Ruiny stavby, kde byli otroci drženi. Dnes je zde památník.

Ruiny stavby, kde byli otroci drženi. Dnes je zde památník. Zdroj: Profimedia.cz

Zápisy z obchodních transakcí dnes vydávají svědectví o obchodu s lidmi před dvěma sty lety.
Proti krutému zacházení se otroci vedení Samuelem Sharpem vzepřeli v roce 1831. Jejich odpor však byl bohužel zlomen.
Bývalé vězení pro otroky v Monte Bay.
Otrok musel pracovat vždy do úplného vyčerpání. Průměrná „životnost“ takového člověka byla pouhé dva až tři roky. Pak následovalo vykoupení v podobě smrti.
Otrok musel pracovat vždy do úplného vyčerpání. Průměrná „životnost“ takového člověka byla pouhé dva až tři roky. Pak následovalo vykoupení v podobě smrti.
7
Fotogalerie

Za poznáním slastí i strastí Jamajky: Slzy otroků

Obchod s africkými otroky v britských koloniích skončil před dvěma sty lety a dnes jsou obyvatelé Jamajky svobodní. Navzdory tomu se v jejich tvářích odráží smutek celého černého národa. Nikdy nezapomenou na své kořeny, na své předky, jejichž rány se nestíhaly hojit, protože bič otrokářů šlehal neustále. Zdejší země nasákla jejich krví. Jestliže dnes roste na Jamajce krví zbarvený strom, je to strom svobody...

Chtěla jsem poznat minulost ostrova, a tak jsem se zavřela na dvě hodiny do městské knihovny v Montegu Bay. Kromě knih jsem tu našla i zežloutlé plakáty z doby kolonizace. Jeden oznamoval: Společnost Bogle nabízí na prodej – za hotovost nebo na výměnu – 343 zdravých otroků dovezených lodí Roz z Angoly. Kingston, 23. listopadu 1803. Jiný se nesl v podobném duchu: Nabízíme na prodej – za hotovost, případně šeky – 225 vybraných mladých otroků z Konga, přivezených lodí Bedford. Společnost kapitána Lane Shawa. Kingston, 10. prosince 1803. No, není inzerát jako inzerát. Jamajka má bohatou, avšak strastiplnou historii. Podepsalo se na ní tři sta let otroctví, krve, žalu a slz.

Bludný kruh otroctví

Psal se rok 1655, když admirálové anglického loďstva Penn a Ventables obsadili Jamajku a španělským kolonizátorům povolili vystěhovat se na Kubu. Kolotoč zboží a peněz se roztočil na plné obrátky. Lodě vracející se z Jamajky přivážely do Anglie cukrovou třtinu, z které se vyráběl rum. Náklad se obvykle v Bristolu a Liverpoolu vyměnil za zbraně a lodě pokračovaly dále, na jih, k africkému pobřeží. Pokud si tamní africké kmeny chtěly zachovat moc, existenci a – ať už to zní jakkoli paradoxně – i svobodu, potřebovaly kromě jiného i dostatek zbraní. Ty mohli panovníci získávat jedině prodejem vlastních lidí do otroctví... Kruh se tak uzavřel.

Černí otroci, většinou z kmenů Ashanti, Mandingo, Cormorante a Yoruba, byli na tom z celé mašinerie rozhodně nejhůř. Představovala jsem si jejich bolestnou pouť, kterou museli absolvovat proti své vůli, aby se z Afriky dostali na tento karibský ostrůvek. Myslím na všechny hrdé syny Afriky, kteří byli odsouzeni na smrt. Pomalou, potupnou smrt, ať už na vyprahlých plantážích nebo o hladu a žízni ve špinavých útrobách zaoceánských křižníků. Na koloniální holocaust, během kterého zahynulo až čtyřicet milionů otroků!

Vyčerpávající šestitýdenní plavbu lodí přes Atlantik přežili v nelidských podmínkách. Spoutaní řetězy jako dobytek, bez hygienického vybavení a téměř bez jídla, byli celou dobu zavření ve vlhkých prostorách podpalubí. Zajatci leželi ve vlastních exkrementech a zvratcích, a tak není divu, že se začaly šířit infekce – především záněty očí. Během každé plavby zemřela přibližně třetina otroků, zatímco se ostatní pod tlakem utrpení pokoušeli o sebevraždy a drželi hladovky. Krutí námořníci proti hladovkářům dokonce vymysleli speciální nástroj, jímž jim otvírali ústa a krmili je násilím.

Ty, co přežili peklo na lodích, čekala další muka po vylodění na Jamajce. Aby zubožení otroci vypadali zdravě, vychytralí Angličané je potírali olejem a až potom je dodávali na dražbu. Ceny se pohybovaly od 25 do 300 liber, v závislosti na fyzické kondici jednotlivce. V roce 1700 žilo na Jamajce kolem 7000 Angličanů a 40 000 otroků. O jedno století později se počet Angličanů rapidně snížil, ale komunita otroků se rozrostla až na 300 000. Když jedna skupina otroků dřela na plantážích, další pracovala na stavbě továren, domů a cest. Průměrný otrok se „opotřeboval“ za dva tři roky. Každý musel pracovat do úplného vyčerpání, jehož završením byla smrt. Smrt – vykoupení z útrap.

Jamajský hrdina

Angličané nemínili otroky zabíjet. Oni chtěli – a to je zločin nad zločiny – zabít v těchto chudácích lidskost, vyrvat z nich vše, co je šlechetné a důstojné, všechno to, co dělá člověka člověkem. Toužili je ponížit, degradovat na úroveň bezvýznamných bytostí. Avšak satanský úmysl se nezdařil. Uprostřed těch těl bez duší, mlčky snášejících potupu, se našly i zářné výjimky. V očích jim hořelo světlo a tvrdá zkouška je nesrazila na kolena, ale pozvedla ještě výše. Měli v sobě cosi hrdinského.

Na scéně se nečekaně objevil mladý otrok Samuel Sharpe – dnes jamajský národní hrdina. Řekl: „Není Boha! Není útočiště! Je pouze člověk. Jsou jen bohatí ve svém nebi a chudoba ve svém pekle!“ Skutky hovoří hlasitěji než slova a Sharpe to velmi dobře věděl. Pasivní odpor se mu v prosinci roku 1831, dva týdny před Vánocemi, podařilo proměnit v největší vzpouru v dějinách Jamajky. Městečko Kensington na severu ostrova se ocitlo v plamenech.

Sharpovo velení však nepřineslo otrokům vítězství, kterým by vyrvali ostrov Angličanům z rukou. Rozzlobení otroci zavraždili čtrnáct anglických důstojníků a brutální zákrok vojska k potlačení šest týdnů trvající vzpoury si vyžádal více než tisíc životů otroků... Vůdce povstání oběsili, mezi nimi i třicetiletého Samuela Sharpa. Později byl vyhlášen národním hrdinou a dnes jeho portrét zdobí i jamajskou padesátidolarovku.

Pradávná vlast

Jamajčané nikdy nebudou považovat Jamajku za svou skutečnou vlast, za svoji domovinu. Čas nezpřetrhal jejich africké kořeny. Daleká Afrika se v jejich duších vždy bude hlásit ke svému mateřství, věčně je bude volat k sobě. Hlavně jamajští rastafariáni se nesmířili s minulostí a touží se vrátit na černý kontinent. Očividně by o tomto tématu dokázali vyprávět donekonečna a nikdy by je to neunavilo.

Nadarmo jsem se jim snažila vysvětlit, že dnešní Afrika už není tím, čím bývala kdysi – o iluze je nedokázalo připravit ani mé líčení hladomoru, vojenských konfliktů a nebezpečných tropických epidemií. „Na tom přece nezáleží... Je to naše domovina!“ odbyli mě. Žasnu nad jejich neuvěřitelnou odhodlaností. Co žene rastamany do neznáma? Kam je táhne neviditelná síla, co narušuje jejich spokojenost pocitem, že nejdůležitější věc v životě jim chybí? Jisté je jen jedno – kolonizátoři mají na svědomí miliony nevinných obětí. Celé národy, celé generace musely zemřít z jediného důvodu: jejich kůže byla černá.