„Jestliže se věci dějí špatně, musí to být proto, že duch pralesa spí. Kdyby byl vzhůru a viděl nás, nikdy by to nedopustil,“ říkají Bambutiové. Proto zpívají a věří, že jejich písně probouzejí božskou sílu a vše mění k dobrému.
Dnes žijí Pygmejové izolovaně na území sedmi států. Navzájem by se nedomluvili, přestože jsou jazykově velice nadaní a každý z nich obvykle ovládá řečí několik.
Pokud někdy společný pygmejský jazyk vůbec existoval, muselo to být velice dávno, neboť všichni už přejali jazyky sousedních černošských kmenů. Rozřešení záhady původního pygmejského jazyka bylo i jedním z cílů bádání Pavla Šebesty. Závěry jeho výzkumů ale uvádějí, že se prařeč tohoto etnika nedochovala.
Úřední řečí v Demokratické republice Kongo je francouzština, ale zde a na celém východě Konga se jako společná řeč rozšířila svahilština. Zavedli ji kolem poloviny devatenáctého století zanzibarští otrokáři. Díky jejich potomkům Vangavanům se, kromě současné existence mnoha místních jazyků, stal tento snadný, z velké části uměle vytvořený jazyk, hlavní dorozumívací řečí všech obyvatel oblasti.
Sluch víc než zrak
Naprosto spolehlivě lze však společné rysy pozorovat v hudbě Pygmejů. Hudba se zdá až podivuhodně stejnorodá. Také Bambutiové zpívají, v jejich táborech není dne bez hudby. Dorozumívání mezi nimi možná probíhá více zpěvem než slovy.
Důležitá rozhodnutí nebo řešení sporů, rituály, léčba nemocných, výrazy radosti i smutku, to vše se neobejde bez společného vícehlasého zpěvu. Hudební nástroje začali používat zřejmě až pod vlivem černochů. Posvátnou úlohu zastávají flétny, obvyklý je hudební luk, doprovod obstarávají bubny. Ty však bez problémů nahradí prázdné plastové kanystry. Rovněž táborová mluva Bambutiů svou intonací připomíná zpěv.
První slabika se vyslovuje hluboko, hlas posléze stoupá k předposlední a klesá na slabice poslední. Jako polyfonie působí i hlasy žen v lese při nadháňce během lovu.
Bystré smysly jsou přírodním národům vlastní. Bambutiové mají mimořádně vyvinuto vnímání zvuku. Také významu písní porozumí hlavně z jejich melodie, text není již tak důležitý. Dokonce prý i místo zraku používají v temném a neprostupném pralese sluch. V pestré paletě zvuků dokážou rozeznat vše potřebné. Vypráví se například, že pygmejské ženy již dlouho před návratem lovců vědí, jak dopadl jejich lov. Prozradí jim to zvuky pralesa. Zpěv ptáků nabývá na síle, naopak opice ani nedutají, stromy se vlní před vyplašenou zvěří. Díky zvukům pralesa tak Bambutiové nepotřebují kompas ani vysílání rozhlasových zpráv k předpovědi počasí nebo ohlášení blížícího se nebezpečí.
