Předseda Evropské komise Jean-Claude Juncker ve středu 13. 9. přednesl takzvanou Zprávu o stavu EU. Každoročně tato zpráva srší špatnými vtipy. Tentokrát se ovšem nemohu zbavit dojmu, že ohňostroj vtipnosti září zvlášť silně.
Po pravdě – nechci, aby to znělo moc populisticky, když šmahem odsoudím vše, co pan Juncker prohlásil. Samozřejmě měl i v několika věcech pravdu, třeba když si povšiml, že Turecko se patrně členem EU hned tak nestane (což nebylo zase tolik těžké si všimnout). Vážně upřímně jsem se snažil najít v ekonomických bodech aspoň jednu užitečnou věc. Ale při nejlepší vůli se mi to nedaří. S hlubokým zármutkem mohu konstatovat, že ekonomická racionalita v EU již dávno zemřela. Ale vezměme to bod po bodu.
Pan Juncker hovořil o řízené imigraci do Evropy, která stárne. Tím se nám snaží podsunout, že Evropa má problém s vymíráním, a abychom pokles populace ekonomicky utáhli, musíme se otevřít imigraci. To jsou hned dvě manipulace v jedné větě. Je sice pravda, že Evropa stárne, ale položme si otázku, kdo za to může. A odpověď je, že vinen je předimenzovaný sociální systém, jenž natolik naučil lidi spoléhat na stát, být sobecký, mít jen samé nároky a odmítat jakékoliv povinnosti, že se stali příliš pohodlní na to, mít děti. Evropa si tedy svůj problém vyrobila sama. A tvrdit, že migrace to vyřeší, je bohapustá lež.
Průzkum, který v březnu 2016 provedl německý politický magazín Report Mainz, totiž ukázal, že jen mizivému procentu migrantů se podařilo v Německu sehnat práci u velkých společností, a ti, kteří ji získají, jsou často přijímáni jen na stáž nebo praxi. Ačkoliv do Německa dorazilo v roce 2015 podle statistik imigračních úřadů přes 1,1 miliónu migrantů, práci, stáž nebo praxi získalo u třiceti nejvýznamnějších německých společností od konce roku 2015 jen zhruba 200 z nich. Současní imigranti tedy nejsou pro evropskou ekonomiku vzpruhou, ale naprosto prokazatelně zátěží. Doba, kdy imigranti z bývalé Jugoslávie pomáhali v sedmdesátých letech německému hospodářskému zázraku, je dávno pryč.
Juncker kázal i o rozšíření dohod o volném obchodu. To by hypoteticky mohlo být tím jedním světlým bodem, který jsem hledal. Ale má to jeden háček: Já to totiž panu Junckerovi vůbec nevěřím. A to proto, že slova si protiřečí s činy. Kdyby to Evropská komise myslela s volným trhem upřímně, nikdy by nemohla vyhrožovat po odhlasování brexitu Británii, jak se jí to v obchodních dohodách vymstí. A kdyby to s volným pohybem kapitálu, pracovních sil, zboží a služeb myslela vážně, nikdy by nemohlo dojít k tomu, že východoevropští dopravci jsou ve Francii a v Německu šikanováni coby údajná „nekalá konkurence“ za to, že mají nízké mzdy.
Posílení vnitřní a vnější bezpečnosti rovněž zní pěkně, ale také je to v naprostém protikladu s činy, takže se tomu nedá věřit. Zatím se totiž Evropská unie stále jen otevírá imigrační vlně, a navíc se snaží v podobě kvót na imigranty riziko s nimi přicházející rovnoměrně rozptýlit po všech zemích v EU.
Mluvit o rozšíření Schengenu mohlo znít pěkně před deseti lety, dnes, kdy čelíme naprostému nezvládnutí ochrany vnějších schengenských hranic, to zní spíš jako výsměch. Jestliže nejsme vnější hranice Schengenu schopni ochránit dnes, jak bychom je asi chránili po rozšíření o další nepřipravené státy?
Když Juncker mluví o důrazu na silnější sociální pilíř, jen tím otevřeně přiznává, že EU se dala cestou klasického socialismu. To slovo nemyslím jako výsměch, ironii nebo nadsázku. To slovo myslím přesně tak, jak ho říkám. Není to sice socialismus sovětského typu, s jakým mají naše země zkušenost z padesátých až osmdesátých let, socialismus to ale je. Jeho podstatou je totiž přechod od soukromého vlastnictví ke kolektivnímu. A přesně tam se už evropská ekonomika do značné míry dostala.
Krásným příkladem je opět situace v oblasti imigrace. Zde už nejde „jen“ o „sociálnost“. Zde jde o to, že přerozdělování ve společnosti dosáhlo takové míry, že přicházející noví a noví ekonomičtí imigranti jsou v západoevropských zemích v podstatě kolektivně živeni jen díky tomuto předimenzovanému přerozdělování. Ale abych nezůstal jen u nezvládnuté imigrace: socialismus lze demaskovat i jinde. Například ECB začala vykupovat od evropských bank různá aktiva, včetně akcií, a tím v podstatě naprosto legálně znárodňovat. Nejdál na této cestě dosud došlo Japonsko.
Na konci roku 2016 tisková agentura Bloomberg, specializující se na poskytování tržních finančních dat, odhadla, že do konce roku 2017 bude centrální Japonská banka (Bank of Japan) hlavním akcionářem u 55 firem z 225 společností zahrnutých v japonském akciovém indexu Nikkei 225! Tedy čtvrtina nejvýznamnějších japonských společností bude vlastně ve státních rukou. Ale eurozóna je v tomto zestátňování hned druhá v závěsu. Je snad tohle ještě pořád normální tržní ekonomika? Není to spíš nějaká podivná forma novodobého socialismu, kde všechno patří všem?
A máme tu ještě další perly. Pokus o vznik Evropského měnového fondu je starým tématem. Podobně s ním se čas od času vynořuje i snaha o vytvoření jakési evropské ratingové agentury. Jde v podstatě jen o snahu zamaskovat, že MMF i komerční ratingové agentury fungují na „příliš tržním“ principu. MMF tudíž není ochoten úvěrovat nezachranitelné země jihu Evropy, zejména Řecko, stejně jako ratingové agentury nejsou ochotny uměle poskytovat předluženým zemím lepší rating, než jaký jim náleží.
Evropská komise dlouhodobě doufá, že se jí podaří vytvořit své vlastní instituce, jimiž MMF obejde. Pochopitelně se jí to může podařit jen papírově. Reálně taková instituce povede jen k tomu, že budou zachraňovány i nezachranitelné země. Když fungujícím vezmeme a do neživotaschopné černé díry nasypeme, ve výsledku si musíme pohoršit všichni. To už ale není solidarita, to už je jen ekonomická idiocie vedoucí ke zchudnutí všech.
