Oceňovaný film Martina McDonagha je obviňován z rasismu. Věc je ale mnohem složitější.
V tuto chvíli už jste jeden z nejžhavějších kandidátů na oscarové nadělení určitě viděli. Snímek Martina McDonaghaTři billboardy kousek za Ebbingem je v 90. ročníku filmových Academy Awards nominovaný na sedm Oscarů, sklizeň ocenění už shrábnul na Zlatých Glóbech a do dnešního dne jej ruku v ruce milují jak diváci, tak kritikové...
Tedy až na ty, kteří jej nenávidí, protože je to podle nich rasistický hnus.
Abychom se mohli dopodrobna pobavit o tom, co má kdo s tímhle filmem za problém, budeme se muset ještě jednou ujistit, že čtenáři tohoto článku už mají všechny dílčí pointy snímku nažité. S čímž souvisí varování – pokud jste film ještě neviděli, nečtěte tento článek. Obsahuje spoilery.
Film Tři billboardy kousek za Ebbingem vypráví o ženě jménem Mildred, která – nespokojena s tím, že policie pořád ještě nepolapila vraha její dcery – nechá za své americké maloměsto vyvěsit tři billboardy s výzvou, ať místní šerif kouká pohnout zadkem. Události, jež tenhle – na pohled nevinný – čin uvedou do pohybu, celým městem zamíchají jak bramboračkou v kotlíku a na hladinu vyplavou všechny ty ohavnosti, které v městečku do té doby jen bublaly u dna – byť na bodu varu.
Celé to McDonaghovi (jednomu z nejoceňovanějších irských dramatiků, který filmově debutoval vesele depresivní gangsterkou V Bruggách) šlape z mnoha různých důvodů, k nimž kromě skvělých hereckých výkonů a jeho scenáristické brilantnosti, tančící kozáčka na hraně nejvtipnějšího humoru a nejtěžšího dramatu, patří také – opět co se scénáře týče – fenomenální práce s postavami.
A tady narazili američtí kritikové filmu (ať už z řad filmových publicistů, nebo twitterových amatérů) na kámen úrazu: konkrétně v postavě rasistického policisty Jasona Dixona, který se v příběhu uvede jako vypatlaný idiot, jehož baví mlátit černochy, aby se posléze (spoiler) stal jedním z nepravděpodobných hrdinů celého vyprávění. Což je ovšem pro zastánce politické korektnosti trochu moc. Zvlášť s přihlédnutím k tomu, že policistův herecký představitel Sam Rockwell za roli už získal Zlatý Globus a je za ni nominovaný také na Oscara. No co má tohle znamenat? ozvali se kritikové filmu, ať už na serverech The Vox, The Daily Beast nebo v mnoha vláknech sociálních sítí. A rychle si také odpověděli: tohle je rehabilitace rasistického parchanta! Co to má znamenat?!
Podle mého skromného názoru to nemá znamenat nic jiného, než práci s postavami. To je kategorie, kterou Tři billboardy kousek za Ebbingem zvládají na absolutní jedničku; scénář ladí ty nejtitěrnější pohnutky filmových hrdinů s maniakální pečlivostí obsedantně kompulzivního romanopisce, aniž by výsledek působil byť v nejmenším strojeně nebo kalkulovaně. Ústřední postava Mildred (i díky parádnímu spodobnění Frances McDormandovou) umí být stejně tak nekompromisně drsná a vtipná jako k pláči dojemná; a zmíněný policista Dixon dokáže být stejně tak opovrženíhodný a k smíchu, jako pochopitelný, když dostane od osudu přes držku a začne dělat trochu jiné věci, než jaké dělal doposud.
Jedním z nejzákladnějších scenáristických grifů je obrátit postavu z výchozího stavu v úvodu vyprávění ve svůj vlastní protiklad; jenže McDonagh je fakt velký dramatik a něco takového by pro něj bylo jako pro Evela Knievela jezdit na dětském kole s balančními kolečky. Postavy v Třech billboardech dělají mnohem, mnohem zajímavější věci – v mnoha scénách je sledujete o něco déle, než byste čekali, jiné scény končí o něco dříve, než by se ve filmu méně zkušeného tvůrce stačily překlopit ve svá vlastní klišé, a celý film směřuje do místa, kde diváky nechá rozpolcené mezi pocitem absolutní frustrace a naprostého zadostiučinění.
Jediný problém kritizované postavy rasistického pitomce Dixona podle mě spočívá v tom, že si na něj kritikové navěsili své vlastní téma – a učinili z něj vozemboucha, na kterém si to s tématem vyřídí. (Nemám samozřejmě sebemenší ponětí, jestli tvůrce filmu ve skutečnosti opravdu není skrytý rasista – na to je v jeho filmech hlášek na černošské trpaslíky dost – a kritici ve skutečnosti nemají absolutní pravdu; jen se tu snažím argumentovat.)
Je to obdobná situace, jaká udělala před časem z nevinného internetového memu Pepe the Frog symbol amerických nácků; Pepe the Frog byla taková kreslená žabička, které se chytli ultrapravičáci na pár sociálních sítích (jmenovitě to byl Reddit, který za to jinak taky nemůže), začali jej ze srandy používat jako svůj symbol, zarytá komentátorská liberální levice se toho chytla a udělala z toho problém, načež (což nemusí mít kauzalitu – je to jen jedno z vysvětlení) pravičáčtí ultras Pepeho ozbrojili a dotlačili jeho nový význam tak daleko, že jej na klopě nosil i jejich guru Richard „Dej-pěstí-náckovi“ Spencer a žabákův tvůrce Matt Furie musel postavičku rituálně zlikvidovat. (Něco podobného se teď, jak zmiňuje server Polygon, mimochodem děje se zparchantělou variantou panáčka Knucklese, který mluví hláškami z ugandského nularozpočtového akčního filmu; vyplatí se sledovat, jestli to „Ugandan Knuckles“ dotáhne až na šéfa Ku-Klux-Klanu nebo jiných imbecilů v prostěradlech.)
Kontroverze kolem policisty Dixona ze Třech billboardů za Ebbingem je tak jedním ze symptomů tohoto populárního mechanismu, který je mixem konfirmačního zkreslení a nárokování si vlastní významnosti a receptu na pravdu (čehož si můžete všimnout i v tomhle článku, který používám jako své vlastní rádio na hity z playlistu urážení ultrapravičáků): vezmu něco, co se mě vůbec netýká, smotám to do ruličky a udělám z toho tlampač pro svou vlastní pravdu. Chudák policista Dixon k tomu přišel jako slepý k houslím. I když je to vocas.
