Plagiát jsme v této rubrice dosud nehodnotili a každý začátek je těžký, jak by podotkla teta Kateřina z Jirotkova Saturnina, široce známého humoristického románu z roku 1942, který ještě 67 let po svém vydání slavně zvítězil v celonárodní anketě Kniha mého srdce. Saturnin je podle všeho také knihou srdce zubaře a někdejšího politika Miroslava Macka, klíčového aktéra ostudné „privatizace“ Knižního velkoobchodu, který se rozhodl nedat knihám pokoj a napsat legendárnímu dílu o důvtipném sluhovi, moudrém stáří a mladé lásce druhý díl. Další podrobnosti vizte v přiboudlé předmluvě knížečky Saturnin se vrací, již ke své ostudě před týdnem vydalo nakladatelství XYZ.
V oné extatické předmluvě se píše o tom, jak „musí vzniknout autentické, svébytné dílo“. Bohužel se zrodila pouhá fan fiction. Kdykoli je popis událostí, jež se odehrávají rok po onom rozmarném létě známém ze Saturnina, jen trochu stylově neotřelý, zjistíte pouhým srovnáním Saturnina s páně Mackovým elaborátem, že jde o vykradení. A to slovo od slova, klidně celý odstavec! Třeba ten začínající větou „Sluneční terč už zmizel za obzorem a mráčky na západním nebi byly najednou skoro černé“. V kanonickém díle odstavec o šesti souvětích najdete v kapitole XX nazvané Večer na horách, Macek pasáž lehce vykostil a uvedl jí kapitolu 23.
To je totiž jeho tvůrčí metoda: rozhodl se složit jakýsi literární Kameňák. Troškovsky popadl historky a osvědčené fóry, neuměle je smontoval a narazil na kopyta původních postav, z nichž některé jsou pouze zploštělé, jiné zcela vykastrované (chudáci dědeček a doktor Vlach zůstali zcela bez barvy a bez zápachu). Setkáme se tedy jak s Miloušovým blazeovaným světáctvím, tak s jeho výbojným knírkem; například u obšlehnutého výrazu „fixírovat“ ovšem Macek Jirotkovu jazykovou komiku nepochopil, tudíž jeho teta Kateřina předvádí „setrvalé fixírování dědečkových úst“.
Zatímco u Saturnina člověk ob stránku propadal chechotu jako při četbě Jeroma Klapky Jeroma, v Mackově nechtěné parodii dobrý (a k tomu původní) vtip aby pohledal. Kateřinin nový druh strýc František (jediný Mackův příspěvek k saturninovskému fikčnímu světu) sice trousí jen nejapné, sáhodlouhé průpovídky bez vtipu, ale když na straně 48 prohlásí, že „vyměnit jednu manželku za jinou je jako přestěhovat se z jedné paluby Titaniku na druhou“, osvěží vás to. V tu chvíli však knihu zavřete – vězte, že se nedočkáte už ničeho než otravného omílání starých známých pravd o kolenou a rtech slečny Barbory (ačkoli s vypravěčem chodí již rok, ten o ní mluví způsobem, jako by se jejich vztah nepohnul ani o píď), užvaněné nudy, předkládání situací z první knihy v jiném lexikálním obsazení a odkazování na původní dílo pomocí citací, aluzí i bezostyšného vykrádání.
Jak by řekla teta Kateřina, komu není shůry dáno, v apatyce nekoupí. Pokud jde o talent i fištrón.
Zkrácená verze této recenze byla publikována v Reflexu č. 47, který vyšel právě dnes, ve čtvrtek 23. listopadu 2017.
