Podávat na smuteční hostině pečené prase je celkem obvyklé. Méně obvyklé je, když se zvíře na pohřební hostině i zabíjí. Na Nové Guineji ale není o neuvěřitelné zážitky nouze, jak jsme se už mnohokrát na svých cestách sem přesvědčili.
Na západní indonéskou polovinu druhého největšího ostrova světa jezdíme s Alenou už víc než patnáct let. Většina našich výprav začíná ve městě Wamena. Město se rychle mění. Při naší první návštěvě tu jezdilo jen několik málo otlučených aut a motorek. V ulicích a tržnicích jsme běžně potkávali domorodce, kteří měli místo oděvu pouze dutou tykev lahvovníku (tzv. koteku) navlečenou na penis. Dnes koteky nahradily šortky a trička.
Prodloužení letištní ranveje na délku 2200 metrů umožnilo přistávání ještě větším letadlům a v posledních letech tu vyrostlo mnoho zděných budov. Vévodí jim sedmipatrová budova správního úřadu a obchodní dům. V osvětlených ulicích nyní projíždí spousta moderních aut a motorek. Asfaltové silničky spojují snad už všechny vesnice v údolí. Přesto však ještě dnes platí, že cesta do pravěku zde začíná jen několik kilometrů za městem.
Výlet za válečníky
Při poslední výpravě jsme po náročném treku chtěli podniknout krátké výlety po údolí, za kmenem Daniů, dříve obávaných válečníků. Získat speciální povolení k cestě do vnitrozemí už pro cizince není velký problém a turistika se stala zdrojem příjmů. Turismus se zde však naštěstí zatím nestal masovou záležitostí. Jednou z mála vesnic, kde příjmy z turistiky tvoří hlavní zdroj obživy, se stala Jiwika. Její obyvatelé se živí ukazováním staré mumie. Tvrdí, že je stará 300 let, což je při faktu, že většina místních starších lidí nezná ani svůj věk, údaj přinejmenším sporný. Ale vyuzené tělo patřící údajně velkému válečníkovi je i tak velkou atrakcí.
Slaný popel
V menším autobusu s námi jela asi dvacítka lidí a mezi nimi jeden tradičně oblečený muž s kotekou na penisu, kasuáří čelenkou a velkou kravatou z mušliček kauri na hrudi. Tyto mušle dříve byly, spolu s prasaty a kamenem k výrobě sekyr, uznávaným platidlem. Nahatý domorodec vystoupil v Jiwice, stejně jako my.
Po poradě s místními jsme se vydali na stezku k solnému jezírku. Bylo nutné přejít rozmáčenou planinu, kde na nás začala mávat nějaká starší žena a ukazovala, ať jdeme za ní. Chtěla si přivydělat nějaké rupie za fotku svých usekaných prstů. Bývalo zde zvykem, že si ženy usekly článek prstu na znamení smutku vždy, když umřel někdo z rodiny. V současnosti se zřejmě tento zvyk už tady v údolí nepraktikuje.
Za planinou začala stezka stoupat do prudkého kopce po kamenité stezce. Nikde nikdo a dokola jen prales. Alena vzpomínala, jak bylo před patnácti lety na této pěšině rušno, kolik lidí a z jakých dálek tudy putovalo, aby si odnesli zpět do svých vesnic slaný popel. Přinášeli si banánové listy, které nějaký čas nechali louhovat ve slané vodě nahoře u jezírka, pak je spálili a získaný popel používali k solení. Mezitím jsme stezku několikrát ztratili a řádně si pochodili po pěšinkách, které se ztrácely v pralese. Trvalo dlouho, než jsme jen asi pět metrů dlouhé a tři metry široké jezírko našli. Bylo zcela opuštěné, bez poutníků za solí ztratilo na svém kouzlu a působilo smutně. Dnešní domorodci pro sůl jezdí do obchodů ve Wameně.
Dolů to šlo o poznání rychleji. Údolí je velmi hustě obydlené, brzy jsme došli k cestě do sousední vesnice. Od Jiwiky ji dělilo jen pár stovek metrů. Už jsme nebyli daleko od asfaltové silnice do Wameny, když jsem uslyšel zoufalé prasečí kvičení. Shluk domorodců kráčel k vesnici a uprostřed nich jeden z mužů vláčel na zádech živé prase. Rozběhl jsem se k nim a zeptal se, jestli můžeme jít s nimi. Oni souhlasili a společně jsme tak došli k bráně vesnice.
Byla to pro Danie typická tradiční usedlost, tvořená návsí či dvorem obehnaným masivní ohradou z proutí. V chýších s kruhovým půdorysem zde žijí odděleně zvlášť muži a zvlášť ženy a děti. Celou jednu stranu návsi tvořil dům tvarem připomínající dlouhý železniční vagon se střechou z trávy. Brána vesnice bývá také obvykle uzavřena proutěným plotem. Přes něj však vede z obou stran nízký žebřík. U brány stála žena a posunkem naznačila, že můžeme jít dovnitř. Konala se zde pohřební slavnost…
Ochrana před duchy
Naproti bráně v zadní části návsi byl postaven provizorní přístřešek, kde na zemi sedělo několik mužů. Jakmile si všimli přicházející skupinky s prasetem, začali volat: „Wa, wa, wa...“ Příchozí zůstali stát před přístřeškem. Domácí vstali a jejich „wa, wa, wa“ střídalo doslova žalostné „jaluwa, jaluwa“. Hosté před ně jako dar složili prase se svázanýma nohama a jejich mluvčí v breku začal pronášet nějakou řeč. Pozůstalí každou jeho větu odsouhlasili svým smutným „jaluwa, jaluwa“. Tohoto se účastnili výhradně muži. Ženy byly natěsnány do dlouhého domu, kde doslova kvílely žalem.
Velká chýše měla tři vchody a u prostředního bylo postaveno víko od rakve. V dosahu Wameny i vzdálenějším okolí nepochybně už všichni původní obyvatelé přijali křesťanství. Vliv misionářů i indonéské správy, která přinesla oficiální zákazy některých tradičních zvyků, například zákaz kanibalismu, způsobil mnohé významné zásahy do jejich života. Přestože mnoho mužů na svém náhrdelníku vyměnilo prasečí kel za kříž, zůstává jejich křesťanství také nadále spjato s původním náboženstvím světa duchů a magie. Dříve své mrtvé spalovali a popel z jejich těl vysypali za mužskou chýši, dnes zesnulé pohřbívají v rakvi do země.
Ale pohřební slavnost musí především upokojit duchy. Odškodní je dary a chválením dobrých skutků zemřelého pak jeho ducha utvrzují, že na něj nezapomněli. Naříkání ducha zaplaší, nemůže pak ukrást blízkého. Domorodci věří, že duch opustí tělo, ale zůstává nablízku. V noci prý duchové putují kolem vesnic a také proto domorodci stále budují kolem návsí ochranná hrazení. Ohrady je mají udržovat dál od chýší.
Symbol prestiže
Přivítání a přinášení darů se ještě toho večera dvakrát opakovalo. Kromě prasat přinesli příchozí ještě nějaké pytle, zřejmě s rýží. Pytle však u mužů nevzbuzovaly žádné emoce. Zajímala je především prasata. Prase zde zůstává znamením prestiže, bohatství a moci. Obyvatelé vnitrozemí ostrova mají mnoho ojedinělých zvyků a rituálů, ale jejich hluboký vztah k prasatům je zcela zvláštní a vztahuje se snad ke všem horským kmenům. Pro kmen Daniů je typické, že spolu úzce souvisí výchova dětí a chov prasat. Prasata jsou dodnes považována za člena rodiny. Ochrana, uplatňování moci a vlastnických práv nad dětmi i nad prasaty je záležitostí mužů. Výchova malých dětí a péče o selata je výhradně úkolem žen.
Měli jsme už dříve několikrát možnost pozorovat starostlivou péči, jakou prasatům ženy poskytují. Nebylo neobvyklé spatřit, že kojící žena své mléko poskytne i selátku. Prase prý dostane i jméno a žena se stane něčím jako jeho matkou. Sele pak nosí několik týdnů na zádech v síťované tašce zavěšené na hlavě, aby si sele zvyklo na její pach. Ve stejných sítích, zhotovených z orchidejových vláken, ženy nosí také plodiny sklizené na polích i vlastní děti. Když prasátko povyroste, pustí ho na svobodu.
Vzniklo mezi nimi pouto, které sele vede k neustálému následování adoptivní matky během každodenní činnosti. Až vyroste, není jeho maso matce nabídnuto. Ostatně vepřové rozhodně nepatří k běžnému jídelníčku. Prasata mají široký kulturní a rituální význam. Postavení muže ve společenství kmene již odedávna neurčoval pouze počet jeho žen, ale především počet vlastněných prasat. Zabijačky bývaly, podle prastarých zvyklostí, výhradně součástí rituálních slavností.
Uši a ocas zemřelému
Nebožtík, jak jsme se dozvěděli od učitele z Jiwiky, který uměl anglicky, byl vážený člověk. Narodil se tady, ale žil v Jayapuře. Pracoval tam na vysokém úřadě. Včera zemřel a jeho tělo hned dopravili letadlem, aby se mohla konat pohřební slavnost v jeho rodišti. Mezitím začala probíhat zabijačka jednoho z přinesených prasat. Kdyby nebyly staré zvyky dodrženy, maso by bylo považováno za nečisté a nemohlo by se jíst. V samotném rituálu není nic ponecháno náhodě.
Dva muži roztáhli prase za přední a zadní nohy a další ho střelil z luku přímo do srdce. Pak mu nožem uřízli uši a ocas. To jsou nejcennější části, a proto byly předány hlavnímu pozůstalému. Nikdo nevelel, a přesto bylo úžasné pozorovat dokonalou dělbu práce. V rychlosti bylo sneseno dřevo na oheň, rozdělán oheň a prase na něm opáleno. Zatímco probíhalo jeho čištění, muži sestavili důmyslnou hranici z větších klacků a na ni začali pokládat kameny. Shoření dřeva netrvalo dlouho a v ohništi zůstaly rozžhavené kameny, které byly pomocí rozštěpených holí rychle přemístěny do připravené jámy. Zde se na ně postupně navrstvily banánové listy a naporcované části prasete. Přidala se zelenina a sladké batáty. Vše se zakrylo vrstvou trávy. Takto se maso pozvolna dusí a získá specifickou chuť.
Bylo jasné, že od podávání jídla nás dělí určitě víc než jedna hodina a připravovaného masa se nám zdálo málo pro tolik přítomných lidí. Šli jsme se proto rozloučit s učitelem. „Přijďte zítra, slavnost potrvá tři dny, když přinesete nevelký dar, můžete být u toho,“ řekl a z jeho upřímného pozvání byla cítit hrdost na starou tradici jeho předků.
Nechtěli jsme si nechat ujít šanci stát se součástí slavnosti. Jen jsme přemýšleli, jaký dar přinést. Učitel poradil cigarety a mě napadlo přinést gumové holínky, které jsem si přivezl na cestu bažinami. Druhý den se z místa slavnosti ozýval takový řev stáda darovaných prasat, že byl slyšet z velké dálky. Hned po příchodu nás všichni brali, jako bychom tam patřili. Bylo tu mnohem více lidí než včera, odhadem 300 až 350 a další stále přicházeli. Ženy se už nevešly do dlouhého domu a posedaly venku na zem. Na místě, kde předešlého dne bylo víko od rakve, byl nyní vystaven nebožtík. Ženy v jeho dosahu hlasitě plakaly, hladily ho a ovívaly. Jediná žena, která se zdržovala mezi muži, byla jeho nejbližší příbuzná, celá pomazaná blátem na znamení smutku.
Vzbouřená krev bojovníků
Program slavnosti postupně upadal do stále větší a větší jednotvárnosti. Hosté přinášeli dary a uvítací žalozpěvy se donekonečna opakovaly. Plačky se střídaly nad otevřenou rakví zemřelého. Toho připomínala také velká fotografie a černý kříž se jménem a datem narození a úmrtí. Pak stereotyp přerušila modlitba. Po ní dva starší muži přinesli z chýše dva pečlivě zabalené luky. Všichni chlapi rázem zpozorněli. Po celý den je neustále pozorovali, ukazovali na ně, šťouchali do nich klackem. Teď zřejmě mělo dojít k vrcholu dne. Připravovala se krvavá jatka. Muži stříleli do prasat ze vzdálenosti přibližně dvou metrů. Cílem bylo zasáhnout srdce. Jenže šíp napoprvé jen málokdy pronikl přes tlustou vrstvu tuku. Střelená prasata nechávali být, někdy šíp z rány vypadl, někdy prase běhalo se zapíchnutým šípem. Náves se změnila v divokou prasečí koridu.
Velké kance bylo nutné pomocí dlouhých bidel povalit na zem a šíp znovu a znovu bodat do míst srdce. Takového kance muselo držet třeba pět až osm chlapů. Prasata běhala a kvičela. Muži je pronásledovali nebo klacky tlačili k zemi. Jen ženy stále nehnutě seděly na zemi ve velkém sepjatém houfu. To je chránilo před běsnícími prasaty. Některá umírala pomalu, jiná stále hledala záchranu v útěku. Dvě prasata vběhla do chýše, dalšímu se dokonce podařilo překonat ohradu brány. Muži hned vyběhli za ním a pronásledovali ho po planině. Všechno probíhalo v těžce popsatelném zmatku, shonu a křiku.
Když už žádné ze zvířat nejevilo známky života, na chvíli opadlo napětí a mrtvá těla prasat muži začali tahat do čela návsi a tam skládat do řady. Napočítal jsem jich 16. Na tuto chvíli asi čekal zřejmě nejváženější z přítomných hostů. Přijel z Jayapury a zřejmě byl kolegou zemřelého. Chlapi se pustili do přípravy ohně a opalování prasat. Atmosféra se však po tom zběsilém zabíjení prudce změnila. Najednou bylo ze všech stran cítit napětí. Probudila se stará krev bojovníků. Začaly se množit hlasité hádky a učitel za námi přišel, ať raději odejdeme. Říkal, že tu přestalo být bezpečno. Docela rádi jsme poslechli.
Měli jsme štěstí, že se nám brzy podařilo stopnout nákladní auto jedoucí na Wamenu. Na jeho špinavé korbě jsme odjížděli z míst, kde za pár hodin vyvrcholí krvavá jatka velkou hostinou...
Životv izolaci
Lidé ve vnitrozemí ostrova žili po desítky tisíc let v naprosté izolaci vysokých hor svým pravěkým způsobem života bez znalosti výroby železa či keramiky. Až roku 1938 je výpravaAmeričanaRichardaArchbolda při svém průzkumném letu hydroplánem objevila. První průzkumníky následovali křesťanští misionáři a v průběhu 60. a 70. let, poté, co západní část ostrova přestala být nizozemskou kolonií, přišli indonéštívojáci. Misionáři se zpočátku setkávali s nepřátelstvím obávaných bojovníků, ale dnes už většinakmenů křesťanství přijala. V místech Archboldova objevu, tedy v přibližně 50 km dlouhém a v nejširším místě 10 km širokém Baliemském údolí, vyrostlo město Wamena. Dnes je s třicetitisíciobyvateli a dvacítkoukostelů a misií největším městem vnitrozemí. Stále však zůstává místem, kde se setkávají dva světy. Svět západnícivilizace a svět pravěku.
