72 minut čiré hrůzy „zpestřované“ pocity údivu, že pomoc nepřicházela tak neuvěřitelně dlouho: mrazivě doslovná „rekonstrukce“ masakru, jenž se odehrál 22. července na norském ostrově Utoya, paralyzovala festival Berlinale. I ti nejcyničtější z novinářů zůstávali po projekci filmu Utøya 22. juli tiše sedět a snažili se pochopit, čeho se právě dobrovolně stali svědky.
Zatímco uměleckou sílu snímku natočeného na jeden jediný kontinuální záběr nikdo nezpochybňoval, téma, resp. fakt, že si ho vůbec někdo „dovolil“ zpracovat, vyvolává na kulturní scéně bouřlivé debaty. Jedni s povděkem kvitují, že se Erik Poppe rozhodl zaměřit na oběti a celou tragédii podat výhradně jejich (k smrti vyděšenýma) očima, jiní ho viní z necitlivosti, filmu přezdívají „pornografie násilí“ a ptají se, proč diváka vystavovat tak extrémnímu emočnímu nepohodlí.
Podle dalších hlasů je navíc ještě příliš brzy na to, aby se filmaři pouštěli do interpretace událostí starých několik let. „Jenže jak stanovit, kdy už brzo není, resp. kdy nastává čas vhodný k otvírání starých jizev? A lze to vůbec?“ ptá se rodák z Osla, jenž zažil ve stejný den ještě jeden teroristický útok – přímo v centru města.
Breivik, pamatujte si to jméno
„22. červenec představuje pro Nory navždy bolavé místo. Přesto jsem se nemohl zbavit pocitu, že hrůznost celé události postupně bledne. A že ty, kdo by si naši pozornost zasloužili nejvíc, přeživší a pozůstalé po obětech, zastiňuje Breivik svými excesy a výroky. To bylo něco, co jsem nemohl ignorovat,“ vysvětluje Poppe, proč teroristu odsouzeného za vraždu 69 mladých lidí spatříme jen jako rychle se mihnuvší stín. Nepojmenovaný stín, mimochodem.
„Lidé v Norsku Breivikovo jméno neradi vyslovují nahlas. Věří, že ho nejvíc vytrestá, když bude zcela zapomenut. Kdo s tímto postojem paradoxně nesouhlasí, jsou sami přeživší z Utoyi. Ten vrah měl jméno a byl to člověk, lidská bytost jako vy nebo my. Přesně tohle musíme mít neustále na paměti.“
Sám režisér Breivikovo jméno vynechal, název filmu i titulky vysvětlující základní fakta nicméně nikoho nenechají na pochybách, s kým má tu čest. Použité příběhy jsou fiktivní, přesto vycházejí z reálných výpovědí, jež Poppe citlivě vyslechl a převyprávěl.
Uttoya tak sice má něco jako hlavní hrdinku, tu však autor stvořil jenom proto, abychom se jejím prostřednictvím mohli pohybovat peklem ostrova a poznávat další aktéry tragédie: v reálném čase a s neodbytným pocitem, že to, co vidíme, se děje i nám.
Přísně tajné
„Některé prožitky jsou slovy nesdělitelné. A právě tady může nastoupit film coby nástroj, jenž dokáže evokovat emoce jen za pomoci obrazů. Utoyu jsem natočil, abych se poklonil obětem a aby lidé aspoň trochu pocítili to co ony. Pak už jim totiž paměť nikdo a nic nevymaže,“ říká Poppe, jenž film točil takříkajíc v utajení – to aby ho nikdo nemohl nařknout ze senzacechtivosti.
Dokonce ani herci na castingu nevěděli, do jakého projektu se hlásí. „Prozradil jsem jim to, až když roli dostali, a i pak měli čas na rozmyšlenou: mohli s klidným srdcem odmítnout. Neudělal to nikdo,“ konstatuje režisér, jenž by prý bez požehnání spolupracujících přeživších nezveřejnil ani záběr.
„Našli se pochopitelně i tací, kteří s natáčením nesouhlasili. Matka jedné zastřelené dívky řekla, že ona osobně mě nikdy nepodpoří, ale bude můj film respektovat pod jedinou podmínkou: ukážu tu hrůzu. Bez přikrášlování nebo zjemňování, takovou, jaká byla. Snažil jsem se tím řídit.“
