Tahle země získala jméno od svých praobyvatel, indiánů Arawaků, kteří ji nazvali Xaymaca – země dřeva a vody. Prý proto, že v období dešťů tady rozkvete i kůl v plotě... Ano, Jamajka může někdy připomínat ráj na zemi, ale má také místa s drsnou tváří, kam se dodnes cizincům nedoporučuje vstoupit. Ale tyhle zážitky vám vynahradí jamajští obyvatelé – otevření, srdeční a upřímní.
Mé toulavé boty mě zase jednou zanesly do svérázných, nehostinných končin – do jamajského vnitrozemí, kam se bělochům ani nedoporučuje vkročit. Do osad za městem, na méně obydlená území, kde nedaleko sebe stojí deset domů, benzinová pumpa, obchod a kostel. Neschůdná, erozní vápencová krajina se v dobách kolonizace stala útočištěm otroků na útěku – Maroonů (v Karibské oblasti označovali africké zběhy španělským jménem „cimarron“, což znamená divoký člověk), kteří se do těchto míst ukryli před krutými anglickými inkvizitory a stali se nezávislým etnikem. Později získali autonomii, která platí dodnes.
Tento region se do dnešních dob neoficiálně nazývá Me No Sen Ya No Com, což v jazyce Maroonů volně přeloženo znamená: „Nepřeji si, abys sem chodil.“ Žije se tu hodně postaru a hodně jednoduše. Je tu nedostatek lékařů, škol, často chybí elektřina... Zatímco moderní Jamajka kráčí s dobou, osady ve vnitrozemí jsou odříznuté od pokroku. Na jedné straně je to silně duchovní kraj s unikátní historií, ale na druhé straně je to nejdrsnější tvář Jamajky.
Po cestě pobíhají školáci, kteří se lepí na každé auto, jen aby se mohli alespoň kousek cesty svézt. Zde, kde farmářství a pěstování marihuany jsou jediným zdrojem rodinných příjmů, nemá mnoho dětí možnost chodit do školy. Jamajské děti tuto nevýhodu vnímají dost tragicky. Podle slov učitelky základní školy v Maroon Town jsou tyto děti velmi bystré a rády se učí. Jsou také velmi kamarádské – na rozdíll od svých rodičů.
Ani dnes nemůžete na území Maroonů jen tak bezdůvodně kdykoliv vstoupit. Já a moji jamajští přátelé z Montego Bay ale důvod máme – pohřeb jejich rodinného příslušníka. Maroonové, věrni africkým zvykům svých předků, dodnes uctívají tradici devíti nocí: po smrti blízkého se pozůstalí devět nocí chodí modlit na hrob, aby duše nebožtíka nebloudila a odešla do nebe.
Když opouštím vnitrozemí, přemýšlím nad budoucností a osudem Maroonů. Při popisu jejich země a způsobu života jsem stále v pokušení začínat každou větu slůvkem „ještě“: Ještě se zde zachovala africká kultura. Ještě se zde nepovalují plastové odpadky, protože se zde ještě všechno balí do banánovníkových listů. Ale ještě stále se obyvatelé vnitrozemí dožívají nižšího průměrného věku než ostatní Jamajčané. Ještě stále se tu vyskytuje tyfus a dyzenterie...
Šlapací mlýn
Má spolusedící v autobuse, Kanaďanka Jenna, mě během dlouhé cesty po severním pobřeží nezapomene upozornit na všechna významná místa, kterými projíždíme. S překvapením se dozvídám, že Jenna není ubytována v hotelu. „Pronajala jsem si na dva měsíce vilku v Runaway Bay. Ceny jamajských nemovitostí jsou velmi výhodné, nestálo mě to ani tisíc dolarů!“ Její dočasný domov leží na půl cesty mezi turisticky oblíbeným Ocho Rios a MoBay. Kdysi to bylo místo, odkud otroci na kajacích utíkali na Kubu, proto město dostalo název Runaway Bay, Záliv uprchlíků.
„Mnoho jamajských míst má ale dodnes španělské názvy,“ vysvětluje Jenna, „například Ocho Rios znamená osm řek, ale Španělé asi neuměli počítat, neboť tolik řek tam nikdy nebylo!“ směje se. „Anebo městečko Oracabessa. Původně se jmenovalo Oro Cabeza – tedy Zlatá hlava, protože přístav při pohledu zdálky odrážel světlo.“ Já si v duchu vzpomínám na další místo spojené se Španěly – Spanish Town u Kingstonu. Kdysi ho založil Kolumbův syn Diego a dlouhou dobu bylo hlavním městem ostrova. Nedávno vyslaly Spojené národy komisi pro lidská práva do tamější věznice St. Catherine. To byl skandál! Úředníci se při pohledu na uzoučké, špinavé cely, staré téměř tři století, s vyhladovělými, zavšivenými vězni zděsili hrůzou a pro média se vyjádřili tak, že jamajské věznice jsou horší než noční můra.
I město Falmouth, kterým procházíme, má vlastní věznici. Postavili ji pro vzdorovité otroky a dodnes tam mají šlapací mlýn, na kterém mučili lidi. Je to obří dřevěný válec se stupínky na vnější straně. Na ně otroky připoutali, a jak se kolo otáčelo, otroci po něm museli pochodovat jako po eskalátoru. Jinak je pohybující se schůdky strhly s sebou a zlámaly jim nohy nebo i celé tělo.
Čtvrť narkobaronů
Pokud vám někdo na Jamajce řekne, že bydlí v Ironshore, je to skoro totéž, jako když nějaký Američan řekne, že bydlí v Hollywoodu. Takový „šťastlivec“ už o sobě říkat víc nemusí – každý se hned dovtípí, o jakého člověka jde. V této milionářské čtvrti v Montego Bay žije jamajská elita. Politici, byznysmani, ale hlavně překupníci drog, narkobaroni z Kolumbie. Vozí se v nádherných limuzínách, nosí košile od Versaceho a kouří značkové kubánské cigarety. Aby se páni nenudili, vybudovali si na pobřeží i golfová hřiště. To je výsměch všem průměrným Jamajčanům, jejichž výdělek nebývá vyšší než dvacet tisíc jamajských dolarů!
Pan Thompson, kterého jsem navštívila v jeho superluxusním domě, zde žije také, ale on se za své peníze stydět nemusí. Je totiž neobvyklým příkladem Jamajčana, který má, jak se říká, zlaté ruce. Začínal od nuly, jako mladý odešel do Londýna, později do New Yorku. Ze zedníka se vypracoval na manažera nemocnice. Třicet let tvrdě pracoval a usilovně spořil, aby si dnes mohl užívat důchod na vysoké noze. A jeho návod, jak se stát multimilionářem? „Musíš cestovat a získávat zkušenosti. Bez nich je člověk ztracený.“
Ztracená si připadám i já, když se v noci vydávám na cestu do osady Nine Mile. Narodil se tu Bob Marley a má zde i svou hrobku. Na parkovišti se o mě (nebo spíš o mé dolary) mohou taxikáři přímo poprat. Pokud tady chcete jet taxíkem, měli byste si sedat jen do těch, které mají červenou espézetku. Jsou státní, takže v případě nehody jste alespoň pojištění. Řidiči s bílou cedulkou na voze by vám pojištění neuhradili. Za chvíli už sedím v autě taxikáře Winstona Robinsona, který se nabídl odvést mě do Marleyho rodiště.
Nakonec vyjde najevo, že ani netuší, kde Nine Mile vlastně je, a tak bloudíme nocí dobré dvě hodiny. Je skoro půlnoc, když zastavujeme před jakousi oprýskanou boudou uprostřed divočiny. Nevím, kde jsme, a raději to ani vědět nechci. „Zde žijí moji rodiče, přenocuješ u nich a ráno pro tebe přijedu,“ řekl se širokým úsměvem Winston, nasedl do auta a kamsi odjel. Jeho postarší rodiče jsou lidé se srdcem na dlani – úžasně milí a pohostinní. I když jsem k nim přišla nečekaně, nedali mi pocítit, že bych přišla nevhod. Naopak, opakovaně mě ubezpečovali, že jejich dům je od této chvíle i mým domem a mohu u nich zůstat tak dlouho, jak jen budu chtít. A i když jsou velmi chudí, nechtějí ode mne ani cent!
Poskytli mi malý pokojíček. Postel jako koryto, stěny plesnivé, pod oknem kvičí prase... Ráno mě paní Robinsonová hostí typickou farmářskou snídaní – chlebem s míchanými vejci a kakaem, které má poněkud divnou chuť. „Je z prasečího mléka,“ směje se nad mými trpkými úšklebky.
Milodar od žebráka
Hned před branami MoBay stojí nejnavštěvovanější jamajský dům po Marleyho muzeu – Růžový dům. Kdysi byl rezidencí bohatého majitele cukrových plantáží, sira Johna Palmera. Nábytek z mahagonu, všude vzácný čínský porcelán, na postelích hedvábí a brokát jako za dob Ludvíka XVI. Jamajčané rádi vyprávějí legendu o čarodějce Annie May Palmerové, která vyrůstala na Haiti, kde ji zaučili do tajů černé magie. Svého prvního manžela, sira Johna Palmera, otrávila, druhého manžela probodla a třetího uškrtila. Její čtvrtý manžel stihl v poslední chvíli utéct, a tak Annie zůstala v domě sama, jen s několika černošskými otroky. Udělala si z nich milence, a to se jí vymstilo – jednoho dne ji zavraždili v její vlastní posteli!
Před branami Růžového domu potkávám starého žebráka. Je hubený jako stín a vypadá jako člověk, který zřejmě celé měsíce neví, co je to žít v dostatku a pohodlí. Ale v jeho tváři přesto nevidím zlobu – je utrápený a unavený, ale stále plný pokory a lásky. Dávám mu pár drobných. Nejdříve se zdráhal, ale nakonec můj dar stydlivě přijal. Vzápětí vytáhl ze svého plátěného batůžku dvě překrásné lastury a jednu mi se slovy: „To je pro tebe,“ třesoucíma rukama podal. Mám doma plno mušlí a lastur, ale žádná z nich se této krásou nevyrovná! Má nádhernou strukturu i zabarvení. „To je jamajská královská mušle,“ vyzdvihl její jedinečnost stařeček a láskyplně se na mě usmál. Není nic dojemnějšího, než když vás nezištně obdarují cizí lidé, mnohokrát tak chudí, že by sami potřebovali pomoc.
Na Jamajce je snad více lidskosti než ve všech rozvinutých zemích. Když se ho ptám, zda mu mohu nějak pomoci, poděkuje, ale odmítá: „Každý musíme nést svoje břemeno sám.“ Přisednu si k němu a on mi vypráví jamajskou bajku o tom, jak se mocný lev vydal hledat do džungle zvíře, které by bylo silnější než on. Myslel si, že takové není. Ale potkal myslivce a ten ho postřelil. Než se lev zhroutil mrtvý na zem, vykřikl: „Nejsilnější na světě je člověk!“ Když jsem se podívala ubohému starci do očí, viděla jsem v nich obrovskou sílu.
Návraty na Jamajku dávají mému životu smysl. Ano, toužím se tam opět vrátit. Ne pro ten ráj, ale kvůli obyčejným lidem, kteří na Jamajce žijí. Jsou to lidé prostí, přátelští, kteří si zaslouží, aby je člověk miloval. V jamajském státním znaku najdete heslo: „Nad všechny národy je člověk.“ Jak prostá a zároveň srozumitelná myšlenka! V blízkosti těchto lidí jsem zapomněla na zklamání ze špinavé a hlučné civilizace marnotratné Evropy, která na chvíli našla protiváhu v tyrkysově modrých jamajských vlnách, v lehkosti bytí a v absenci jakýchkoli zábran či obav. A i když už nemám nad hlavou horké jamajské slunce, přece jen je mé srdce zaplaveno jeho teplem.
