Po debaklu v šestidenní válce z června 1967 arabské země hořely touhou po odvetě a znovuzískání odtržených teritorií. Na podzim 1973 se díky štědrým dodávkám výzbroje ze Sovětského svazu a dalších zemí tehdejšího východního bloku cítily již natolik silné, že 6. října Egypt a Sýrie zahájily o nejvýznamnějším židovském svátku – Jom kipur (Den smíření) – koordinovaný a neočekávaný útok současně v oblasti Suezského průplavu a Golanských výšin.
Poměr sil a prostředků
Na počátku jomkipurské války, v muslimském světě zvané ramadánová, postavil Egypt, čítající pětatřicet miliónů obyvatel, 13 divizí a 18 samostatných brigád, 833 000 vojáků vyzbrojených 2200 tanky, 2400 obrněnými transportéry, 690 bojovými letouny, 161 vrtulníky, pěti torpédoborci, čtyřmi fregatami, dvěma korvetami, 12 ponorkami, osmi minolovkami, 43 torpédovými a 20 raketovými čluny, osmi protilodními plavidly, dvěma výsadkovými loděmi a 10 výsadkovými prostředky.
Sýrie se šesti a půlmiliónem obyvatel 332 000 vojáků (osm divizí a 19 samostatných brigád) s 1350 tanky, 1300 obrněnými transportéry, 321 bojovými letouny, 36 vrtulníky, dvěma minolovkami, 10 torpédovými a šesti raketovými čluny a třemi strážními loděmi. Celkem tedy oba arabské státy, mající 41 500 000 obyvatel, disponovaly 1 162 000 vojáků, 21 divizemi, 37 samostatnými brigádami, 3550 tanky, 3700 obrněnými transportéry, 1011 bojovými letouny, 197 vrtulníky, pěti torpédoborci, čtyřmi fregatami, dvěma korvetami, 12 ponorkami, 10 minolovkami, 53 torpédovými a 26 raketovými čluny, osmi protilodními plavidly, třemi strážními a dvěma výsadkovými loděmi a 18 výsadkovými prostředky.
Tím však jejich síly nebyly vyčerpány. Irák poslal 3. obrněnou divizi, čítající 20 000 vojáků, 310 tanků, 300 obrněných transportérů a 54 děl, a 73 letounů, Jordánsko 3. obrněnou divizi (do boje zasáhla její elitní 40. obrněná brigáda), Saúdská Arábie 20. obrněný pluk, Maroko mechanizovanou brigádu, Kuvajt 6. pěší prapor a Organizace pro osvobození Palestiny dvě brigády zvláštního určení. Dokonce i Korejská lidově demokratická republika vyslala do Egypta 20 pilotů létajících na letounech MiG-21 a 19 příslušníků nebojového personálu.
Izraelské síly
Proti této mase měl třímiliónový Stát Izrael zmobilizováno 415 000 vojáků, 33 samostatných brigád (z nich bylo možno zorganizovat 12 divizních uskupení), 1700 tanků, 3000 obrněných transportérů, 561 bojových letounů, 84 vrtulníků, torpédoborec, korvetu, tři ponorky, devět torpédových a 12 raketových člunů, protilodní plavidlo, osm strážních a tři výsadkové lodě a dvě pomocná plavidla.
Kromě toho Egypt a Sýrie měly 5585 děl a minometů proti 2520 izraelským, 932 odpalovacích zařízení protitankových řízených střel proti pouhým 240 izraelským a 186 protiletadlových raketových kompletů proti 20 izraelským!
Izraelští zpravodajci pohořeli
Vzhledem k osudovému selhání izraelské vojenské zpravodajské služby Aman, jejíž náčelník Eli Zeira navzdory četným varováním, přicházejícím již od dubna 1973, trval na nepravděpodobnosti nového konfliktu, čelila lavinám egyptských tanků a pěchoty na Sinajském poloostrově zpočátku pouze izraelská obrněná divize generála Avrahama Mandlera, čítající 290 tanků, jejíž vysunutá obrněná brigáda v prvních hodinách vzdorovala šestatřicetinásobné přesile!
Averze a chaos
Operace „Badr“ (Půlměsíc), jak všeobecně podceňovaní Egypťané nazvali přechod Suezského průplavu, je odborníky dodnes pokládána za nejlépe provedenou vyloďovací operaci od invaze Spojenců v Normandii 6. června 1944. Již krátce po půlnoci 7. října soustředili Egypťané na izraelské straně průplavu za cenu nepatrných ztrát 90 000 vojáků, 800 tanků a 3000 protileteckých prostředků, kdežto všem třem izraelským brigádám zbyla z původních 290 tanků stěží třetina.
Ministr obrany Moše Dajan, který navštívil sinajskou frontu den po vypuknutí konfliktu, nařídil zastavit chaotické protiútoky a přejít do obrany, neboť absolutní prioritu získala golanská fronta, kde Izrael nebezpečně ohrožovali Syřané. Velitelem severního úseku sinajské fronty se stal generálmajor Avraham Adan, jižního generál Mandler a středního generálmajor Ariel Šaron, který se chorobně nesnášel s velitelem celé sinajské fronty generálem Šmu’elem Gonenem, jenž nařídil evakuaci pevností v prvním pásmu Bar-Levovy linie.
Generálmajor Adan se 8. října pokusil útokem osvobodit obklíčené pevnosti Bar-Levovy linie a zajistit egyptské mosty přes průplav, v důsledku mnoha chyb se však ocitl v prekérní situaci a Egypťané přešli do protiútoku. Jedině díky přesné palbě izraelských tankistů se po citelných ztrátách stáhli. Tato bitva je v některých aspektech pokládána za nejhorší porážku v dějinách izraelské armády.
Štěstěna se obrací
Bleskově provedená mobilizace Izraelských obranných sil (Cahal) nicméně začala přinášet ovoce. Od 9. října sice Egypťané útočili po celém úseku sinajské fronty, ale když se 10. října jejich 1. pěší divize dostala mimo raketový deštník, Letecký sbor (Chel ha-Avir) ji rozdrtil. Čtrnáctého října se na Sinaji střetlo 2000 tanků v největší tankové bitvě od Kurska ve druhé světové válce v létě 1943. Izraelci nejen zastavili protivníkovu ofenzívu, ale v následném protiútoku zničili jeho 1. obrněnou brigádu. Její osud posléze sdílela rovněž 3. obrněná brigáda. Stále více se prosazovalo izraelské letectvo a jeho skvěle vycvičení piloti.
Šestnáctého října zahájili Izraelci přechod Suezského průplavu. Těžké boje probíhaly zejména o tzv. Čínskou farmu. Klíčový úkol představovala likvidace egyptských protiletadlových baterií, aby Chel ha-Avir mohl rozšířit podporu pozemních vojsk. Zatímco vojska generálmajora Adana úspěšně útočila ve směru na Suez, část Šaronových jednotek na severu od předmostí zabředla do těžkých bojů s egyptskými commandos, kteří se v počtu tří set osob v silně opevněné radarové stanici Orcha odmítli vzdát a bojovali do posledního muže, což rozhodně vyvrací vžité předsudky o zbabělosti Arabů. Je třeba poznamenat, že elitu egyptských ozbrojených sil tvořili výsadkáři, již zhatili Šaronovy pokusy proniknout k Ismá’ílíji.
Příměří dohodnuté velmocemi vstoupilo v platnost 22. října, ale bylo dodržováno jen v pásmu 2. egyptské armády, kdežto v prostoru 3. egyptské armády boje pokračovaly a den poté ji izraelské jednotky odřízly na východním břehu Suezského průplavu. Její zničení by Egypťany nepochybně ponížilo víc, než je zdrávo. Po sovětských hrozbách přímého zásahu do konfliktu 25. října příměří na sinajské frontě konečně vstoupilo v platnost.
Zastavte Syřany!
Ve stejný den jako Egypťané udeřili také Syřané, jejichž 5. a 9. divize prolomily nepřátelské pozice a protiletadlové řízené střely způsobily izraelskému letectvu, snažícímu se zastavit syrský příval, těžké ztráty. Při dobytí hory Hermon ukořistili syrští výsadkáři nejmodernější elektroniku, kterou předali nedočkavým sovětským specialistům.
Hned první den jomkipurské války se na Golanských výšinách vyznamenal kapitán Cvika Greengold, nárokující si zničení dvaceti nepřátelských tanků, ale některé odhady hovoří dokonce o čtyřiceti až šedesáti! Stal se jediným tankovým esem, jež zničilo přes 40 tanků ve 30 hodinách.
Ačkoli perfektně vycvičení izraelští tankisté působili Syřanům těžké ztráty, nepříjemně je překvapilo, že protivníkovy tanky jsou vybaveny přístroji pro noční vidění, jež sami postrádali. Velení golanské fronty převzal po návštěvě Moše Dajana generál Rafa’el Ejtan. Přestože citelné ztráty na lidech a materiálu utrpěly obě strany, situace se vyvíjela pro Izrael kriticky. Nepřátelské tanky se přiblížily ke Galilejskému jezeru a docházelo k dříve nemyslitelným jevům, kdy po zhroucení části izraelské obrany museli důstojníci zastavovat panicky prchající vojáky.
Na večerním zasedání izraelské vlády 8. října byl vydán rozkaz aktivovat jaderné zbraně (tři raketové rampy střel Jericho a osm upravených bombardérů F-4 Phantom II), jejichž existenci židovský stát sice nikdy nepřiznal, ovšem ani nepopřel. Naštěstí i na golanské frontě nastal 10. října obrat, a tudíž k nasazení jaderných zbraní s nepředvídatelnými důsledky nedošlo.
Izraelci totiž přišli na slabiny syrského raketového deštníku a Chel ha-Avir začal nepřítele deptat. U vesnice Hušníja izraelské 19. obrněná a 20. brigáda obklíčily a zničily dvě obrněné brigády. Izraelský postup však měl do Blitzkriegu daleko, jelikož počty některých jednotek následkem těžkých bojů klesly na polovinu předepsaných stavů, a navíc se Syřanům blížily na pomoc posily z dalších arabských států.
Jedenáctého října izraelští tankisté zaútočili v nejsevernější části Golanských výšin a přiměli k ústupu syrskou pěší brigádu a marocký expediční sbor. Těžké boje probíhaly až do 22. října, kdy Sýrie souhlasila s podmínkami příměří navrženými Radou bezpečnosti OSN.
Kdo vlastně vyhrál?
Zdánlivě je taková otázka zbytečná. Ryze z vojenského hlediska si palmu vítězství odnesl Izrael, avšak za cenu těžkých ztrát na lidech a materiálu, jež izraelskou veřejnost frustrovaly. Za své vzaly některé izraelské doktríny, například o dominantní úloze letectva, a naopak podcenění role dělostřelectva, jež měl hlavně Egypt velmi silné. Jednoznačnou technologickou převahu prokázalo izraelské námořnictvo, které však v konfliktu hrálo spíše okrajovou úlohu. Mimořádně vysoké kvality demonstroval Izraelský obrněný sbor, i když zaplatil krutou daň: 1450 padlých, 3143 raněných a 232 zajatých. Sdělovací prostředky v zemích východního bloku pochopitelně jásaly nad vysokými ztrátami izraelské bojové techniky způsobenými sovětskými zbraněmi. Ve hře byly přece další kšefty za miliardy!
Pozdější analýzy poněkud korigovaly prvotní závěry vyvozené bezprostředně po ukončení bojů. Ukázalo se třeba, že polovinu zásahů izraelských tanků způsobila tanková střelba, zejména ze 115mm kanónů tanků T-62, druhé místo zaujaly RPG a až třetí opěvovaný protitankový raketový komplet 9M14M Maljutka.
Obě supervelmoci – jak USA, tak SSSR – zřídily letecký most, jímž doplňovaly rychle tající zdroje svých chráněnců.
Obě strany utrpěly těžké ztráty
Arabové ztratili podle západních údajů 8528 padlých, 19 549 raněných, 8783 zajatých, 2554 tanků včetně 420 ukořistěných Izraelci, 850 obrněných transportérů, 550 děl a 432 letadel. David Ešel (Eshel), autor knihy Kočáry pouště o historii Izraelského obrněného sboru, vyčíslil arabské ztráty na 15 000 padlých, 40 600 raněných, 8811 zajatých, 2150 tanků a tisíc obrněných transportérů.
Izraelci podle vlastních údajů přišli o 2656 padlých, 7250 raněných, 294 zajatých, 840 tanků, z nichž přesně polovinu se podařilo opravit, 25 děl a 109 letounů. Zahraniční údaje jsou vyšší: 2838 padlých, z toho 606 důstojníků včetně generálmajora, 25 plukovníků a 80 majorů, 8800 raněných, 508 nezvěstných, 301 zajatý, 400 zničených a 600 poškozených tanků, 400 obrněných transportérů a 118 letadel.
Poměr ztrát na jižní (egyptské) frontě
| Egypt | Izrael | |
| Padlí | 7700 | 2066 |
| Ranění | 12 000 | 6347 |
| Zajatí | 8372 | 242 |
| Tanky | 1100 | 590 |
| Obrněné transportéry | 450 | ? |
| Děla | 300 | ? |
| Letadla | 292 | 29 |
Poměr ztrát na severní (syrské) frontě
| Sýrie | Irák | Jordánsko | Maroko | Kuba | Izrael | |
| Padlí | 3100* | 278 | 23 | 200 | 180 | 772 |
| Ranění | 6000 | 898 | 77 | ? | 250 | 2543 |
| Zajatí | 392 | 13 | - | 6 | - | 68** |
| Tanky | 1200 | 200 | 54 | - | - | 250*** |
| Obrněné transportéry | 400 | ? | ? | ? | ? | ? |
| Děla | 222 | 21 | - | - | - | 80 |
*Je příznačné, že mnohonásobně víc syrských vojáků zahynulo v nynější bratrovražedné a nesmírně krutě vedené občanské válce nežli v boji proti „sionistickému nepříteli“ během jomkipurské války.
*Další čtyři zajali Libanonci.
**Z nich bylo 150 opraveno.
Těžké ztráty, a hlavně počáteční nezdary v jomkipurské válce vedly ke vzniku Agranatovy komise. Po zveřejnění výsledků jejího šetření padaly hlavy: odstoupila izraelská ministerská předsedkyně Golda Meirová a demisi podal i legendární hrdina šestidenní války Moše Dajan. Propuštěni byli náčelník generálního štábu Cahalu David Elazar, šéf Amanu Eli Zeira a náčelník jižního velitelství Šmu’el Gonen.
Egyptský prezident Anwar as-Sádát, Násirův nástupce, po jomkipurské válce pochopil, že Arabové nemají šanci nenáviděný Izrael zničit ani koordinovaným úsilím. A Izrael si zase uvědomil, že domácí veřejné mínění by příští, zřejmě ještě nákladnější konflikt těžko přijalo. Oba úhlavní nepřátelé proto začali pod taktovkou USA, prosazujících v Egyptě stále více svůj vliv na úkor SSSR, hledat trnitou cestu k míru…
