Zatímco Oscary se letos politice taktně vyhýbaly, finále Českého lva se neslo ve znamení bojovné rétoriky. Místo tradičních díků maminkám a Bohu se vysílaly nenávistné vzkazy na Hrad a zmatený divák musel nutně nabýt dojmu, že ve zprávách něco zásadního přeslechnul.
Slavnostní večer, na němž se udílely jubilejní 25. ceny České filmové a televizní akademie, tak zažil nejednu výzvu k nevolbě Miloše Zemana (co na tom, že s křížkem po funuse), ale hlavně k obraně „politicky nezávislé České televize”, jinak koproducenta většiny soutěžících projektů.
Stěžovatelé pocházeli z řad oceněných, resp. předávajících: ke společenské situaci se vyjadřovali v rámci svých děkovných řečí a atmosféra v sále evidentně strhla k reakci i umělce, kteří by se za revolucionáře nikdy předtím nepovažovali.
Krušný večer
Dalo se to všechno pochopit, ale popravdě – nedalo se na to koukat. Ne celé ty dvě a půl hodiny, jež přenos z pražského Rudolfina trval. Připočteme-li doprovodnou hudební složku, nepochopitelně alternativní relikt vachlerovských časů příznačné svou diváckou nevstřícností, byly to pro publikum krušně strávené hodiny.
A nejen pro publikum: skřeky, jimiž Vladivojna LaChia „zpestřovala” maratón projevů, nejednoho laureáta vyděsily tak, že zapomněl, co měl vlastně na srdci. Bylo to vůči oceněným nejen neslušné, ale hlavně zbytečné.
Ostatně stejně jako celá zmiňovaná politická hysterie. Jakkoli se vztahovala k myšlence, s níž lidsky – a obzvláště pak ve vztahu k situaci na Slovensku - nelze nesympatizovat, z čistě diváckého hlediska si potlesk nezasluhuje. A už vůbec ne od filmových fanoušků.
Oslava filmu, jimiž si Lvi pravidelně slibují být, se totiž nekonala – a to si letos měli připomínat čtvrtstoletí existence. Divák uondaný nekonečným proudem slov tak jen stěží vydržel vnímat, jaké že to vlastně minulý rok zrodil skvosty. Jedinečná příležitost upozornit na to, co se filmařům povedlo, zůstala trestuhodně nevyužita.
A obávám se, že účel nakonec nesplnily ani ony angažované vzkazy. Ti, na koho cílily, mezi skalními fanoušky české kinematografie velmi pravděpodobně nenajdeme, a ty ostatní o výhodách demokracie přesvědčovat netřeba.
Oč účinnější by bylo, kdyby namísto slov mohly promluvit samotné filmy – například nominovaný Mečiar režiséry Terezy Nvotové nebo Atlantida 2003, vítězný snímek studentské kategorie. Snad si jich diváci stihli všimnout dřív, než sáhli o ovladači. Pokud ano, mise byla splněna.
