Celá medicína se zásluhou rozvoje technologií a molekulární biologie dramaticky posunula do nového století, zatímco psychiatrie v našich končinách až na výjimky zaostává. Je na čase obrátit k ní celospolečenskou pozornost a investovat do ní, protože lidský věk se prodlužuje a přibývá duševních poruch, takže po psychiatrických službách roste společenská poptávka.
V současnosti to vypadá tak, že duševní poruchu prožije každý rok jedna pětina obyvatel této země, přičemž více než polovině z toho se nedostane odpovídající péče. Narůstá počet lidí s depresí a s demencí. Systém služeb je koncentrován do velkých nemocnic, z nichž některé neodpovídají standardům platným v ostatních oborech medicíny: velké mnohalůžkové pokoje, zastaralá zařízení, absence služeb včasného záchytu a pomoci, zbytečně dlouhé hospitalizace, někdy i suplující sociální službu. Financování je založeno na tradici, nikoli na evidenci.
Pouze čtyři procenta zdravotnického rozpočtu jdou do péče o duševní zdraví, jinde v zemích OECD je to sedm procent i více. Mezi obyvateli panují o duševních poruchách předsudky, péče o vlastní duševní zdraví je zanedbaná. Obor je personálně poddimenzovaný, spolupráce mezi jednotlivými segmenty péče vázne. To všechno by se mělo v horizontu 10–15 let změnit k lepšímu.
Prvním krokem k tomu je zmapování současného stavu tak, abychom byli schopni na základě dat odpovědět na otázky, o nichž píšete, že je nechápete. Snažíme se je pochopit. Mimochodem koncept rozšířených ambulancí do reformy nevnesly „neziskovky“ (ty by to ani nenapadlo), ale zástupci ambulantních psychiatrů. Zároveň máme šanci vyvarovat se italských, nizozemských a britských chyb. V tom přeji reformátorům, politikům, pacientům a nám všem hodně štěstí už proto, že jinak bych také mohl vyhořet podobně jako vy, jestli už se tak nestalo.
