Měli jsme v nohou měsíc cestování po Kurdistánu a Íránu a naše trasa už mířila zpátky domů. Při průjezdu Arménií nás ale ještě čekalo překvapení - prožili jsme příjemné chvíle s rázovitými chlapíky, lovci raků.
„A kam jedete?“ ptá se nás po nedlouhé době stopování řidič tmavomodrého žigulu. Vysvětlujeme mu „českou ruštinou“, že bychom se rádi dostali do místa vzdáleného asi deset kilometrů podél břehu jezera, ale máme málo peněz (benzin je totiž v Arménii na místní poměry nesmírně drahý, a tak jsou i od stopařů většinou vyžadovány peníze). „Ničevo! Co dáte, to dáte! … 450 dramů? Ale to je málo!“ lamentuje řidič po patnácti minutách jízdy. Loučí se s námi kysele a startuje svůj nesmrtelný vůz. Po náročném rozjezdu žigulíku se rozplývají mračna prachu a před námi se otevírá nekonečná krajina lagun a písečných kos táhnoucích se daleko do jezera Sevan.
„Astaróžna!“ ozývá se ani ne po dvaceti krocích chůze a z plechové boudy na břehu jezera vybíhá těžkopádným klusem mužík se zlatými zuby. „Tam je zakázaná zóna! Tam nesmíte chytat ryby!“ „Nejsme rybáři!“ odrážíme postavičku rázným slovním protiútokem. „Jsme biologové z České republiky a rádi bychom tam vzadu pozorovali ptáky.“ „Cože? Biologové?“ kroutí nevěřícně hlavou a se smíchem svolává kamarády. „Jsou tady biologové z Československa!“
Sevanští a královští
Rádi přijímáme pozvání na kávu a rozhlížíme se kolem sebe. Plechové boudy ve tvaru cisterny, pár potrhaných sítí, staré gumáky na kapotě volhy, prázdná láhev vodky na dně loďky… Zasedáme ke stolu a postupně se nám představují všichni pracovníci podivné vesničky. Již klidný zlatozubý pán se jmenuje Martik. Vysvětluje nám, že zde pracují tři až čtyři, podle potřeby. Na jaře a v létě chytají ryby. V zimě je tu minus třicet stupňů a Sevan je beznadějně zamrzlý. Bývá tu až šedesáticentimetrová vrstva ledu.
Teď je sezona raků. „Máte štěstí, zrovna dnes, prvního září, začíná!“ informuje nás. Díky jeho lehce ironické grimase v obličeji však poznáváme, že již pár dní před oficiálním začátkem lovu chytají načerno. „Loví se asi do půlky listopadu, podle počasí,“ dodává.
Třicátník Saša nás pak vede ke zrezivělé kleci ponořené do vody a odkrývá těžké víko. „To je sevanský rak,“ ukazuje na hromadu hemžících se korýšů. Podle místních zde žijí dva druhy raků - „sevanský“ a „královský,“ který bývá větší, nápadně modrý a je vzácnější. (Podle kolegů z Hydrobiologického ústavu AV ČR se však jedná o jeden druh, zřejmě Astacus leptodactylus, se dvěma barevnými morfotypy.) Zdejší lovci jich chytí tak 50-60 kilo za den.
„Na tržišti v Jerevanu se kilo prodává za tři tisíce dramů (asi 150 Kč - pozn. autora), ale všude u silnice kolem Sevanu můžete koupit kilo za dolar. Vyvážejí se i do Moskvy, kde stojí kolem 20-30 dolarů za kilo a jeden pořádný královský vás tam v dobré restauraci může přijít až na padesát dolarů,“ vysvětluje nám Martik.
Po domluvě odjíždíme malou loďkou se dvěma lovci na jezero. Pádluje David. Je mu dvacet dva let a každé léto zde vypomáhá. Příští léto však musí jít na vojnu do Náhorního Karabachu. „Na dva roky…“ krčí bezmocně rameny.
Připlouváme do nedaleké zátoky a zastavujeme u první PET lahve, coby bójky značící potopený koš na raky. „Chytáme je na kus zamřelé ryby. Raci tam nalezou a my to pak prostě jen celé vytáhneme,“ říká zadýchaně Martik a zeširoka rozkročený na okraji loďky vytahuje úlovek. „Dnes nic moc,“ konstatuje znuděně a vysypává několik desítek raků do železné kádě v loďce. „Ten je malinký,“ noří holou ruku mezi houštinu klepet a hází račí dítě zpět do jezera. „Samičky taky vracíme,“ dodává zodpovědně.
Veselá společnost
Necháváme se vysadit u břehu a vydáváme se utábořit v tomto kouzelném místě. Druhý den ráno nás probouzí řev motorů přijíždějících moskvičů. Zvědavě přicházíme blíž. Jsou to lovci raků. Je devět hodin ráno a bratři Armen a Boris si přijeli z nedalekého města Sevan pro svůj noční úlovek. Dáváme se s nimi do řeči. Přijíždí další vůz a z něj vystupuje muž ve slaměném klobouku a holinách. „Támhleten taky chytá raky,“ procedí Boris nevrle mezi zuby.
Zde panuje mezi lovci určitá rivalita a někdy se to neobejde bez hádky. Rozhodně však nejde o nepřátelství. Každý má vymezené své teritorium a to si hlídá. „Jde holt o byznys,“ vysvětlují nám. Rádi bychom viděli jejich noční úlovek. Slibují, že se do hodiny určitě vrátí.
Čekáme již čtvrtou hodinu a krátíme si čas ve společnosti šesti mužů z Jerevanu, kteří přijeli k Sevanu na piknik. „Jsou to kolegové z firmy na opravu výtahů,“ vysvětluje nám čtyřiadvacetiletý Libanonec Hasan, vystudovaný strojní inženýr s arménskými kořeny. Jeho praprarodiče utekli do Libanonu v roce 1915 před tureckou genocidou páchanou na Arménech. „Ti dva jsou z Iráku a zbytek jsou Arméni,“ objasňuje nám s úsměvem národnostní skladbu veselé společnosti.
Po vydatném společném obědě a několika povinných decilitrech vodky se zdáli konečně ozývá zvuk lodních motorů. Třicetiletý Garik ve slaměném klobouku, který loví raky sám, měl dnes větší štěstí. Chytil asi sto kilo raků. Bratři Armen a Boris ulovili zhruba o polovinu méně, což je obvyklý denní úlovek.
Pánská zábava v nedalekém lesíku mezitím značně pokročila a my jsme vyzváni, ať si dáme krosny do dodávky - jede se na ryby. Na chytání ryb na nedalekém poloostrově však, díky další načaté lahvi vodky, zas až tak nedochází. Pětapadesátiletý, holohlavý, šilhavý a hubený Agon nás baví svými iluzionistickými kousky a dostává od nás důvěrnou přezdívku „arménský šaman“. Poté se, řádně občerstven lihovinou, s válečným rykem vrhá nahý do studených vod Sevanu. To už ale na nás čeká další bezedný panák vodky. „My už ale opravdu nemůžeme,“ snažíme se uniknout rannímu „lidoopovi“ či utonutí v Sevanu. „Jak - nemůžete? My druzja!“ nedává nám šanci svalnatý čtyřicátník Petros.
Zachraňuje nás až přijíždějící člun. Je podvečer a z jezera se vracejí bratři Vartan a Samsun. Bratři jako obchodní společníci je zde poměrně častý jev. Přivážejí největší úlovek, jaký jsme tu zatím viděli. „Máme 240 pastí!“ chlubí se Samsun a silnými pažemi láduje plátěné pytle raky. „Dnes je skutečně dobrý den, máme i pár královských,“ podotýká. Pomáháme jim vytáhnout člun na břeh a loučíme se s našimi hostiteli z Jerevanu, kteří si navzájem pomáhají nastoupit do tranzitu. „Zítra ráno se tu sejdeme. Přineseme vám něco k snídani,“ říká Vartan a snaží se nastartovat moskviče plně naloženého pytli s raky. Ještě notnou chvíli pozorujeme přetížené auto, jak se líně plazí po prašné cestě a pomalu mizí za horizontem.
Usínáme ve stanu s úsměvy na tváři i s jistou příjemnou únavou po společensky náročném dni a stále se nám před očima vybavuje obraz Agona, jak se nahý s cigaretou v ústech vrhá do vln. Těšíme se na zítřek, na další setkání.
Loučení
„To je domácí sýr,“ říká druhý den ráno Samsun a pokládá jej společně s chlebem, zeleninou a vodkou na příď loďky. Odmítáme zdvořile pozvání do jejich domu a vysvětlujeme, že je za námi již měsíční cesta po Kurdistánu a Íránu a že se díky zavřeným hranicím mezi Tureckem a Arménií musíme dostat do Gruzie, odkud se vrátíme zpět domů.
Během povídání o našem putování se bratři převlékají do pracovního. Slušivou košili a tričko mění za poloroztrhaný oděv, gumáky a slamák. Samsun stačí ještě mezi řečí ze zadní sedačky a kufru vyhodit asi deset polomrtvých nebožáků, kterým se podařilo uniknout z pytlů a přežít noc v autě. Přidušené korýše velikosti pořádné nakládané okurky házíme zpět do jezera, kam podle nás patří, doufajíce, že snad možná přežijí a lovcům uniknou i příští rok.
Hledíme na odjíždějící rybářskou loďku a oba se v duchu, beze slov, loučíme se Sevanem, s jeho vůní, barvou vody, co se každou hodinu mění, s vánkem i vichrem, s raky… a s jejich lovci.
