Mohl by nějaký mimořádný čin – například atentát – vytrhnout současné politiky ze stranických hrátek a probudit je do reality?
Dobrý den, pane profesore!
Jsem pravidelným čtenářem Reflexu a rovněž pravidelný konzument Vašich článků. Chtěl bych se zeptat na Váš názor, zda by v současné době, kdy si politici „poměrně dost dovolují“ – ať už jde o ucházení o nejvyšší ústavní funkce, přestože jsou soudně stíhaní (pan Babiš), případně mají za sebou problematickou minulost (pan Ondráček), nebo jsou v čele strany s obecně divnou strukturou a politikou (pan Okamura) –, mohl situaci prospět nějaký atentát na politika (byť třeba nezdařený)? Myslíte si, že by taková situace mohla trochu zacloumat s jejich nebetyčným sebevědomím a vést k uvědomění, že pokud se budou chovat jako utržení ze řetězu, může přijít takovýto trest? Vím, že historicky atentáty (ať už šlo o pražské defenestrace, nebo zastupujícího říšského protektora Heydricha) odnesl především prostý lid, ale na druhé straně v době demokratické jsme tu dosud mnoho atentátů na politiky neměli. Jaké byste očekával důsledky? V případě zveřejnění dotazu prosím uveďte pouze iniciály.
S pozdravem J. V., Neratovice
Abych pravdu řekl, nevím, jestli tento dotaz myslíte vážně, nebo si děláte legraci a čekáte, zda se na ni dá vymyslet vtipná odpověď. V neveselé náladě, posilované současnou politickou scénou (ale ruku na srdce, která politická scéna byla výrazně lepší?), se mi chce tak vážnou věc nezlehčovat a odpovědět tak, jako byste svůj dotaz myslel zcela vážně, pominuv skutečnost, že atentát jest prostředkem navýsost nedemokratickým a proti jeho případnému pachateli byl by i Zdeněk Ondráček dočista Matkou Terezou.
Dobro lze šířit mečem jenom za určitých, zpravidla velmi omezených okolností, jež zahrnují naprostou bezmoc a zoufalství tváří v tvář absolutnímu zlu. To byl případ atentátu na Heydricha, v Německu pokusu o atentát na Hitlera a tu a tam atentátu na teroristu, asi jako když izraelské tajné komando pozabíjelo postupně všechny vrahy sportovců na olympiádě v Mnichově v roce 1972. Fyzická agrese je znakem buď toho, že došly argumenty, nebo toho, že situace nemá jiné řešení.
Dokud se hraje v rámci demokratických pravidel, nic takového jako atentát ani nesmí v politickém klání přijít na mysl, neboť jeho uskutečnění by znamenalo samo o sobě pád demokratického diskursu a opodstatňovalo tvrdý nedemokratický protitah se všemi důsledky „zvrácené“ politiky. To snad, proboha, nikdo nechce. Jeden hloupý atentát stačil, když ne k rozpoutání, tak určitě ke spuštění pekla první světové války, jež měla o pětadvacet let později ještě horší pokračování. Pomineme-li výše uvedené, velmi omezené výjimky, pak můžeme s jasnou myslí říci, že atentát je v demokratickém diskursu (a ten stále ještě máme!) zcela nepřijatelným nástrojem k prosazování partikulárních zájmů, a to ani těch ušlechtilých. Natožpak k likvidaci politických protivníků.
Atentát rozhodně není tím, co by mohlo účinně zatřást „nebetyčným sebevědomím“ politiků. Nezatřásl jím nikdy, naopak, u autoritářů posílil jejich agresi a u demokratů způsobil jakousi beznaděj a skepsi (atentát na Kennedyho), což je zacloumáním sebevědomím nikoli nebetyčným, nýbrž kýženým a je vlastně opakem toho, čeho byste chtěl zřejmě dosáhnout. Obětí atentátu jsou nyní mladý novinář a jeho partnerka na Slovensku. Většinová společnost, chce-li se zachránit, nesmí mafiánské metody nikdy přijmout za své. Ani kdyby GIBS kontroloval sám Lucifer. Vina by to byla naše, že si je volíme. Až definitivně náckové a komouši zvítězí, pak na atentáty možná změním názor. Ale teď ještě ne.
