Film Prezident Blaník není úplně třeskutá komedie, ale je důležité, že byl natočen. A časem bude asi čím dál víc důležité, že se tak stalo. Je fakt, že na projekce nových filmů se dostanu zřídkakdy, jednak proto, že jezdit do Prahy fakt už nepatří ke kratochvílím, které bych vyhledával, druhá věc je, že o filmech mi stačí si číst recenze kolegů, kterým důvěřuji. Jejich práce mi šetří dost času a přesvědčuje mě, že je skutečně lepší jít se projít do přírody.
Film Prezident Blaník (postava hlavního hrdiny je samozřejmě obecně známá z internetového seriálu) byl čestnou, ale předpokládanou výjimkou. A asi nejenom pro mě. Sál byl očividně naplněn i kolegy, u kterých film není hlavní předmět jejich zájmu, ale zvědavost byla zjevně velká. Někdy možná ne u příchozích samotných, ale třeba u jejich šéfů, jak lze odvodit ze zaslechnutého hovoru: „Tvl, mám o tom napsat, ale vůbec nevím, o co jde.“
Pětaosmdesátiminutová stopáž je sympatická u jakéhokoli filmu (většinou znamená automaticky hvězdu nahoru!) a u filmu o Blaníkovi a jeho účasti ve druhé přímé prezidentské volbě je únosná tak akorát. Tvůrci tady, předpokládám, stáli před rozhodnutím natočit kratší a koncentrovanější tvar, anebo riskovat i místa, která třeba nemají takový tah a nemusejí být (pro tuto chvíli) tak strašně důležitá.
Vtipné okolnosti
V jejich snaze zachovat si od příběhu Tondy Blaníka odstup a natočit opravdu přesnou – nevybíravou – drsnou satiru (i když se snaží), je zrazuje jejich vlastní založení; jsou to prostě miláčci.
Už kdysi v některých epizodách, které odvysílal Stream, měl Tonda Blaník slabší chvilky, kdy se zachoval jako idealista a přihlásil se k samotným IDEÁLŮM sametové revoluce nebo rovnou k Václavu Havlovi.
Je skutečně vtipné, že Marek Daniel vytvořil postavu Václava Havla v seriálu České století (v režii Roberta Sedláčka vyznamenaného – mimořádně vtipné!!! – Milošem Zemanem), ale tahleta náhoda hraje týmu vedenému Markem Najbrtem velmi dobře do karet. Jedou natáčet a Havla mají pořád s sebou.
Scénář byl a nebyl
Film vznikal v reálném čase, scénář byl a nebyl, reakce štábu musely být okamžité, což se občas povedlo naprosto beze zbytku, někdy by ale samotnému nápadu a náhodě pomohl čas, který by potřebovali scénáristé k tomu, aby jednotlivé události domysleli a dodali potřebný kontext. Jenomže pak by přišla další náhoda a všechna snaha v čudu.
To ale bylo riziko od začátku, bylo přiznané a v případě takového projektu nezbytné.
Nakonec film Prezident Blaník není výtečnou komedií, silná místa střídají scény nevýrazné, popisné, scény, které líčí momentálně dobře známé situace, což ale může paradoxně vést k tomu, že s dobou bude film čitelný a srozumitelný i jeho příštím divákům.
(Vzpomeňte si – vy, co na to pamatujete – na scénku Kaisera a Lábuse o zkoušení z událostí v listopadu 1989. To, co bylo v dané době jasné jako chleba s máslem, je dnes těžko rozklíčovatelné i pro pamětníky.)
Kdo film neuvidí
Prezident Blaník bude mít pravděpodobně stejný osud jako všechny pokusy vnést do společnosti debatu o tom, jestli lze politiku dělat slušně, nebo ne, jestli je na místě demokracie západního typu, nebo jestli bude rvačka pokračovat. Bez pravidel.
A podle toho bude film i přijímán. Já ho beru i se všemi chybami, oceňuju odvahu jít s kůží na trh, zarputilost ho dokončit. Ti, kteří se na jeho vzniku a natáčení podíleli, museli vědět, jaké chyby a výhrady jsou a budou na stole, udělali možná ne pro současnost, ale pro budoucnost práci, která je velmi důležitá.
Film si diváky najde. A potom jsou tu ti, kteří tohle kino nikdy neuvidí. Máme díky prezidentským volbám poměrně přesné číslo, kolik jich bude: Dva miliony osm set padesát tři tisíc tři sta devadesát kusů.
