Když v roce 1986 sovětský vůdce Michail Gorbačov oznámil, že hodlá reformovat vyčerpanou komunistickou supervelmoc, Západ se na to díval obezřetně, ale s optimismem. Změny, které Gorbačov odstartoval, nakonec vyústily v konec Sovětského svazu a studené války. Ovšem to, s jakou rychlostí změnil názory vůdce Severní Koreje Kim Čong-un, nemá obdoby. Co se v nejizolovanější zemi světa, která vyhrožovala světu jadernou válkou, stalo? A co se stalo s Kimem?
Severní Korea, která loni trápila svět svými testy jaderných zbraní a raketových systému, v lednu nečekaně oznámila, že pojede na zimní olympiádu do znepřátelené Jižní Koreje. Bralo se to jako gesto dobré vůle, které ale mělo dokazovat další vychytralou taktiku vyhrožování a následných ústupků, jež KLDR zajišťovala po celá desetiletí peníze a hospodářskou i potravinovou pomoc. Jenže Kim Čong-un zcela překvapivě pokračoval v nabídkách dál.
Dokonce při jeho pátečním proslovu po jednání s jihokorejským prezidentem Mun Če-inem to vypadalo, že vidíme zcela jiného muže. Že vidíme a slyšíme úplně jinou bytost, úplně jiného politika, který s tím známým Kim Čong-unem nemá vůbec nic společného.
Zásadní otázka proto dnes zní: Je to vůbec možné? Máme tomu věřit?
Protože se otázkám Korejského poloostrova věnuji více než 25 let a tato místa jsem několikrát navštívil, byla by při odpovědích na místě obrovská opatrnost a podezřívavé odpovědi typu „už jsme to zažili a výsledek žádný“. Náznaky zlepšení se objevovaly, ale nikdy se z toho nic nenaplnilo. Dnes to vypadá jinak.
Kim Čong-un v posledních měsících hovoří jinak a vystupuje jinak. V tom je zcela zásadní rozdíl oproti jeho předchůdcům z minulosti, dědečkovi Kim Ir-senovi a otci Kim Čong-ilovi.
Už neslyšíme ten nepřijatelný a hloupý stalinistický kontext, ale jakoby zázrakem znějí na první poslech upřímná slova o míru a jaderném odzbrojení, která doprovázejí normální gesta a úsměvy.
Páteční summit s jihokorejským prezidentem byl toho důkazem. Větší show podle všeho uvidíme při setkání s americkým prezidentem Donaldem Trumpem, které má brzy následovat. Severní Korea se chce domluvit na přijatelném uspořádání také s Japonskem, které bylo rovněž líčeno jako letitý nepřítel.
Jistě, vše může plynout ze složité ekonomické situace Severní Koreje, která také nemusí vydržet všechno. Obavy z rychlého pádu režimu mohou mít i v Pchjongjangu. To ale nechce ani Kim, a dokonce to nechtějí ani další hráči. Mohl by to provázet chaos, anarchie, mohutná migrace i omezený ozbrojený konflikt.
Kim Čong-un ale předvádí něco, co nemá moc srovnání v moderní historii. Obrátil se ze zcela nepřijatelného diktátora v partnera, s kterým se dá jednat. Vše to stihl za několik týdnů. Opatrnost je proto pořád na místě, zázraky se dějí pouze v náboženských knihách.
Zcela paradoxně teď Kim Čong-un nemusí řešit největší problém u svých někdejších nepřátel, ale doma. Jak vysvětlit národu, že satan je najednou kolega, s kterým večeřím? Jak zvládnout zaostalou zemi, která by přitom mohla za určitých podmínek slušně prosperovat? Jak změnit čas dlouhodobé neúprosné totality v pomalý přechod k alespoň omezené svobodě? Na to neznáme odpovědi a neumíme si to ani představit. Zda si to umí představit Kim, to rovněž nevíme.
Jak ale zpíval ve své slavné písni „Give Peace A Chance (Dejte míru šanci)“ John Lennom, dejme šanci i Kim Čong-unovi. Zda nebudeme litovat? Odpověď zní pořád stejně: Zatím nevíme.
