„Nikdy bych nebyl předpokládal, že moje vlast – Francie, země, kde se zrodila lidská práva, by mohla mít, třeba ve Francouzské Guyaně, na ostrově ztraceném v Atlantském oceánu a velkém jako kapesník, tak barbarské represivní zařízení, jako je káznice na Svatém Josefu.“ Těmito slovy popsal svůj příjezd na Ďábelské ostrovy Henri Charriere, autor slavného románu Motýlek.
Věznice rozkládající se na třech ostrovech – Královský, Svatý Josef a Ďáblův – proslula v minulosti jako nelidské místo, z něhož nelze utéct. V současnosti je ale vedle panenských pralesů a vesmírné stanice v Kourou jedním z hlavních lákadel Francouzské Guyany.
Ďábelské ostrovy leží asi sedmnáct kilometrů od Kourou, čtvrtého největšího města Guyany. Své nelichotivé, ale zároveň exotikou zavánějící jméno si vysloužily za nebezpečí, které postaletí představovaly pro kormidelníky lodí. Francouzi jim ale dnes říkají Îles du Salut (ostrovy Spásy) – záchranu na nich totiž nalezly stovky osadníků, kteří se Francouzskou Guyanu pokoušeli v 18. století kolonizovat. Několik tisíc lidí tehdy zdecimovaly tropické nemoci a přeživší nalezli útočiště na sluncem zalitých ostrovech, kde na rozdíl od pevniny panuje mnohem sušší a příznivější podnebí.
Na ostrovy se vydáváme na palubě katamaránu spolu s několika Francouzi, s nimiž se během třítýdenního putování potkáváme i na dalších místech. Turistů jezdí do Guyany skutečně jen hrstka a není asi náhoda, že o této zemi ještě nevyšel ani celosvětově oblíbený průvodce Lonely Planet. Do míst, kam Francouzi v letech 1852 až 1939 vyvezli desítky tisíc trestanců odsouzených za nejtěžší zločiny spolu s politickými odpůrci režimu, míří každý rok jen asi padesát tisíc turistů.
Po pár minutách plavby se náhle mění barva moře: z tmavé, nepříliš lákavé vody podél pobřeží, se rázem stává sytě modrozelená. Ještě v polovině minulého století se v ní hemžila hejna žraloků čekajících na mrtvá těla trestanců. Místo nich nás vítají jen želvy, které v pravidelných intervalech vystrkují hlavy, aby se nadechly.
Dreyfusova izolace
Všechny ostrovy byly kdysi odlesněny, ale dnes je pokrývá hustá vegetace tvořená převážně kokosovými palmami. Z lodi je tak vidět jen několik budov na pobřeží. Posádka nás hned upozorňuje na tu nejdůležitější – na nejmenším z ostrovů, na němž nelze přistát, stojí dům Alfreda Dreyfuse. Slavný politický vězeň zde v naprosté izolaci strávil dlouhých pět let. Vysoce postavený židovský důstojník byl v roce 1894 ve vykonstruovaném procesu odsouzen za špionáž na doživotí a zmírnění rozsudku mu přinesla až veřejná kampaň. K jeho omilostnění přispěl svou obhajobou nazvanou J´accuse také spisovatel Émile Zola.
Milost dostal Dreyfus až v roce 1899. Po celou dobu svého věznění směl z malého domku s postelí a stolkem vycházet jen v noci. Okna jeho obydlí byla zatemněná i přes den, aby neviděl na moře. Dveře hlídala ozbrojená stráž. Dreyfusův domek je to jediné, co z lodi vidíme, ostatní překryla vegetace.
Ostrov tedy jen obeplouváme a zastavujeme na Svatém Josefu, který proslul svou nelítostnou káznicí. Při okružní procházce působí dřívější tropické peklo jako ráj na zemi – v jedné ze zátok se skrývá i malá pláž s bílým pískem. Guyanci nás ale upozorňují na zrádnost místního moře: na celých ostrovech se lze koupat jen asi na třech místech. Pobřeží je totiž kamenité a vylézt z vody po vlnami uhlazených kamenech je v případě prudších vln takřka nemožné. „Často tu míváme úrazy,“ varuje nás asi čtyřicetiletý kapitán katamaránu Jean-Luc.
Jedno z mála vhodných míst ke koupání vytvořili vězňové tím, že z kamenů vybudovali umělou hráz a vytvořili tak malý přírodní bazén. Ten je chránil před vlnami i žraloky.
Požíračka lidí
Když vystoupíme na kopec ve středu ostrova, dostáváme se ke slavné káznici. Rozsáhlý komplex ukrývá stovky miniaturních cel, v nichž si vězňové odpykávali ty nejhorší tresty. Nedostatek světla, zákaz mluvení, izolace a tropický hmyz: to vše dělalo z této budovy jedno z nejtěžších vězení na světě.
Na rozdíl od Královského ostrova, kde jsou budovy mnohem lépe udržované, je průzkum zdejší káznice stále malým dobrodružstvím. V úzkých spletitých chodbách si navzdory restauračním pracím razí cestu bujná vegetace a po chvíli na nás padá stísněný pocit – jako by utrpení tehdejších vězňů stále sálalo ze zavlhlých zdí. Slavná „požíračka lidí“, jak nazývá káznici Charriere, budí hrůzu dodnes. Odsouzenci se ve Francouzské Guyaně museli podrobit dvojímu trestu: stejnou dobu, ke které byli odsouzeni do vězení, museli v zemi ještě strávit po uplynutí trestu. Pokud ale byli odsouzeni na více než sedm let, museli zůstat v Guyaně navždy.
Volání po uzavření barbarského zařízení přišlo až ve dvacátých letech, kdy o něm ve francouzských novinách napsal reportér Albert Londres. Další dvě desetiletí ale trvalo, než se uzavřely brány poslední věznice.
Na Svatém Josefu sídlí jen několik legionářů, kteří tak střeží majetek francouzské vesmírné agentury. Jí dnes celé souostroví patří. O něco větší posádka sídlí na Královském ostrově, který v minulosti sloužil jako základna správy trestanecké kolonie. Kromě samotné věznice najdeme na největším z ostrovů i řadu dalších objektů: domy dozorců, vězeňskou nemocnici nebo hřbitov. Hřbitovy jsou na ostrovech dva, na nich však spočívají jen ostatky dozorců a jejich rodin. Vězně házeli v pytlích do moře žralokům.
Motýlek bájil
V muzeu se také dovídáme o nejslavnějších osobnostech vězněných na ostrovech. Kromě Dreyfuse a několika dalších vězňů nechybí ani panel věnovaný Henrimu Charriérovi, tedy Motýlkovi. Ten si prý značnou část svého fascinujícího vyprávění jednoduše vymyslel nebo si přivlastnil zážitky spoluvězňů. Ze sympatického hrdiny oblíbeného všemi spoluvězni tak před námi vyvstal člověk, který měl naopak s lidmi kolem sebe problémy.
Vymyšlená je i pasáž o útěku z ostrovů. Charriére sice skutečně uprchl do Venezuely, uvězněn byl ale prý v té době v pevninské části Guyany. Ani tato zjištění ale Motýlka o slávu nepřipravila – ke vzniku legendy přispěl i stejnojmenný film, v němž zazářili američtí herci Steve McQueen a Dustin Hoffman.
Cestu zpátky na pevninu nám zpříjemní míchaná guyanská specialita – Ti´Punch. Směsice bílého rumu, limetek a sirupu je sladkou tečkou za návštěvou ostrovů, kde úmrtnost trestanců dosahovala až osmdesáti procent. Francouzi jich tam z Evropy přivezli téměř šedesát osm tisíc.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
