Češka ZUZANA BOEHMOVÁ (37) urazila velký kus cesty. Při práci pro OSN a Světovou banku objela svět jako manažerka a poradkyně projektů veřejného a ženského zdraví – pracovala v Maroku, Sýrii, Egyptě, Izraeli a Palestině, Jordánsku, Jemenu a Saúdské Arábii, v Kongu, Gambii, Ugandě, Malawi a mnoha dalších zemích. Dnes žije s manželem a dvěma malými dětmi v New Yorku a pokouší se být na mateřské dovolené v zemi, kde žádná mateřská dovolená není.
Jak jste se dostala do Států? Nota bene na mezinárodní studia na Johns Hopkins University?
Mou prvotní motivací bylo zlepšit si angličtinu na úroveň rodilé mluvčí. Brzy budeme mít jako ročník výročí od prváku, takže jsem znovu uvažovala nad tím, že ačkoli to celé nebylo úplně promyšlené, vydat se právě na Johns Hopkins bylo jedno z nejlepších rozhodnutí, jaká jsem v životě udělala. Chtěla jsem původně na bostonskou Brandeisovu univerzitu, na blízkovýchodní a ženská studia, kde mi nabídli plné stipendium. A zatímco na Brandeis jsem jen poslala nějaké eseje, na Johns Hopkins jsem absolvovala minimálně půlhodinový, velmi náročný přijímací pohovor ve Vídni. Grilovali mě v ekonomii, já tehdy pracovala jako novinářka v Elle a říkala si, že tohle skutečně nemám zapotřebí a že bych tu školu nezvládla. Ptali se mě, jak by se odrazilo zvýšení cel na ceně různých vyvážených a dovážených produktů, o čemž jsem samozřejmě nikdy předtím nepřemýšlela… Byla jsem si jistá, že se mi po odchodu vysmáli – jenže pak mi přišlo pozitivní vyrozumění. A s ním naprostá agonie.
Protože jste se nemohla rozhodnout? Johns Hopkins je momentálně desátá nejlepší vysoká škola světa a jejich medicína je na špici…
Jenže srdce chtělo na Brandeis, kde mi také nabízeli mnohem lepší finanční podmínky. Ale dvouletá magisterská ekonomie a mezinárodní vztahy na Johns Hopkins byly jednoznačně praktičtějším oborem na vyhlášenější škole, a navíc jsem mohla strávit první rok studia v Itálii, v Boloni, blízko rodině a domovu. Nakonec jsem se k tomu rozhodnutí dokopala s tím, že blízkovýchodní studia a gender mě zajímají a budu se jim věnovat ve svém volném čase, zatímco k přemýšlení nad ekonomickými teoriemi bych se sama nikdy nedonutila.
Kdo byli vaši spolužáci?
Lidi, co už tehdy pracovali jako stážisti senátorů. Já sama sjezdila Evropu, dělala jsem od nějakých devatenácti do dvaadvaceti let redaktorku Elle, k rozhovoru s Alanis Morissette jsem se dostala, když mi bylo sotva jednadvacet… Myslela jsem, že se mě na to ve škole třeba budou ptát a že se budu moct pochlubit – jenže tam se mnou studovala přispěvatelka Financial Times, pak pár bakalářů z Harvardu, kluk, co velel lodi o několika stech lidí a hned po absolutoriu nastoupil do Bílého domu…
A co jste tehdy chtěla vy?
Upřímně? Chtěla jsem být diplomatkou, která vyřeší blízkovýchodní konflikt. Jenže na smysluplnou pozici v téhle oblasti vás ve čtyřiadvaceti a bez jakýchkoli zkušeností nikde nevezmou a já musela vymyslet, co budu dělat dál. A protože Světová banka sídlí přímo ve Washingtonu, dělá zajímavé věci a je velkým zaměstnavatelem, časem jsem se na ni čistě pragmaticky zaměřila. Dostala jsem krátkodobé pracovní povolení, na jeden rok po skončení školy, ale vůbec jsem netušila, jak se hledá práce. A přišlo překvapení: o člověka bez zkušeností nemají zájem ani mimo blízkovýchodní diplomacii! Všechno se točí kolem toho, jak upravíte svůj životopis – a ten v USA musí být skutečně tailored for the job, tedy šitý na míru dané pozici. S tím nám radili dokonce i ve škole, na oddělení career services. Něco jsem si musela zapamatovat, protože mě nakonec vzali do Nadace OSN.
Jak to máte s rozvojovou pomocí teď?
Pracuji v oboru dál, ale jinak než dřív. Moje role na projektech nešla dohromady s tím, že jsem se vdala a že jsem otěhotněla. Předpokládá se, že budete během těhotenství jezdit někde po Etiopii v džípu několik hodin od případné lékařské péče. Mnohé kolegyně, co pracují na rozvojových projektech v terénu, běžně berou v těhotenství antimalarika. Nebo přiletí někam, s miminkem, najmou si místní chůvu a okamžitě jí dají plnou důvěru při péči o něj... Měla jsem postupně projekty asi v šesti afrických zemích a v devíti zemích Blízkého východu, a když jsem byla těhotná, zrovna mě čekaly ty méně rozvinuté, buď s opravdu mizerným zdravotnictvím, nebo s bezpečnostní situací, jejíž rizika jsem si už nedokázala odůvodnit. Asi čtrnáct dní po porodu se mě v práci zeptali, jak to tedy vidím s tím cestováním. Samozřejmě ne hned teď, ale co tak za tři měsíce? A já byla doma se starším synem, který trpěl na koliky a celé dny probrečel… Původně jsem si naivně myslela, že se do práce vrátím rychle a že ho budu vozit s sebou, ale to jsem o dětech nevěděla vůbec nic.
Takže jste s dětmi zůstala doma.
Ano, šest měsíců jsem vůbec nepracovala, tak trochu ke zděšení mého manžela a s pocitem, že tuhle cestu moje okolí nechápe. Pak jsem si začala hledat poradenské projekty i v jiných organizacích a teď to kombinuju a pracuju z domova na několik částečných úvazků. Asi to byl nějaký český instinkt, naprosto opačný, než mají americké matky, které jsou zvyklé na rychlé návraty do práce naplno, a miminka svěří buď chůvám, nebo do jeslí. Takže jsme půl roku žili z jednoho příjmu, protože v Americe ve většině případů nedostanete na mateřské ani dolar. Dle standardů FMLA, Family and Medical Leave Act, mají zaměstnaní Američané nárok na dvanáct týdnů neplaceného volna. Asi jen 12 % maminek má těch několik týdnů placených. Bohaté firmy jako Amazon, Deloitte nebo American Express dávají i 15–20 placených týdnů, instituce typu OSN nebo Světové banky svým zaměstnankyním dávají plat tak do čtyř měsíců po porodu, ale pak šup šup zpátky. Jenže já měla typ smlouvy, který ani toto neumožňoval. Finančně žádná legrace, byli jsme s manželem docela ve stresu. S dítětem doma můžete v New Yorku v klidu zůstat, jen pokud jste velmi bohatí.
Amerika začala až docela nedávno, za prezidenta Obamy, reflektovat, že je její zdravotní systém nefunkční, drahý a všestranně nevýhodný. Jak se dívají na problém takřka neexistující mateřské? Kdybyste podobné podmínky, jaké mají v USA, zkusila nastavit v Česku, celá země by se vydala na barikády…
Přemýšlím o tom skoro pořád, protože moje nová práce se toho dost týká. Mluví se o tom málo, stejně jako obecně o všem, co je v Americe v nepořádku. Je to totiž považováno za nevlastenecké. Kdyby do toho třeba Hillary Clintonová při volbách tehdy tak nešila, je stále ticho po pěšině, ale i tak se potřeba mateřské dovolené probírá hlavně v liberálních kruzích. A když se Ivanka Trumpová snažila svého otce přesvědčit k uzákonění šesti týdnů placené mateřské pro všechny z daňových odpočtů – marně –, celý ten humbuk byl okolo pouhého měsíce a půl doma s miminkem. Třeba v Brooklynu, kde žiju – a to je velmi prorodinná čtvrť –, se maminky zaměstnané v Googlu chlubí, že mají tři nebo čtyři měsíce po porodu volno, a když k tomu přicvaknou dovolenou a nemocenskou, tak skoro pět, a všechny ostatní jim to závidí. My Evropanky jsme v šoku. Mně i šest měsíců přišlo málo.
Ve které ze zemí, kde jste za těch deset let v terénu pracovala, vám bylo nejhůř?
V Demokratické republice Kongo. Horší místo jsem na světě neviděla, i když v Nigérii je to prý dost podobné, a určitě děsivější je to třeba v jižním Súdánu a současné Sýrii. Světová banka mě tam poslala, abych zjistila, co přesně tam dělají pro zdraví žen-matek a mladých dívek ostatní humanitární a rozvojové organizace. Zajímalo nás, kdo efektivně dodává antikoncepci, a šlo zjednodušeně řečeno o to najít díru na trhu a předložit návrh, v čem bychom mohli být nejvíc užiteční. Chodila jsem do nemocnic, zdravotních středisek a komunit v Kinshase i mimo ni. Kdykoli mě vzali na návštěvu porodnice, okamžitě se přestalo pracovat, protože se objevil běloch s penězi; vůbec nerespektovali soukromí pacientek. Viděla jsem tolik porodů, tolik situací, kam jsem vůbec nepatřila… Viděla jsem ženu, která už evidentně rodila, doplazila se do porodnice a teď lovila po kapsách bankovky a v porodních bolestech je skládala dohromady, aby ji vůbec přijali. Neměla dost. Přistavili jí židli, která vlastně nebyla židlí, ale záchodovým prkýnkem na čtyřech nohách, protože už z ní leccos teklo… Jedna ze sta situací denně, kdy někomu hrozně moc chcete dát peníze, jenže musíte být profesionál, zachovat si odstup. Bilo se to ve mně a mnohokrát jsem tu zásadu porušila. Bůhví, říkala jsem si v duchu, jestli právě tohle není ta nejefektivnější pomoc ze všech projektů – dát peníze někomu, kdo je teď a tady potřebuje.
Co když rodící žena peníze neposkládá – nechají ji i s novorozenětem umřít?
Prý ne. Naopak ji tam zadrží a po porodu nepustí pryč, dokud se rodina nesloží a nevyplatí ji. Některé v porodnicích, ze kterých se tak stane takové malé vězení, zůstávají až tři měsíce. Kdykoli s Čechy řeším české problémy, připomenu si ty africké naprosto nefunkční veřejné systémy. Představte si, že jedete někam taxíkem po roztřískané dálnici v hlavním městě, vidíte, jak někoho porazí auto, a nemáte kam zavolat. Číslo na sanitku, co by vážně přijela? Lékař? Nic takového. My tady pořád voláme po svobodě jednotlivce a stát ať nás nechá na pokoji, ale můžeme si ty naše luxusní ne-problémy dovolit jen díky tomu, že nám ve státě všechno funguje.
Velký rozhovor o exotické práci Zuzany Boehmové si můžete přečíst v příloze věnované cestování, která vyjde 24. května, v Reflexu č. 21.
