Česká televize provedla anketu mezi mladými lidmi, převážně studenty, a ptala se jich, jestli vědí, co znamená takzvaný Vítězný únor. Odpovědi byly pro naši generaci, vyrůstající v poměrech, které nastolil bolševický puč před sedmdesáti lety, poněkud tristní. Studenti převážně nevěděli. Případně odpovídali, že jde o připomínku dvacet let starého naganského vítězství českých hokejistů.
Těžko říci, kdo je neznalostí mladých vinen. Oni sami, rodina, učitelé? Nedovedu si představit průměrně inteligentního člověka, jenž by o únoru 1948 jako úvodu do naší čtyřicetileté nesvobody neslyšel nic ve škole, v televizi, v kavárně, nečetl o něm (v knize, časopise, novinách, na internetu). Případně neslyšel v životě slovo komunismus a nezapřemýšlel, co vlastně jeho obsah znamená. Ale možné je všechno. Třeba zrovna ve škole chyběli, když se Únor probíral, rodina je apolitická, na televizi nekoukají a spolužáci probírají nové aplikace na mobilu, sex a drogy. Těžko říci.
Říká se, že kdo nezná své dějiny, je odsouzen je znovu prožít. Tomu nevěřím. Když je znám, musím je prožít znovu s těmi, kteří o nich nevědí nic? Nebo jinak. Daly by se najít desítky příkladů encyklopedicky nesmírně vzdělaných lidí, kteří znali historii svého národa, příčiny a následky klíčových dějinných zvratů, a nic jim to nebylo platné.
Spontánně a nesmírně hloupě nejenže v přímém přenosu sledovali pád své země do nesvobody a příšerných poměrů. Když už jsme u toho února 1948, jen si vezměte, kolik špičkových vzdělanců, umělců a intelektuálů všeho druhu se dalo nadšeně do služeb zjevně zrůdné myšlenky a nelidského režimu.
Že dnešní mladou generaci už nevyděsíme historkami o řádění komunistů před sedmdesáti lety a životě v éře reálného socialismu, bude asi nutné přijmout jako reálný fakt. Co bylo, to bylo.
Celý náš veřejný život se ostatně stane přehlednějším a jasnějším, když si do něj budeme projektovat předpoklad, že demokracie a svoboda, které čeští bolševici po sovětském vzoru s důkladností sobě vlastní (a za potlesku vzdělanců) kdysi vyhnali z naší země, neznamenají dnes žádnou důležitou podstatnou hodnotu nejen pro mladé, ale pro většinu našeho národa. Mají jiné starosti i priority.
Podívejte se třeba na našeho prezidenta a premiéra. Ti už to pochopili dávno, a jak se jim žije.
Text vyšel také v tištěném Reflexu č. 9/2018.
