Nakladatelství Academia ve spolupráci s Ústavem pro studium totalitních režimů vydalo objemné, bezmála šestisetstránkové dílo Biografický slovník náčelníků operativních správ Státní bezpečnosti v letech 1953–1989 autorské pětice Milan Bárta, Jan Kalous, Daniel Povolný, Jerguš Sivoš, Pavel Žáček. Hned úvodem je třeba vyzdvihnout, že jde o publikaci nemající u nás rozsahem a precizností zpracování na stále ventilované téma obdoby.
Autoři v ní představují profily čtyřiašedesáti vysokých důstojníků a generálů Sboru národní bezpečnosti a Československé lidové armády stojících v uvedeném období v čele ústředních operativních útvarů Státní bezpečnosti. Jelikož kniha se do nejmenších podrobností zabývá náčelníky šestnácti republikových a federálních útvarů StB, o nichž většina řadových čtenářů nemá, ruku na srdce, ani ponětí, slovník poskytuje hned úvodem informaci o rámcovém organizačním vývoji každé z nich.
Těžiště práce ovšem tkví v přiblížení čelných představitelů StB. To se autorskému kolektivu podařilo dokonale. Vyčerpávajícím způsobem prezentuje biogramy obsahující vedle běžných údajů, jako například jméno, datum a místo narození, dosažené vzdělání, rodinné a sociální zázemí, původní profese apod. Přidává však také nejdůležitější akce, jichž se inkriminované osoby zúčastnily, jejich spolupráci s „bratrskými“ složkami, v tomto případě především se sovětským Výborem státní bezpečnosti (KGB), politickou angažovanost, výčet udělených a v některých případech také odebraných vyznamenání či medailí.
Je nezbytné zdůraznit, že mnoho těchto postav, zejména dřívějšího data narození a pocházejících často z nuzných poměrů, vstupovalo do rodícího se Sboru národní bezpečnosti těsně po druhé světové válce z upřímného přesvědčení a některé se předtím aktivně podílely na protinacistickém odboji. Chtělo by se jízlivě poznamenat, že v tomto punktu seriál Třicet případů majora Zemana skutečnost nepřekrucuje.
Autoři neopomněli ani takové maličkosti, či spíše úsměvné perličky, jako že Vilém Václavek obdržel od sovětských soudruhů kuriózní dárek – kufr s měřičem tlaku!
Zajímavost nepostrádá rovněž fakt, že dokonce i absolventi krátko- a dlouhodobých kursů v Sovětském svazu vykazovali pouze částečnou znalost ruštiny, kterou ovšem jako znalost cizího jazyka uváděla rozhodující většina vedoucích funkcionářů StB – celkem čtyřiačtyřicet. Za ní následovala němčina, pak angličtina a dále s velkým odstupem španělština, francouzština, maďarština a polština.
Koho už omrzely do nekonečna omílané fráze o tajné policii, postrádající pramenný základ a libující si spíše ve skandalizování ať už skutečných viníků, či jen podezřelých nebo někomu nepohodlných, neměl by Biografický slovník náčelníků operativních správ Státní bezpečnosti v letech 1953–1989 nechat nepovšimnut. Výborně totiž navazuje na předchozí projekt Biografického slovníku představitelů ministerstva vnitra v letech 1948–1989 z roku 2009. Každý, kdo se zevrubněji zajímá o naši „totalitní minulost“, vydávání takových děl zajisté přivítá.
