Ještě letos by měl bývalý čelný představitel Mostecké uhelné společnosti Antonín Koláček nastoupit do švýcarského vězení za způsob privatizace těžařské firmy. Doly skupině někdejších uhlobaronů prodala v roce 1999 vláda Miloše Zemana. „O náš případ se ,postarali‘ především lidé z byznysu a určitě také lidé pohybující se na rozhraní mezi byznysem a rozvědkami,“ říká ke kauze Koláček.
Městský soud v Praze rozhodne, jestli vás bude kvůli MUS soudit, nebo zda bude žaloba stažena, protože rozsudky ze Švýcarska jsou již pravomocné. Už víte, jak to dopadlo?
Předpokládám, že české řízení bude zastaveno. Ale myslím, že bude ještě nějakou dobu trvat, než oficiální cestou dorazí švýcarský rozsudek do Prahy a než bude oficiálně přeložen. Odhaduji, že paní soudkyně Silvie Slepičková rozhodne nejdříve v létě, možná až na podzim letošního roku.
O co se opírá vaše naděje, že žaloba bude stažena?
České řízení by mělo být zastaveno, protože jsme za privatizaci MUS byli již odsouzeni ve Švýcarsku. To se nasytilo dostatečně velkými penězi a zároveň se s Českou republikou dohodlo, že z těchto peněz uspokojí i potřeby Česka.
Nemůžeme jít do vězení dvakrát za stejnou věc. Následně by měl být uvolněn také náš majetek zablokovaný v České republice. Sice si nemyslím, že švýcarské rozhodnutí je správné a spravedlivé, ale to je již jiná otázka.
Proč si myslíte, že to není spravedlivé, když jste byli odsouzeni?
Protože jsme nikoho nepoškodili. Všem akcionářům MUS jsme jejich akcie zaplatili v dohodnuté výši. S českou vládou jsme se dohodli, že odkoupíme zbytkový státní podíl v MUS za cenu 650 milionů korun a zaplatili ji.
Nechápu, jak může Švýcarsko rozhodnout, že je to málo a že jsme se nezákonně obohatili. Pokud by tomu tak bylo, tak by Švýcarsko mělo soudit českou vládu za špatnou správu státního majetku. Jenže v té době nešlo o peníze, ale o účinnost privatizace, aby se co nejdříve dokončila transformace české ekonomiky a aby podniky spravovali lidé, kteří je v tržním prostředí dokážou stabilizovat a rozvíjet.
Dnes je po dvaceti letech zcela jasné, že jsme to dokázali a že jsme z Mostecké uhelné vytvořili ekonomicky silný a zdravý podnik, který je stabilní součástí české energetiky. Trošku to vnímám tak, že jsme se stali jakýmsi obětním beránkem za celou privatizaci.
V jakém smyslu obětním beránkem?
V celém procesu privatizace a transformace české ekonomiky nemůžeme hledat nějakou spravedlnost. Byla to situace plná příležitostí, které využili lidé pracující na místech, kde se transformace uskutečňovala. Byla to tak trochu otázka štěstí a samozřejmě schopností jednotlivých lidí přetvářet socialistické podniky do tržních podmínek. Důležité bylo zachránit co nejvíce podniků, aby v konkurenčním prostředí obstály a zůstaly naživu. A my jsme MUS zachránili.
Proto mě mrzí, že se za nás nikdo nepostavil. Ani z podnikatelů, ani z politiků. Nikdo neřekl: „Tady se děje něco divného, jak jste mohli připustit, aby Švýcarsko posuzovalo a odsuzovalo proces transformace české ekonomiky?“ Celkově nás transformace české ekonomiky stála 500 až tisíc miliard korun, za které nebyl nikdo odsouzen.
