Na bourání mostu a nahrazení mostem novým by nebylo nic tak zvláštního a v historii Prahy se to událo již mnohokrát. Připomeňme si jen třeba řetězový most u Národního divadla, který měl bezpochyby také charakter kulturní památky a byl v roce 1898 zbourán a nahrazen kamenným mostem císaře Františka I. v roce 1901, od roku 1919 zvaným most Legií, během stavby sloužil provizorní dřevěný most. Kvalita byla tehdy nahrazena jinou kvalitou. To však zřejmě není dnešní příklad.
Praha se v současnosti nachází ve velmi zvláštní situaci. Město je bohaté a podílí se svými deseti procenty obyvatel na čtvrtině podílu tvorby celkového hrubého domácího produktu České republiky. Na druhé straně, zejména v poslední době, jsou vidět příznaky chřadnoucího a rozpadajícího se města, připomínající poválečný stav někde na Středním východě.
Ceny bytů letí neustále vzhůru kvůli totálnímu kolapsu výstavby, v délce stavebního řízení jsme někde kolem 150. příčky na světě za Papuou-Novou Guineou, padají nám tu mosty, jiné jsou na hranici uzavření, Výstavišti ulítne střecha a rozkopání půlky Prahy přináší dopravní kolapsy. Člověk si říká: „Pane Bože, jak je tohle možné skoro třicet let po revoluci? Přece jsme dle všech možných předpovědí měli již dávno Západ dohnat a předehnat? Kde udělali soudruzi z NDR chybu?“
Jen těžko dnes můžeme svalovat veškerou vinu na radního Dolínka (ČSSD), který se pro mnohé pražské aktivisty stal terčem a původcem všeho zla. Řekněme si upřímně: za vzniklou situaci nemůže. Na druhou stranu dát impuls k demolici možná jediného kubistického mostu na světě a podílet se na zjevném kulturním barbarství chce opravdovou odvahu. Radní Dolínek si vyhodnotil vzniklou situaci tak, že občané (voliči) budou preferovat dle jeho podkladu rychlejší a pro město levnější varianty před ztrátou ojedinělé kulturní památky. Vždyť všichni jsou řidiči (voliči) a budou chtít rychle zase jezdit přes most.
Argument rychlosti ve městě, kdy získání stavebního povolení trvá běžně deset let, je však velmi směšné. Navíc nový most by neměl být od neznámého architekta, zadaný bez výběrového řízení, co má pan radní schovaný v šuplíku někdy od dob ODS, ale měla by být vypsána nová architektonická soutěž, což samo o sobě bude trvat měsíce, možná roky. Jsem jen zvědav, jestli někdo navrhne zbourat Karlův most, jenž je v podobném dezolátním stavu, s argumentem, že postavit nový most bude daleko rychlejší. Jestli opravdu dojde k demolici Libeňského mostu, navrženého ikonou české architektury Pavlem Janákem, tak definitivně padne představa o naší kulturnosti.
Co je ale důvodem neutěšeného stavu infrastruktury ve městě relativně bohatém, jako je Praha? Město žilo ze své podstaty zhruba čtyřicet let za komunistů, kdy došlo k významnému přesunu energie z centra na okraj, zejména díky bytové výstavbě sídlišť. Již v té době, i přes některé významné počiny, jako byla stavba metra či překlenutí Nuselského údolí, začalo docházet k erozi městské struktury v centrálních částech města. Různé necitlivé zásahy, jako například severojižní magistrála, tuto erozi jen urychlily. Rovněž správa města se rozmělnila a dnes máme 57 městských částí, což z něj činí neřiditelný konglomerát. (Poznámka na okraj: například celý New York řídí zhruba šest lidí!)
Po revoluci v roce 1989 nedošlo k významné změně užívání města, nezachytili jsme celoevropský trend ve změnách územního plánování a dodnes máme platný územní plán, který reflektuje bolševické nazírání na svět. Město se nám rozlezlo do okolní krajiny, což s sebou nese obrovské náklady na infrastrukturu, tzv. tahání metra do polí.
Pakliže nedojde v blízké budoucnosti k nasměrování energie zpět do centra a jeho zahuštění, k přehodnocení správy města (musí dojít minimálně ke snížení počtu městských částí) a nenaučíme se město správně udržovat, protože kultura není nic jiného než údržba, tak se máme v budoucnosti na co těšit a padající mosty budou jen malým problémem.
Autor je architekt a pedagog
