„Kydal kolem sebe hnůj, ale voněl u toho tak sladce jako dětská prdýlka,“ říká se o stárnoucím sprosťákovi, západním echt Němci Clemensovi v románu Za Alpami (vyd. Větrné mlýny, 370 str.). Jeho autor, zavedený spisovatel David Zábranský (40), by si možná přál působit podobně: sdělit světu svou neskonale ambiciózní, a přitom v tolika ohledech nedotaženou prózou drsnou pravdu o emigrantech z někdejšího Východního bloku i o současných migrantech, o vlivu třídního původu na erotické prožitky, o dědičnosti nadřazenosti, o podstatě každého traumatu všehomíra – aniž by se umazal lejnem, s nímž zachází.
Jde na to pěkně po kunderovsku; jen ty Čecháčky hezky rozdráždit. Na prvních zhruba šedesáti stranách se zaobírá banalitami (místo Kunderových rozkladů o pupíku z Oslavy bezvýznamnosti nastupuje tiráda o odhaleném hrudníku československého tenisty Jana, přivandrovalého roku 1977 do SRN), poučuje čtenáře pomocí truismů („Vaše kultura je kulturou tance,“ pronese k mladé Češce jedna z hlavních postav příběhu, sedmatřicetiletý omezenec a německý lékař Mathias), filozofování ředí pornem a ironicky rozpráví a odbočuje, aby s pompou předestřel další analýzu češství nebo traktát o bezpodmínečnosti lásky. To nehorázné opovržení čtenářem i vlastními postavami se jednomu brzy omrzí.
Pokud jde o dějový půdorys, ten je zčásti přiznanou variací na Kunderovu Nesnesitelnou lehkost bytí. Rovněž jde o provázané příběhy dvou mileneckých dvojic – Kateřina s Janem ovšem emigrují až v roce 1977 kamsi k Offenbachu. Ona si nakonec vezme bohatého Clemense, jejž postupně překoná díky svému mládí a chytrosti – vzpomínáte na revoluční cykly a boj mezi červenými a modrými mj. prostřednictvím pohlaví z Páralových Milenců a vrahů? Mají spolu Mathiase, průměrné dítě bez hloubky, které si jen shodou náhod vezme krasavici Marii, v tolika směrech vyšší než on. Kateřina, tehdy už Katharina, začne ve vypůjčeném jazyce psát (a posléze úspěšně vydávat) procovská pojednání o své rodině a jiné zvířeně – migranti se posléze stanou jejím hlavním tématem.
Jisté je, že před sebou máme pokus o VELKÝ český román řešící zásadní témata. Kdyby se suverénně napsaný text s pochybnou kompozicí dostal do rukou zkušeného redaktora a editora a ne mladé prozaičky, která cestou řeší i korektury, vykřesalo by se z něj víc než pár zajímavých historických motivů, výjimečně přesných postřehů, objevných bonmotů a odkazů na několik stipendijních pobytů, jež spisovatel v posledních pár letech absolvoval.
A je dost možné, že by pak próza nevzbudila tolik negativních reakcí. Kromě velmi kritického Petra A. Bílka v Respektu (podle nějž je román „odfláknutý polotovar“) měl k dílu a jeho autorovi, mimochodem držiteli Ceny Magnesia litera za objev roku, potřebu se vyjádřit, a to spíše z hlediska ideologie než literatury, i šéfredaktor A2 Karel Kouba (považuje knihu za „jeden z prvních solidnějších českých literárních pokusů o obhájení hnutí alt-right“) nebo dosti přepjatý až hysterický Jan Čulík. Ten ji v Britských listech neváhal odsoudit jako „první otevřeně fašistický český román“; ve svém nactiutrhačném komentáři ovšem trestuhodně zapomíná, že fikční svět se nerovná světu reálnému a hlavního hrdinu literárního díla rozhodně nelze ztotožňovat s autorským subjektem.
Kratší verze recenze románu Za Alpami vyšla v Reflexu č. 4/2018.
