Medresa Čár Minár v Buchaře je maličká, přesto je jedním ze symbolů města.

Medresa Čár Minár v Buchaře je maličká, přesto je jedním ze symbolů města. Zdroj: Peter Hupka

Minaret Islam Hodža v Chivě měří 45 metrů
Uzbekistán
Kluci v bucharské pekárně mě nenechali na holičkách - podarovali mě chlebem a uspořádali dokonce hostinu.
Žít „tady a teď“
Žít „tady a teď“
8
Fotogalerie

Žít „tady a teď“. To je životní motto většiny Uzbeků

Kola ruského Tupoleva 154 jemně zadrhnou na betonu taškentské přistávací dráhy a ze stroje vzápětí vystoupí rozespalí cestující do vlhkého šera časného rána. Čeká je nekonečná pasová kontrola a vyplňování celních deklarací. „Vítejte v Uzbekistánu!“ praví ironicky starší pán krátce předtím, než nás dav vytlačí do náručí taxikářů – oficiálních, ale hlavně těch „černých“ – hlídkujících před letištěm.

Více než dvoumilionový Taškent byl v dobách Sovětského svazu jeho čtvrtým největším městem. Více obyvatel měly jen Moskva, Leningrad a Kyjev. Dnes je největší ze všech metropolí centrální Asie, důležitým průmyslovým centrem a dopravním uzlem.

Tvář hlavního města země na první pohled ani nevypovídá o své bohaté historii. Široké bulváry a betonové stavby sovětské epochy dominují většině městských čtvrtí. V roce 1966 totiž mohutné zemětřesení pochovalo většinu taškentských památek a historicky cenných staveb, takže Taškent je jaksi proti své vůli ryze moderní město.

Jednou z mála zachovaných památek je medresa Kukeldaš – islámská škola ze šestnáctého století. Její okolí hyzdí jen torzo gigantického nedostavěného hotelu Čorsu. Žáci medresy i dnes v několika třídách studují korán, arabštinu a běžné předměty, přestože v dnešním Uzbekistánu je působení v těchto školách chůzí po ostří nože. Studenti a vyučující jsou neustále pod tichým dohledem vládní moci, která každou z revolt v autoritářské zemi spojuje s radikálním výkladem islámu.

Jedličky s želízky

Všudypřítomným policistům tady snad nikdo neřekne jinak než „jedličky“. „Joločky“ jsou všude: ve stanicích metra, v ulicích i na početných kontrolních bodech všech silnic, křižujících zemi s šestadvaceti miliony obyvatel.

Jsou proslulí povýšeneckým chováním a úplatností. Posádky aut ale kontrolují nejen policisté v uniformě, ale i v civilu. Svou práci tradičně zakrývají okřídlenou větou: „Hledáme teroristy!“ A v Uzbekistánu je terorista i ten nejmírumilovnější odpůrce režimu. „Od cizinců mají zakázáno brát úplatky. Kdyby se něco podobného stalo, dejte si zavolat jejich nadřízeného a uvidíte!“ radili nám místní. Ve většině případů měli pravdu. Těmito opatřeními chce vláda do Uzbekistánu přilákat turisty. Se všemi zkostnatělými praktikami, sovětskými službami za evropské ceny, povinnými registracemi a tuhou byrokracií toho však dosáhne jen velice pomalu.

Bavlník: spása i prokletí

Sto kilometrů jižně od Taškentu, ve vesničce v oblasti Bekabadu, nedaleko hranic s Tádžikistánem, se rozkládá jedna z vyhlášených oblastí pěstování bavlníku. Koncem dubna se trojkolové traktory vydají na vyprahlá pole zasít nová semínka do dlouhých řádků.

„Některá zakrýváme fóliemi, aby vyrostla dříve,“ vypráví Olij, jeden ze zemědělců. „Bavlník je velice agresivní rostlina. Na půdě, kde se pěstuje, potom několik let nic jiného neroste, půda si musí odpočinout.“ Asi padesátiletý traktorista Žeňa na nové poměry také naříká. „Situace, v níž jsme se ocitli, je horší než špatná. Za Sovětského svazu jsme měli dobrý plat, byly tu dokonce knihovny, domy určené na oddych pracovníků, kteří zůstávali na polích v noci. A dnes? Není tu nic, všechno je v rozvalinách, zničené. Sice jsme oficiálně v družstvu, ale vlastně musíme hospodařit za vlastní a pak družstvu prodat bavlnu za nízké ceny. Jinak od družstva dostáváme jen pět dolarů za rok na nákup osiva a údržbu strojů nebo na hnojivo. I traktory si musíme opravovat ze svého. Peníze navíc můžeme získat jen z úrody prodané mimo družstvo. A ceny bavlny jsou dnes jen třetinové oproti časům, kdy ji vykupovali Rusové,“ vzpomíná s nostalgií na staré časy.

Přesto na jeho tváři hrají jemné žilky úsměvu. Nevím, zda se usmívá doopravdy, nebo jen proto, abychom se jako hosté cítili dobře. Plánované hospodářství starých časů postihlo Uzbekistán ve všem. Pěstování bavlníku bylo na prvním místě, a tak je zde jeho symbol vidět všude okolo: na čajových šálcích i betonových zdech a plotech. Křižovatky zdobí plastiky s plodem bavlníku a k vidění je i bizarní skulptura svalnatého muže držícího v ruce bílý chomáček, tvářícího se skoro jako socha Svobody.

Na zvýšení výnosů „bílého zlata“ byly vybudovány kanály, které odvádějí vodu z řek Amudarja a Syrdarja. Zavlažují obrovské plochy málo úrodné půdy, na nichž se kdysi hojně používala umělá hnojiva a pesticidy. Nevratné následky tohoto zemědělského experimentu je tu dnes vidět na každém kroku.

Příjemná tvář země

Město Samarkand v údolí řeky Zeravšan je druhým největším v Uzbekistánu. Ve své dvaapůltisícileté historii zažilo slavná období za časů Alexandra Velikého, arabských dobyvatelů nebo Čingischána a Tamerlána, jehož místní nenazvou jinak než Amir Temur. Vidíme v něm vlivy íránské, mongolské i indické kultury, které tu po sobě zanechaly jedinečné památníky architektury: náměstí Registan, mešitu Bibi Hanim, komplex mauzoleí Šáh-i-Zindá, muzeum Ulug Bega či rozlehlé mauzoleum Gur Emir.

Náměstí Registan, jehož název znamená „písečné místo“, existovalo už před invazí Mongolů jako prostor s tržištěm a křižovatka městských cest. Za Tamerlánovy vlády se stal hlavním náměstím a za časů Ulug Bega k němu ze tří stran přibyly majestátní stavby: medresa Ulug Bega, Šer Dor a Tilla Kari. Šer Dor je známá mozaikou se dvěma lvy v rozích svého průčelí, jež zdobí i současnou uzbeckou bankovku v hodnotě dvě stě sumů. Socialistický styl mladších čtvrtí dodává městu jako celku rozporuplně zvláštní atmosféru směsi historie a nedávné minulosti. V sedmdesátých letech minulého století tu bylo opraveno nejvíce islámských historických památek.

Atmosféra města je už přes den velice působivá, ale kouzelný nádech orientální minulosti mu dává až středoasijská noc. Měsíc se zakulacuje a večer nad Registanem voní růžemi z nedalekých zahrad.

Bucharští pekaři

Tři sta kilometrů na západ od Samarkandu leží už sedm století další z trojice nejznámějších historických měst Uzbekistánu: Buchara. Jeho centrální část se rozkládá okolo posvátného pahorku, jenž v období před nástupem islámu sloužil jako rituální svatyně zoroastriánů. Název města zřejmě pochází ze sanskrtského výrazu „vihara“ označujícího klášter. Město bylo důležitým obchodním centrem na hedvábné stezce a působily v něm významné osobnosti, třeba jeden z nejslavnějších sufijských mystiků šejk Bahautdín Nakšibend. V Buchaře se narodil i slavný antický lékař Ibn Sína, u nás známý jako Avicena.

Z mnoha mešit ve městě je nejznámější komplex Kaljan. Jeho čtyřicet šest metrů vysoký minaret, postavený Arslan Chánem roku 1127, patří k nejvyšším v celé Střední Asii. Každé ráno před ním hraje skupinka chlapců kopanou. Jsou to žáci bucharské medresy, kteří si sportem krátí přestávky mezi vyučováním. Mladý student Azíz, jenž kromě uzbečtiny ovládá i ruský, arabský a rodný tádžický jazyk, nám vypráví příběh, který je spíše romantickou touhou než faktem: „Když sem přišli bolševici, pokoušeli se velký minaret rozstřílet tanky. Nepodařilo se jim to, protože Bůh to nechtěl.“ Podobně jako on i mnozí jeho kamarádi jsou etničtí Tádžici, kteří tvoří velkou část obyvatel Samarkandu i Buchary.

Malá medresa Čár Minár je jedním ze symbolů města. Pochází z roku 1807, kdy ji dal postavit kalif Nijazkul. Poblíž jejích zdí nás omamná vůně přilákala do malé pekárny „lepjošky“ – tradičního okrouhlého chleba pečeného na vnitřní stěně kulaté pece. Tři mladí zaměstnanci lepjošku dodávají po celé čtvrti. Spávají přímo v pekárně na jednoduchých pryčnách. Mládenci nás hned zvou na oběd. Typickou tádžickou pohostinnost nelze odmítnout, byla by to velká urážka. V boční místnosti podnikové restaurace nás čekají plné stoly. Maso, hranolky, chléb a vodka tvoří hlavní chod. Jeden za druhým pronášíme přípitky o přátelství a chlapci se jen šťastně usmívají. Vždyť největší ctí je pro ně vyhovět hostovi.

Karakalpacké pustiny

Cesta z Buchary do Chivy (Xiva) vede pěti sty kilometry spalující stepi. Asfalt je děravý a kromě policejních kontrol cestou nevidíme téměř žádná obydlí. Nejslavnější období prožila Chiva ve čtvrtém století před Kristem, v dobách mocného Chorezmského chanátu. Její architektura je v mnohém specifická. V části Ichon Kala stojí minaret Kalta minor zvláštního sudovitého tvaru a naopak opodál se tyčí štíhlý čtyřicetipětimetrový minaret Islam Hodža. Město je obehnáno zdí z nepálených cihel a do jeho historického centra se vchází úzkou bránou. V neděli je Chiva plná místních návštěvníků z okolních vesnic, kteří přicházejí pravidelně na místní trh prodávat své produkty.

Urgenč je větší a moderní město nedaleko Chivy. Přestože obě regionální centra spojuje trolejbusová linka, dopravu po široké, ale děravé silnici obstarávají hlavně malé taxíky. Z Urgenče odjíždějí „maršrútky“, malé soukromé autobusy, přes pontonový most do Beruni a Nukusu, hlavního města částečně autonomní republiky Karakalpacko. Za přejezd mostu, mimochodem ve velmi špatném stavu, se pochopitelně platí. Příjmy z mýta prý jdou do kapsy místnímu milionáři, jenž oficiálně pracuje na urgenčském magistrátu.

V této části země už téměř vyschlá řeka Amudarja, jež do oblasti přivádí vodu z pohoří Pamír a Hindúkuš, napájí Aralské jezero. Přesněji řečeno: kdysi ho napájela. Systém zavlažovacích kanálů, masivní pěstování bavlníku a množství používaných pesticidů natropily v oblasti nenapravitelné škody. Voda je kontaminovaná, půdu okolo ní „zdobí“ silná vrstva vysrážených solí, samotné koryto řeky je téměř suché a břehy Aralského jezera se každým rokem stále více vzdalují od bývalých přístavů. Před několika lety se spojil s pevninou i původně nevelký ostrov Vozrožděnije, který údajně Sověti využívali na testy biologických zbraní. Jeho název „Znovuzrození“ zní v této souvislosti skoro jako cynický vtip.

Aralské jezero, kdysi plné ryb, čeká na svůj pomalý zánik. Kazašští vědci tvrdí, že větší část jeho plochy vyschne úplně a zůstanou jen dvě malá jezírka v místě vtoku řek Amudarji a Syrdarji. Hranice mezi Uzbekistánem a Kazachstánem, jež prochází středem Aralu, se tak stane jen rovnou čárou v stepi mezi Ustjurtskou plošinou a pouští Kyzylkum.

Lodní hřbitov

„Jedním z nejsmutnějších měst v neutěšeném Karakalpacku je Moynoq, někdejší přístav na Aralu,“ vypráví šofér stařičkého autobusu. „Torza plavidel se jen tak povalují na vyschlém dně. Lidé je pomalu rozebírají a prodávají do šrotu. Říká se tomu tady pohřebiště lodí.“ Po dlouhých čtyřech hodinách jízdy prašnými cestami stojíme na hlavní ulici v Moynoqu. Barvy městečka se omezily na pouhé dvě: pískovou a šedou.

Mladý chlapec z vesnice nás k lodnímu hřbitovu za pár sumů s radostí odveze na motorce se sajdkárou. Na cestě, při níž z motorky teče olej proudem, nás zastaví policajt a mladému řidiči dává fouknout do své vysoké čepice. „Dobrá, nepil jsi!“ řekne rázně muž zákona a začne si přeměřovat cizí elementy ve svém rajonu. Po pár nepříjemných větách se nakonec vzdálí a my skrze duny písku doskáčeme na staré motorce Ural až k lodím. Místo vypadá jako měsíční krajina. Voda tu není a vraky lodí leží rozházeny po vyprahlém dně...

Za dvě hodiny odjíždí jediný autobus zpět, a když opouštíme Moynoq, v hlavě mám změť neurčitých pocitů a myšlenek. Sílí ve mně pocit, že člověk někdy dokáže skutečně všechno. Bohužel, často bez rozmýšlení.

Tady a teď

Rozpálený pouštní Termez, město ležící na afghánské hranici, je místo, kudy přes slavný „most Přátelství“ odjížděl z Afghánistánu poslední sovětský voják.

Na letišti s honosným názvem Termez International Airport se marně pokoušíme zakoupit si letenku na poměrně častou linku do Taškentu. „Správce“ letiště se s pohrdavým úsměvem prochází po odletové hale a prohlašuje: „Místa nejsou!“ Argumentům, že musíme být v Taškentu kvůli odletu domů, se jen směje a významně, s dlouhými přestávkami mezi slovy, odpoví: „To není můj problém.“ Situaci pochopíme za chvilku, když pár minut před odletem začnou do odletové haly přicházet političtí funkcionáři a známí. Vymění si s dotyčným pánem pár vroucných polibků, u okénka si vyzdvihnou letenky a za chvíli jsou v oblacích. Přesně v rámci někdejších pravidel o rovných a rovnějších. Nezbývá nám než improvizovat a hledat jiný způsob dopravy.

Pronajatým autem se spolu s dalšími dvěma „necestujícími“ dostáváme ještě před půlnocí do Taškentu. Cena je skoro stejná jako za letadlo: třicet dolarů. Po cestě se zastavujeme na večeři v příjemné restauraci ve stínu vysokých stromů. Sedíme na pódiu s koberci a mezi lidmi koluje vodka. Zdejší totiž čelí problémům každodenního života heslem „Dnes je dnes a zítra bude zítra“. Každý tu žije přítomností, protože jinak by absurditu místních poměrů nešlo vydržet.

Na taškentském letišti celníkovi odevzdáme hromadu papírů, jež si pozorně prohlédne, a vypustí nás ze země otevřených lidí, ale stísněného ovzduší. A když se pod stříbrnými křídly ukážou široké stepi a pak tmavozelené plochy lesů Kazachstánu, dlouho přemýšlím, jaká budoucnost čeká obyvatele Uzbekistánu. Možná se trápím zbytečně: vždyť oni si už dávno zvykli naplno žít tady a teď“.


Nová jména

Na informačních tabulích, dopravních značkách a směrovkách bychom dnes marně hledali název Taškent. Město se totiž v uzbečtině oficiálně nazývá Toškent. Vlna „pouzbečťování“, která začala po rozpadu SSSR a následném vzniku samostatné republiky začátkem devadesátých let, postihla i název uzbeckého hlavního města. Nápisy v azbuce se postupně zcela vytratily a v těch, jež jsou psány latinkou, je písmeno „a“ často nahrazené „uzbečtěji“ znějícím „o“. Tak se třeba z Buchary stalo Buxoro a Uzbekistán se doma nejčastěji píše O´zbekiston. Školákům a mladší generaci je ruština zcela cizí. Vyučuje se uzbečtina, z cizích jazyků nejčastěji angličtina. Starší generace a část ruské menšiny, jež v zemi zůstala, není s tímto stavem příliš spokojena.