Birdwatching je prostě dřina

Birdwatching je prostě dřina Zdroj: Jan Hořínek

Birdwatching je prostě dřina
Nejde o nijak náročného koníčka. Nepotřebujete bystrost, pohotovost ani kondici, naopak - zapotřebí je spíše kousek lenosti.
A butterflywatching samozřejmě také
3
Fotogalerie

Na návštěvě ve Vietnamu: Birdwatching je prostě dřina

Do pralesa v národním parku Cúc Phuong jezdí kromě víkendů málo lidí. Oproti zbytku Vietnamu je tu neuvěřitelný klid. Kdo by si pomyslel, že na tak poklidném místě, jako je Cúc Phuong, najdu za pár hodin lidskou mrtvolu?

„Dnes jsem spatřil Megalaima lagrandieri,“ prohlásil profesionální birdwatcher Jonathan a vcucl do úst spletenec nudlí. Pak vzal bílou misku se zlatým lemem a o metr poposedl, aby mu alespoň na krk a hlavu svítilo slunce. Po ránu je totiž uprostřed pralesa docela chladno. Kouří se od úst i z misky hovězí polévky, která se tady stejně jako všude ve Vietnamu podává k snídani.

Vietnamci, kteří se nikdy nedostali za hranice vlastní země, vám řeknou, že ve Vietnamu vaří nejlepší hovězí polévku na světě. Což je asi pravda. Až na hovězí polévku v centru národního parku Cúc Phuong. Tady se polévka s hromadou bylinek, limetkou a zázvorem neboli vietnamsky pho bo nevaří dlouhé hodiny a dost možná i dny v jednom obrovském kotli. Tady nám připraví instantní polévku, kterou dobře známe z českých obchodů. Kotel hovězí polévky by totiž neměl kdo sníst. Lidí sem jezdí málo a panuje tu nezvyklé ticho.

První dva dny se uši z toho ticha těší. Jenže pak začne stýskání po zvucích a vůních Vietnamu. Dneska je tu ještě plno. Kromě nás, Jonathana a několika dalších pozorovatelů ptactva, sem za dobrodružstvím přijela skupina britských vegetariánek. Pro Vietnamce je to podivná partička. Míry jejich pasu jsou dvakrát delší než těch nejtlustších Vietnamek v těhotenství. A ještě k tomu nejedí pho bo. Místo toho drží dietu, a tak se po lehké anglické snídani, která se skládá z čaje a mastné vaječné omelety, zakousnou do klacku cukrové třtiny.

Po snídani se vydají za oním dobrodružstvím do centra pralesa, po vydlážděném chodníku, až k prastarému stromu s obřími kořeny. Tam se setkají s několika dalšími turisty, kteří taktéž jedou do Cúc Phuongu prožít své velké pralesní dobrodružství. Stačí jim k tomu jeden den. Málokdo tu zůstává více dní. Kromě šestikilometrové vydlážděné vycházky pralesem tu totiž není co dělat. Jen tak se projít do pralesa moc nejde, protože prales je opravdu prales, zkrátka je zarostlý. Přesto tu lze provozovat činnost, na níž se snadno stanete závislí - birdwatching.

Poklidný koníček

Birdwatching neboli pozorování ptactva připomíná rybaření. Mnoho hodin sedíte a neděláte nic. U rybolovu je však občas nutné vstát, když vás z rozjímání vyruší hladová ryba. Birdwatching jde dál - během pozorování ptactva vstávat nemusíte. To si najdete vyhřáté místečko, kde je klid a pěkný rozhled. Sednete si nebo lehnete a čekáte. Občas zahlédnete ptáka. To je všechno.

Právě národní park Cúc Phuong patří mezi hlavní cíle pozorovatelů opeřenců. Poletuje tu přes tři sta druhů ptáků a mnoho z nich je dost vzácných. Od obyčejných hnědých, podobných vrabčákům, po pestrobarevné papoušky. Ale takových lokalit je ve Vietnamu hodně, nejvíce na jihu v deltě řeky Mekong.

Profesionální pozorovatelé ptactva, vědci ze Západu, mají ke svému zaměstnání solidní nádobíčko: dlouhé dalekohledy, které prohlédnou skrze sluneční paprsky nebo tmu, či digitální diktafony k nahrávání ptačího zpěvu. V náprsní kapse miniaturní poznámkový bloček. V brašně atlasy ptactva se záložkami na důležitých stránkách. Klobouk a vzdušný úbor maskáčových barev.

Pozorování ptactva je náročné na čas. Pokud vás omrzí, můžete zkusit butterflywatching, tedy pozorování motýlů. Těch zahlédnete více a většinou pěkně zblízka. Ve všech barvách, desítky druhů, blýskavé i matné, třícentimetrové, ale i třinácticentimetrové. V Cúc Phuongu můžete pozorovat také opice. Jenže kromě těch pár nešťastníků zavřených ve speciálním centru pro primáty na okraji parku je těžké je zahlédnout, spíše je to obrovská náhoda a taky klika.

Unaven watchingy

Unaven birdwatchingem, butterflywatchingem a monkeywatchingem začal jsem doučovat třináctiletou vietnamskou dívku z personálu strážců parku angličtinu. Ptáci vyřvávali, slunce pražilo a já své žákyni marně předváděl výslovnost anglických slovíček. Angličtina je pro Vietnamce nesmírně těžká. Hlásky jako š nebo x vůbec nedokážou vyslovit. Čeština je pro ně ještě těžší, takže až se vám bude zdát, že vás Vietnamec v Česku neosloví dokonalou češtinou, zkuste říct něco vietnamsky. Je to stejně nesnadné. Tak jsem dopoledne strávil udílením otcovských rad, jakže správně vyslovit to které anglické slovíčko, až jsem po dvou hodinách zjistil, že dívce není třináct let, nýbrž je o rok starší než já. Dětské obličeje Vietnamek matou.

Listopadové slunce se rychle blížilo k obzoru, což znamenalo vyrazit na obhlídku podvečerního ptactva. Z rozjímání o česko-vietnamských vztazích a filozofickém podtextu hudby bratrů Nedvědů mě vyruší hrůzný pohled. Uprostřed mýtiny leží člověk obletovaný ptactvem čekajícím, až začne maso trochu páchnout, aby se do mršiny zaklovlo. Okolo bezvládného těla je pohozen klobouk, diktafon a atlas ptáků. Pak se mrtvola pohne. Je to jen spící birdwatcher Jonathan. Birdwatching je zkrátka dřina.