Kdysi jsem četl povídku ruského klasika, přemýšlivý synovec v ní obvinil strýce: Jak je možné, že když tvůj plat, strýčku, činí jen 100 rublů za měsíc, ale tvůj majetek tomu vůbec neodpovídá? Že ty, strýčku, na statku kradeš, jinak to není přece možné? Strýc jen zvídavému synovci odpověděl: Postav vedle sebe 10 nejlepších kamarádů a dej jim půl kila slaniny, ať ji každý chvilku poválí v rukách a pošle dalšímu v řadě. Co budeš mít na konci, milí synovče? Půl kila špeku určitě nikoliv, ty naivní mysliteli, ale obviníš snad své kamarády, že kradli? Tomu se, milý chlapče, říká umění žít a přežít.
I český zaměstnanec, i když dnes máme období hospodářského růstu, se musí ohánět, ne že ne. Ne všechno je v životě běžného Čecha a Moravana tak jednoduché, jak se někdy jeví z pražské kavárny či čajovny.
Aktuálně vzhledem k citovanému hospodářskému růstu a minimální nezaměstnanosti v Česku sílí mj. i vyjednávací pozice odborů.
Nyní se odboráři strategicky a dle mého názoru chytře (mladí manažeři a personalistky by asi použili slovíčko smart) opřeli ne jako obvykle do výše mezd, ale do délky pracovní doby. Agilní odborový předseda Josef Středula teď navrhuje, aby Češi a Češky pracovali namísto dnešních 40 hodin jen 37,5 hodiny týdně. Dodejme, že premiér v demisi Babiš to však nepokládá v tomto volebním období za akceptovatelné. Dodejme též ale, že nikdo nyní neví, jak vlastně dlouhé bude Babišovo současné volební období a kolik jich ještě bude vlastně následovat.
Méně je více
Ač jindy je autor tohoto komentáře k názorům odborových bossů často skeptický a i leckdy kritický, námět kratší pracovní doby se mu jeví v zásadě racionální a de facto společensky prospěšný. V zásadě také podporuje zkrácení pracovní doby z dnešních ve skutečnosti osmi a půl hodiny na osm hodin, čehož by se dosáhlo tak, že povinná přestávka na oběd (třicet minut) by se legálně započítávala do salda pracovní doby.
Pozor, jestliže by nějaký pomalejší zaměstnanec zmíněnou započitatelnou třicetiminutovou pauzu tzv. přetáhl, tak už by si ji musel nepochybně nadpracovat, stejně jako je tomu nyní. Politici a političky se neustále holedbají, jak nám národní hospodářství pěkně chodí, proč tedy nepomoci i zaměstnancům, řečeno s využitím raně levicové slovní zásoby — lidem práce?
Citované zkrácení základní pracovní doby by lidé-voliči většinou přivítali více než nějaké půlprocentní snížení daní či odvodů na sociálním pojištění.
Práce sice šlechtí – ale všeho s mírou! Notabene i zde platí – less is more! Paradoxně, jak zná mnohý čtenář ze svého pracoviště, platí to pro korporát i správní úřad – vedení rádo bazíruje na každé minutě, o kterou přijde někdo později z oběda, ale že jiní „prokecají hodiny v kuchyňce“, se již neřeší.
Nemělo by být důležitější, co kdo v práci reálně udělá, a ne kolik času tam stráví?
Cui bono?
Ušetřený čas by bylo možné využít například k péči o zdraví, sport, starost o zahradu či civilní obranu, péči o děti anebo přestárlé rodiče či prarodiče. V neposlední řadě by se jej mohlo využít k nakupování, zvolala by bezpochyby nejedna čtenářka, a tím by se ještě více roztočila kola ekonomiky a hospodářský růst.
Vraťme se k úvodní metafoře – strýčku, jak to, že dnes za osm hodin uděláš tolik práce, jak jsi dříve dělal za osm a půl? Inu, to je to umění žít a přežít!
