Tahle cesta byla opravdu dost netradiční způsob „líbánek“. Zvlášť když mnoho set kilometrů bylo neznačených a každý kus našeho vybavení se vážil na gramy, aby se vše, co budeme během několika měsíců v divočině potřebovat, vešlo do šesti až sedmi kil. Čekalo nás totiž 30 až 50 kilometrů horským terénem denně.
Continental Divide Trail je nejdelší a nejtěžší oficiální trek na americkém kontinentu. Kopíruje hranici úmoří, takže sleduje vrcholky nejvyšších hor Severní Ameriky od mexické hranice až do Kanady. Z východních stěn a svahů hor pod vašima nohama stéká všechna voda do Atlantiku a ze západních úbočí do Pacifiku. Vyloženě horolezecké vrcholy obchází, ale přes pár vrcholků s výškou 4300 m vede a na téměř tisícovce kilometrů v Coloradu se celou dobu pohybuje mezi třemi až čtyřmi tisíci metry nad mořem s tím, že občas si dáte bonusový vyšší vrchol. Trek je sice oficiálně ustanovený a v mapách s různými variantami vyznačený, ale naživo stále mnoho set kilometrů značení chybí a člověk se pohybuje volným terénem podle čáry v mapě a busoly. Nejdelší takové neznačené sekce jsou v pouštích Nového Mexika a v horách Wyomingu a Montany. Díky tomu dlouhé dny nevidíte ani živáčka a úžasná divočina je jen vaše. Téměř stále jste nad hranicí lesa a na nejvyšším hřebenu nebo hoře v okolí, takže dech beroucí výhledy neberou konce.
Láká vás to? Nás taky. Nedokážete si představit pět měsíců volna z práce? My normálně taky ne. Není na to ve vašem životě vůbec vhodná doba? V našem taky ne. Jenže… Měl jsem štěstí, že dvouletý pracovní kontrakt v USA mi přivedl do cesty dnes již manželku Oli, která po mnoha letech práce v korporátní firmě dospěla do bodu, že je potřeba v životě taky něco zažít. Po dvoutýdenní známosti se přestěhovala za mnou do USA, za půl roku jsme se brali a za další půlrok už začali plánovat naši bláznivou cestu.
Kouzlo cesty
Ušetřím vás cestopisu, na kterém kilometru jsme co a jak viděli. Každý má možnost se na Googlu podívat, kudy trasa prochází. Navíc hory, jezera i národní parky jsou tam pro všechny – pro denní návštěvníky i pro ty, kdo přijeli na týden. Nejúžasnějším aspektem takto dlouhé cesty je, že se krajina a cesta v ní stanou vaším domovem. Nejste jenom návštěvníci, jste tu doma. Nemůžete a ani nechcete nikam utéct. Všechno je vaše a všechno si můžete na pár okamžiků užít, než se zase posunete dál.
Na této trase jsme nebyli jediní. Prvního května nás uprostřed pouště na mexické hranici startovalo šest. Rozdílné tempo nás během prvního dne rozdělilo natolik, že s někým už jsme se nikdy nepotkali, ale další dva kluky jsme v kaňonech a pouštích Nového Mexika potkali ještě několikrát. Stačí prohodit pár slov. Vědomí toho, čím jsme si všichni prošli, z nás okamžitě dělá nerozlučné přátele. Nové Mexiko pro nás bylo ve znamení kvetoucích kaktusů, neustálého boje o vodu, všudypřítomných krav a přelézání plotů dělících ranče.
Sněhem v Coloradu
Při poslední zásobovací zastávce před vstupem do zasněženého Colorada zavládla dost nervozita – během jara 2016 napadlo v pohoří San Juan nadprůměrné množství sněhu, které nezvykle pomalu odtávalo, a tak na naší trase ve výškách nad 3000 m ležely i teď, na počátku června, ještě metry sněhu. Není to jen problém navigace a pomalého postupu, ale také sněhových lavin a rozvodněných řek z tajícího sněhu, jež je potřeba brodit. Někteří to vzdávají a balí úplně, další přeskakují celé Colorado a budou pokračovat dál ve Wyomingu. Zhruba třetina odvážných včetně nás je odhodlaná nad sněhem zvítězit. V městečku Chama čeká v motelech několik skupinek, až počasí a ubývající sníh nabídnou šanci zasněženými horami projít. Dovybavujeme se mačkami, cepínem, vysokými návleky a jdeme na to.
Hodně energie nám dodává i setkání s Ralphem a Wendy, starším párem, který se s námi v kavárně dal do řeči, a když zjistili, co podnikáme, odvezli nás k sobě domů, pohostili a nechali přespat. Přestože měli na následující den program, nevykopli nás. Dali nám klíče od domu a auta a ať prý s nimi brzo nevstáváme, dobře si odpočineme a pak si autem zajedeme zařídit vše, co potřebujeme, od pošty po nákupy. Nakonec ať jen auto i klíčky odevzdáme v kavárně, kde jsme se potkali. Takovéhle setkání člověku nabije baterky na další stovky kilometrů.
Sněhu bylo hodně a postup velmi pomalý, ale horší byly na hřebenech každodenní odpolední bouřky doprovázené kroupami a blesky a v údolích zase brodění ledovými, divokými řekami. Energie mizela rychle. Jediným řešením bylo jít stále dál. Pět dní bez značky, bez mobilního signálu a úplně sami v zajetí sněhu. V sedle Wolf Creek máme velký důvod slavit. Zvládli jsme to.
Potkáváme Grega
V dalších etapách je už sněhu méně a postup se zrychluje. Velká nadmořská výška – neustále přes 3000 m n. m. – nám dává zabrat, ale v těžkých chvílích opět přichází neočekávaná vzpruha: setkání se sympaťákem Elusivem. Před třemi lety, po oslavě svých 70. narozenin, vyrazil pěšky na Appalačskou stezku poznávat Ameriku a domů už se nevrátil. V přírodě a mezi energickými lidmi se mu zalíbilo natolik, že už třetím rokem křižuje Ameriku pěšky, na kole nebo v kanoi a domů se nechystá. I přes artrózu a další zdravotní problémy je plný energie a je nám velkou inspirací na další cestu.
Ve zbytku Colorada si užíváme hory a překonáváme vrcholky přes 4300 m. V exponované pasáži pod jedním z nich v podstatě zachraňujeme šedesátiletého chlapíka Grega. Takto těžký terén nezvládá. Po pár hodinách se loučíme a Greg nás na oplátku zve v dalším městečku ke svým známým do srubu. Vzácnou příležitost k odpočinku vítáme a za dva dny už si ve skvělé společnosti vegetíme ve srubu. Ukáže se, že Greg je tak trochu hvězda. Kdysi na treku pomohl ženě, jež byla na konci sil, a o jejich příběhu vznikla kniha a hollywoodský film. Rodí se ve mně posedlost Grega znovu potkat a vše s ním probrat. On ale kvůli věku a zdravotním problémům volí rychlejší a míň náročné varianty, a tak po zbytek treku stále zaostáváme o několik dní za ním. Už to pro mě není jen o tom, dojít do Kanady. Je to o tom, DOJÍT GREGA!
Otráveni?!
S novou energií doslova probíháme zbytek Colorada a vrháme se do obávané pouště na náhorní plošině Great Divide Basin ve Wyomingu. Stejně jako na jihu Nového Mexika tu není téměř žádná přirozená povrchová voda, pouze pár nechutných napajedel a solárních pump pro krávy. A co je horší, jsme tu v srpnu a po deset dní nebude ani kousek stínu. Jen nízká, škrábavá šalvěj, síť prašných cest, písek a všudypřítomné krávy. Co je platné, že ve stínu je údajně jen 35 °C, když nikde žádný stín není!
Vstáváme opravdu brzy ráno, abychom spolykali co nejvíc kilometrů, dokud je teplota ještě snesitelná. Snažíme se ujít každý den přes 40 km, abychom odsud byli co nejdříve pryč. U jediného potůčku za celou dobu se nadšeně koupeme a plníme břicha chladnou vodou. O 50 metrů dále nás zastavují červené cedule, že voda v potoce je otrávená pesticidy a že ji v žádném případě nemáme pít ani se v ní mýt… Mobilní signál není, a tak nám nezbývá nic jiného než pokračovat. Všechno se vysvětluje o kus dál, kde potkáváme místní skupinku ochránců přírody – tohle je jejich projekt na obnovu původních druhů v potoce. Všechno otráví a pak tam vrátí původní druhy. Hlavní je, že s tím začali teprve dnes a zatím jen stihli rozmístit cedule. Pesticid se bude do vody pumpovat až zítra. To bylo o vlásek!
V následujících třech dnech polykáme kolem 40 km denně, nyní společně s kamarády Peťkou a Martinem. Je to pro ně takhle bez přípravy opravdu těžké, ale drží se. Stejně jako pro Oli, které se začala rozjíždět únavová zlomenina nad kotníkem. Vzdát to však nechce. Je to škoda, zrovna procházíme nejhezčí hory na celé trase – Wind River Range.
Marodíme
Zaťaté zuby, 10 brufenů denně, stahování obinadlem a ledová voda při každé příležitosti. Noha se umoudřuje po 10 dnech v nových botách a po snížení denní kilometráže na 30 km. Zastavit nemůžeme, nestihli bychom na kanadskou hranici dojít před tím, než Montanu zasype neprůchodný sníh. Už takhle jsme pomalí. Jsme v Yellowstonu. Mimo turistické oblasti je to tu docela zážitek. Jako jiná planeta. Odevšad stoupá pára, bublá žhavé bahno, smrdí síra a některé potoky a řeky mají vodu přes 30 °C teplou. Do toho bizoni, grizzly, obří jeleni.
Kromě Grega teď honíme ještě Shadowa – podivína v černé teplákovce, jenž chodí hlavně v noci – a my při křížení poslední silnice našli jeho platební kartu. Konečně stojíme na hranici Wyomingu a Idaha (všude se uvádí, že CDT prochází jen státy Nové Mexiko, Colorado, Wyoming a Montana, ale tady se pár set kilometrů šlape po hranici Montany s Idahem). Je to pro nás malé vítězství. Máme za sebou tři státy ze čtyř. Dvě obávané pouště, sníh a hory Colorada. Pokud nenachumelí, Montana by měla jít hladce. Aspoň si to myslíme. Celková únava už je znát. Ještě že nevíme, co nás čeká…
Hranice s Idahem je jako horská dráha – nahoru, dolů, nahoru, znova a znova. Vyprahlé hřebeny a překvapivě dlouhé úseky bez vody. Už měsíc Oli slibuji, že v Montaně uvidí takový podzim jako nikde na světě. Rudé borůvčí, žluté osiky a modříny, modrou vodu jezer, svítivě oranžové listí javorů. Začíná září, a stále nic. Konečně opouštíme vyprahlé hřebeny a první den si užíváme slibovaných barev. Jeden jediný den. Následující ráno, 5. září, se budíme zasypaní sněhem. A to nám zbývá ještě měsíc chůze. Navíc sníh jednoznačně připomíná, že tu nejsme sami – v pár hodin starém sněhu už jsou dvoje medvědí stopy a několikery vlčí.
V posledním větším městě na trase poprvé trochu marodíme a trávíme dvě noci s horečkou v motelu. Zbytek už se rozchodí. Musíme dál. Počasí nám nedává moc vydechnout.
Nejlepší suvenýr
Několik dní souvislého deště střídají dva dny větru v nárazech až 180 km/h. Poryv vás srazí na zem, i když jste zapření o hůlky. Následně se prodíráme několik dní popadanými stromy. Znovu sníh, znovu několik dní deště. Trail se mění v bahenní řeku, a to nás čeká nejdelší etapa bez civilizace.
Čtyři sta kilometrů přes Bob Marshall Wilderness... Asi proto, aby nás popohnali, nám dva rangeři na koních ze správy parku kladou na srdce, abychom poctivě věšeli jídlo na stromy, vařili mimo kemp a vůbec dodržovali všechna pravidla stran medvědů, protože tady, v parku, mají přes 900 medvědů grizzly, kteří se teď zoufale snaží vykrmit na zimní spánek. Jsme úplně vyčerpaní a vůbec by nám nevadilo někoho dojít a spojit s ním síly. Psychická vzpruha, nebýt v tom sami. Dopředu mě nejvíc ženou Gregovy stopy v blátě. Nemůže být před námi víc než pár hodin. Den cesty před poslední zastávkou konečně nacházíme Grega, jak svačí u potoka. Po třech měsících se konečně znovu setkáváme.
Obrovská radost. Jsme nejspíš poslední, kdo se letos pokouší celou cestu do Kanady dokončit. I pro Grega to je velká úleva, nebýt v tom sám. V malém resortu East Glacier Park kujeme plán, jak si posledních 150 kilometrů na kanadskou hranici vychutnáme společně. Počasí v uplynulých týdnech bylo žalostně špatné, ale teď slibují téměř dokonalé. Zasloužená odměna. Už nás ani při vstupu do Národního parku Glacier nerozhází sloupek posetý varováními a uzavírkami tábořišť kvůli neodbytným grizzly. Trochu horší je informace o sundaných visutých mostech přes větší řeky. Nakonec i to jsme zvládli. Ale brodit vodu po pás a v minusových teplotách není zrovna skvělý zážitek.
Poslední dny jsou jako za odměnu a neuvěřitelně si je užíváme. Ve skvělé náladě nakonec po 153 dnech a přibližně 4500 km přicházíme společně na kanadskou hranici. Je to obrovská úleva a radost – ale taky smutek, že tenhle úžasný život na cestě končí. Opravdu silný moment. Zážitky a důležitá životní poznání z cesty nám naštěstí nic nevezme. A navíc je tu ještě jeden maličkatý „suvenýr“, který Oli už měsíc nese s sebou – budeme rodina!
CDTv datech
- Délka 4300 až 5000 km.
- Celkové převýšení 122 000 m (jako 35x z Base Campu na Everest).
- Nejvyšší bod Mt. Elbert 4401 m n. m.
- Spojuje mexickou hranici a Kanadu. Prochází státy Nové Mexiko, Colorado, Wyoming, Idaho a Montana.
- Prochází národní parky Rocky Mountains N.P., Yellowstone N.P. a Glacier a desítky dalších rezervací, včetně 5 indiánských.
- Užijete si vrchovatě pouště, stolové hory, kaňony, velehory, sníh, divoké řeky, tundru.
- Cestou uvidíte tarantule, chřestýše, štíry, dikobrazy, obří jeleny, losy, kojoty, vlky, medvědy černé i grizzly.
NášCDT
- pro Oli téměř 8 milionů kroků.
- 153 dní na cestě (130 dní čisté chůze a 23 dní zařizování zásobování, pobíhání po městě, praní, psaní blogu atd.).
- 138 nocí venku, 5 v motelu a 9 u lidí, kteří nás cestou k sobě pozvali.
- Prochozené 4 páry běžeckých bot každý.
- Celkem 2 kg map a průvodců (rozdělených na 5 balíčků a rozeslaných předem na zastávky po cestě).
- 28 zastávek pro zásobování.
- Snězeno 27 velkých balení Nutelly a burákového másla a 48 kilo čokolády!
Bez čehose neobejdete
- Mapa, kompas a dobré navigační schopnosti – jen 70 % trasy je značených.
- Lehká výbava – pokud má váš batoh bez jídla a vody přes 10 kg, vaše šance na dokončení během jedné sezony je malá.
- Filtr na vodu – téměř třetinu cesty jsou jediným zdrojem zvířecí a kravská napajedla.
- Pevný pytel a šňůra na věšení jídla na strom kvůli medvědům.
- Nepromokavé oblečení, stan a schopnosti najít dobrý kemp – musíte být dokonale soběstační i stovky kilometrů od civilizace a úplně bez telefonního signálu.
Tip autora
Minimální hmotnost a schopnost rychlého pohybu jsou pro úspěch zásadní. I proto mi již před lety učaroval minimalistický koncept ultralight trekingu nebo, jak jsme to u nás pojmenovali jednoduše, NALEHKO – díky dobrému plánování, změně přístupu k vybavení a univerzálnosti výbavy lze hmotnost poměrně jednoduše, a přitom naprosto bezpečně snížit oproti standardu na třetinu. Více o něm i o naší cestě najdete na webu www.nalehko.com.
