Dle kritika Petra Motýla stojí původní česká próza za pendrek a jednookého krále aby mezi slepými pohledal. Alespoň tak působí jeho raporty o současné tuzemské literatuře v internetových „čubičkách“ Čmelák a jeho svět, kde působí jako šéfredaktor a vrchní arbitr. Nešetří nikoho vyjma sebe, a pokud si rovnou negratuluje, shovívavě shlédá na své poklesky. Tudíž se s radostí zhošťuji recenze jeho prozaické grotesky Doktor Pilka si kope hrob (nedávno vydanou nakladatelstvím Volvox Globator), kde se představuje coby romanopisec.
Obálka knihy Doktor Pilka si kope hrob je chmurná, typografie žalná. Vyjdeme-li z premisy, že umění má bavit, zde se autorka obálky knihy Tereza Štechová vydala radikálně opačným směrem. Znalec maně povzdychne a vzpomene knižních obálek Teigeových, Muzikových, Seydlových... Nakladatelství si svůj tým hýčkala, obálky a ilustrace – ať již byly pro kšeft, nebo pro foršus ve vinárně – jako reprezentace měly švih a eleganci. Nu a co autoři, respektive autorky literární? Zdalipak je známo, že spisovatelka Vlasta Javořická svými „venkovskými románky“ v době Velké války 1914–1918 uživila rodinu a dodnes jsou její selské romance půjčovány a čteny z nabídky veřejných knihoven? Tak tomu říkám „staletý bestseller“! Anebo básník Jan Zahradníček – ten si mohl z autorského honoráře za vydání básnické sbírky dovolit v předválečném Brně pronajmout byt (resp. měl tím na nemalou zálohu baráčníkovi). Příkladů by se našlo… A dnes? Žal, mizérie a zase žal! Není v tom tajemství: nejvíc schlamstnou tiskárny. Co s tím ale má společného literát Petr Motýl? Jeho román hledal nakladatele dvacet let! Na plnou hubu řečeno, jiné komerční zhovadilosti vycházejí jak na běžícím pásu, zde ale máme co do činění s perutí Mistrovou! Kdo v těch nakladatelských redakcích, probůh, sedí?
Sice máme svobodu tisku, ale tiskárny jsou zpropadeně drahé. Raději se ani nebudu ptát, kdo určuje ty zabijácké ceny, ale pro zajímavost: honoráře za vydání básnické sbírky se od roku 1991 nezvýšily ani o eurocent; pokud si neplatíte za vydání sami, jak ostatně Petr Motýl činívá, na zálohu baráčníkovi z nich máte leda omylem. Téměř se nabízí odpověď, že je tomu tak proto, aby autoři nebyli drzí a nepsali si – a hlavně nevydávali – co chtějí. To by totiž byl konec různých „monopolů“ a „generačních nástupů a výměn“, přestali by rozhodovat šíbři a komsomolky a zavál by čerstvý vzduch do senkroven!
Groteskní román(ek) Doktor Pilka si kope hrob trpí košatostí – ovšem patří do proudu humoresek a tam nikdy nevíme, zda jde o autorovo chtění, nebo o klinickou potíž. Naštěstí se netváří jako tzv. realita ze života – ač o ni autor usiluje hyperrealistickými přeryvy a tím i prolínáním relativní skutečnosti díla s faktickou skutečností životní. Bylo by to ještě smutnější a smích nad literární groteskou nebyl by tolik osvobodivý. Nenacházím v Doktoru Pilkovi, žel, tolik titanismu jako v novele Pařezov (2009) od Jana Musila, jiného romantika – ironika, který klene architekturu své postavy mesiánského zápecníka s ryzostí až nedostižnou. Motýlův román dosud bředne v komercionalizovaném výrazivu a stylu, jistým způsobem je i extenzivní (děje se na mnoha místech, pocit cestování přítomen za kulisami dění) – což autor chce, paroduje tak všeznalá veledíla s jejich kostrbatou konstrukcí vykalkulovaných designových pseudoexperimentů. Jenže my jsme trpaslíci stojící na ramenou gigantů a naše díla jsou omamně fungující paskvily smontované ze šrotovišť všech věků a míst universa. Až čas jim dá patinu holomrazy, kalem, direkty, lišejníky a rzí a stanou se skutečnými!
Oceňuji ovšem, že se v románu vyskytují žijící postavy, kupříkladu Paroh, což jest přízvisko výtvarníka Jiřího Surůvky působícího mj. v Ostravě. Ba i autor sám se do své prózy obsadil pod nehledaným přízviskem Petr Motýl (třeba na straně 216), což pro určení narcismu bezesporu stačí. Lze poděkovat Lalulá, že se Petr Motýl věnuje poezii – potom jsou i jeho prózy čtivé.
