Jednou z častých reakcí na špatné výsledky „tradičních“ politických stran (zejména ČSSD) v nedávných parlamentních volbách z úst a textových editorů řady politologů a publicistů v kostce bylo: Kašlali jste na lidi, neřešili jste v předvolebních programech jejich problémy, nebyli jste empatičtí, proto vám voliči většinou řekli: nazdar.
Například relativně populární předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský pro Hospodářské noviny konstatoval: Lidé mají strach z vlastní sociální budoucnosti a to nikdo ve volební kampani nedokázal zohlednit. Podle Rychetského představitelé politických stran (včetně ČSSD) nemají vůči svým voličům dostatek empatie.
Obdobná slova jsme mohli číst mnohokrát i v různých internetových diskusích. A kdo má čas chodit do hospod, ten by si je tam (byť jadrnějším slovníkem) také jistě vyposlechl. Inu, vypadají celkem logicky, nicméně autor tohoto komentáře se vypraví proti mediálnímu proudu, jelikož vidí věc jinak.
Vyčítat politickým stranám nedostatek empatie je sice na první dobrou vděčné, ale jak by měl ten „dostatek“ vlastně vypadat v praxi? Není to jen plané moralizování intelektuálů? Copak hesla na billboardech – „nemocenská již od prvního dne“ nebo „zrychlíme růst důchodů“, popřípadě „snížíme byrokracii“ nejsou empatická vůči občanům? To měly tradiční strany – ČSSD, ODS, KDU-ČSL, STAN – přijmout více méně populistickou rétoriku pirátů či okamurovců ?
Někteří experti říkají, že vládní ČSSD a KDU-ČSL měly například více v kampani akcentovat, že naše krásná země má nejnižší nezaměstnanost v EU nebo že v posledních dvou letech stouply starobní důchody nejvyšším tempem za posledních 15 let. Hrome, a nebylo by jim pak následně vytýkáno, že se jen chlubí starými úspěchy a nedívají se dopředu? Notabene občan snad není úplný hlupák, aby si nepovšiml, že jemu osobně či jeho (pra)rodičům stoupla penze. Stejně tak, že jeho soused/ka začal zase po letech chodit do práce.
Záhadou je totální neúspěch TOP 09, strany s velice propracovaným programem – házet vše na Miroslava Kalouska, který notabene poslední dlouhé roky nebyl vůbec ve vládě a nikdy nebyl za nic pravomocně odsouzen shledávám jako naivní a hloupé.
Kam se vlastně poděli čeští a moravští pravicoví proevropsky orientovaní voliči a voličky? Někteří moji kamarádi a známí – sympatizanti ODS – bouchali hlavami do stolu s tím, že kdyby se topka nedostala do PSP, ODS by se stala naprostým vládcem české pravice. Na tuto věc nahlížím odlišně, vždy je dobré mít relevantního konkurenta – motivuje vás to k lepším výkonům. À propos, s kým by pak asi ODS mohla v budoucnosti sestavovat koalice, kdyby topka zašla na úbytě, jak si občas přejí někteří sympatizanti ODS? Že si to přejí okamurovci či zemanovci, asi nemá moc smysl řešit.
Ale zpět k tématu účinnosti předvolebních kampaní. Představme si, že by tradiční strany začaly hrát ještě populističtější kartu (pardon, více by se vcítily do potřeb lidí), jak je jim neustále předhazováno. Nestaly by se pak terčem kritiky, že míří de facto na poloextremistického voliče a „normální obyčejný člověk“ pak nemá koho volit? Tedy že jejich program je pak zaměnitelný s programy třeba SPD či KSČM?
Poučení z krizového vývoje
À propos, přes osmdesát procent voličů programy nečte, takže má vůbec nějaký smysl je zdokonalovat?
S ironickou nadsázkou dodávám na konec: Nebude tradičním stranám příště stačit, když si najmou (respektive přeplatí) Marka Prchala nebo Jakuba Horáka a bude vymalováno?
Kdepak empatie, na tu dnes každý kašle, paní Müllerová, dodal by k věci patrně Josef Švejk.
