Pozemský život je dočasný, kdežto ten posmrtný je věčný. Proto se na něj člověk musí vypravit se vší parádou. Aspoň tak to tvrdí obyvatelé rakouského hlavního města. Jejich hřbitovy a pohřby o tom svědčí.
Říká se, že zubatá musí být původem Vídeňanka. Jak jinak lze vysvětlit zvláštní, leckdy až skoro vášnivý postoj místních ke smrti? V městě na Dunaji vládne už od druhé poloviny devatenáctého století, kdy bohatá střední třída začala napodobovat aristokratické pohřby z období baroka. Buržoazní honosný funus tehdy patřil mezi „dobré zvyky“. Ten, kdo odešel na věčnost se vší pompou, měl zaručeno, že o něm bude vídeňská společnost mluvit navěky.
Přepychové pohřby připomínaly módní přehlídky. Prestižní časopisy každý rok na podzim přinášely tipy na nové pohřební modely pro následující sezonu. Dokonce i smuteční oznámení nesla punc kuriozity. Velmi často na jejich zadních stranách bývaly otištěny recepty na štrúdl.
Pohřbů se kromě rodin účastnila široká veřejnost a každý z pohřebních ústavů předváděl efektní podívanou: od jezdců na koních přes kočí, hudebníky, nosiče rakví až po pohřební hostiny. Smuteční suita samozřejmě stála značný peníz, a tak méně zámožní měšťané museli na lepší pohřeb šetřit po celý život, často i prostřednictvím finančních ústavů specializovaných na pohřební spoření. Tradice „Schöne Leich“ (krásný pohřeb) přetrvává v metropoli Rakouska dodnes. Pro mnoho Vídeňanů není pro věčnost nic příliš drahé. Přibližně polovina pozůstalých volí nákladný prvotřídní pohřeb, který považují za završení životní pouti zesnulého.
Pohřební design
Poslední záležitosti člověka zajišťuje v metropoli s 1,7 milionu obyvatel dvacet pohřebních ústavů. Největší firmou je Bestattung Wien, o čemž svědčí i její nabídka rakví. V katalogu jich najdete kolem 440 typů. Společnost ovšem nespí na vavřínech, rakve inovuje a nové modely pravidelně představuje na pohřebnických veletrzích. Naposledy u zákazníků vzbudila zájem skleněná rakev (výroba trvá měsíc a cena činí 32 000 eur), a dokonce sedací model.
Kromě uložení do hrobky volí ve Vídni jako poslední pozemskou cestu i žeh. Tento způsob pohřbívání však dlouho zakazovala katolická církev. Až do roku 1922 neexistovalo v Rakousku žádné krematorium. Zesnulé museli vozit ke spálení až do 700 km vzdáleného německého města Gotha. I dnes je podíl kremací ve Vídni velmi nízký, zpopelňováno je pouze třicet procent zesnulých. To však neznamená, že by pozůstalí na urnách šetřili. Nejluxusnější, ručně vyráběné urny si objednávají u známé porcelánky Augarten. Schránky na popel ve stylu secese či art deco mohou také být na přání ozdobeny 24karátovým zlatem nebo platinou. K dispozici jsou též kousky z „černého zlata“, z keramiky terra nigra, kterou vyráběli již staří Etruskové a Římané nebo moderní designy – třeba ve tvaru černobílého fotbalového míče.
Tři miliony mrtvých
Až do roku 1874 byly ostatky Vídeňanů ukládány na lokálních hřbitovech. Když však centrum rakousko-uherské monarchie zaznamenalo miliontého obyvatele, přestala malá pohřebiště stačit. Proto vznikl na místě parku přiléhajícího k zámku Neugebäude nový Centrální hřbitov. Postupem času se stal Zentralfriedhof druhým největším pohřebištěm v Evropě (prvenství drží hamburský Ohlsdorf). Sedmkrát byl rozšiřován (naposledy před devadesáti pěti lety),aby v něm v pokoji spočinula těla či popel zemřelých. A to všech náboženských vyznání, protože celý prostor je rozdělený na katolickou, evangelickou, pravoslavnou, arménsko-apoštolskou, židovskou, muslimskou, buddhistickou a mormonskou sekci.
Koncept pamatoval i na rakouské prezidenty. V kruhové hrobce před kostelem svatého Karla Boromejského odpočívá šest nejvyšších představitelů republiky. V úctě jsou od roku 1975 chovány také ostatky Vídeňanů, kteří svá těla poskytli pro účely lékařské vědy. Tito lidé jsou pochováni v části hřbitova zvané „Anatomie“ a o Dušičkách jim vzpomínku věnují profesoři a medici prostřednictvím květin, věnců a modliteb. Ovšem nejvíce emocí ve vás bezpochyby vyvolá dětský hřbitov. Malé hrobečky s bílými kameny zdobí usměvaví plyšáci. Pestrobarevné větrníky se vesele otáčejí ve větru a položené kyblíčky i lopatičky vypadají, že je drobotina opustila teprve před chvílí. I když jste na místě plném bolesti, cítíte klidnou, smířlivou atmosféru.
Zvláštní část Centrálního hřbitova tvoří Park vnitřní síly a klidu. Autoři jej vybudovali podle geomantických principů k podpoře truchlících. Areál je rozdělen do pěti různých krajinných oblastí sladěných se silami Země a vesmíru. Během pobytu v parku se dostanete do kontaktu s rostlinami, tekoucí vodou, stromy, kameny i geometrickými útvary. Projdete-li jím po ztrátě svého blízkého podle číselných značek a setrváte v místech pěti prvků po nějakou dobu, váš žal se prý zmírní. Pobytna magickém místě vám pomůže ke smíření, k regeneraci a k síle jít životem dál po bolestné události.
Na párek na hřbitov
Zentralfriedhof je často cílem procházek či rodinných výletů Vídeňanů. Hned vedle hřbitovních bran si koupí pečené kaštany, voňavé klobásky a užívají si vycházky ve společnosti nebožtíků. Děti krmí ořechy „Hansi“ – krotké veverky a vypravují se za stádem jelenů, které přibíhá ke starému židovskému hřbitovu. Mají-li návštěvníci štěstí, cestou zaslechnou i hudbu vídeňských filharmoniků či zpěv sboru Vídeňské státní opery, jejichž členové si občas vylepšují své příjmy účinkováním na pohřbech.
Centrální hřbitov je zkrátka nedílnou součástí obrazu i příjmu města Vídně. A to nejen díky pohřbívání a nekroturistice. Bizarní prostředí využívají filmové a televizní produkce. Například jeden z dílu oblíbeného seriálu Komisař Rex se natáčel právě na tomto populárním místě.
Nekroturistika v praxi
Z centra Vídně se na Centrální hřbitov dostanete poměrně snadno. Metrem (trasa U3) na stanici Simmering a poté tramvají číslo 71 nebo 6 přímo k areálu. U hlavní brány si vyzvedněte plánek s čísly jednotlivých sektorů a pak již postupujte dle vašeho zájmu. Rozhodně byste však měli zamířit do míst, kde dozněly poslední tóny hudebních skladatelů (Salieri, Brahms, Johann Strauss starší a mladší, Beethoven, Schubert) či popového zpěváka Uda Jürgense. Za návštěvu stojí i Falcův hrob. Poutní místo jeho fanoušků zdobí skleněné průhledné cédéčko o průměru tří metrů, v jehož středu zpěvák vlaje jako Batman. Také Češi mají na zdejším hřbitově „svoje zastoupení“ (sekce 140, řada 2–5), včetně cestovatele Emila Holuba (skupina 14 A, číslo 11).
Ostatně nekroturistikou můžete trávit celý den. Jen necelých šest kilometrů od Centrálního hřbitova najdete další světově unikátní pohřebiště: Hřbitov bezejmenných. U bývalé rybářské vesnice Albern specifická dynamika proudu Dunaje způsobila, že v meandru na plavebním kilometru 1918 docházelo odjakživa k vyplavování utonulých. Tělesné pozůstatky většinou neidentifikovaných obětí zde byly od roku 1854 ukládány do hrobů bez obřadů v metrových odstupech a označeny železným křížem. Počátkem minulého století vznikl nový hřbitov, kde našli poslední odpočinek také oběti násilných trestných činů, nehod či sebevrahové. První neděli po svátku Všech svatých slouží kněz na tomto místě vzpomínkovou bohoslužbu, jejíž součástí je i zvláštní rituál. Účastníci mše položí na dřevěný vor symbolický náhrobní kámen, květiny, hořící svíčky a pustí ho po Dunaji, aby uctili památku lidí, kteří sešli ze světa nepřirozenou smrtí.
Centrální hřbitov v číslech
- 2,5 km² rozloha
- 300 000 hrobů
- 3 000 000 pohřbených osob
- 4000 pohřbů ročně
- 3 pohřební síně
- 17 000 stromů
- 40 km živých plotů
Slavné vídeňské pohřby
František Josef I.
Dne 21. listopadu 1916 zemřel na zámku Schönbrunn v 86 letech František Josef I. Odchod císaře ze scény byl grandiózní událostí. Osm černých kladrubáků táhlo v brzkém odpoledni pohřební vůz o váze 2,5 tuny. V podzimním počasí smuteční průvod vyrazil ze Schönbrunnu do Hofburgu. Poté pokračoval na Ring, projel kolem Dunajského kanálu, Rotenturmstrasse, chrámu sv. Štěpána až ke Kapucínskému kostelu, kde byl 30. listopadu panovník uložen do císařské hrobky. Pohřeb provázel detailní a dopředu oznámený program. Toho využili majitelé kaváren a bytů a inzerovali pronájem míst s dobrým výhledem na velkolepý smuteční průvod. Po celé monarchii kolovaly pohlednice s fotografií mrtvého Františka Josefa I. a celou ceremonii natáčel filmový štáb.
Falco
Stejně jako život i smrt populárního rakouského zpěváka byla jedna velká jízda. Dne 6. února 1998 narazil v Dominikánské republice do jeho auta výletní autobus, jehož řidič jel nepřiměřenou rychlostí (strávil za to tři roky ve vězení). Hříčkou osudu bylo, že se Falco stal jedinou obětí této nehody. Převoz ostatků do vlasti zajistil jeho dlouholetý přítel Niki Lauda letadlem společnosti Lauda-Air a samotný pohřeb se konal na Centrálním hřbitově. Mahagonovou rakev s tělem Johanna Hölzela (hudebníkovo občanské jméno) nesli členové rockové kapely Outsiders za doprovodu motorkářů Harley-Davidson. Rakev pokrýval hermelínový plášť, ve kterém Falco často účinkoval. Kromě matky se s jednačtyřicetiletým umělcem přišly rozloučit přibližně čtyři tisíce lidí.
Zita
Poslední velkolepý tradiční pohřeb zažila Vídeň v roce 1989, kdy zemřela choť rakouského císaře Karla I. Zita. Smuteční obřady trvaly čtyři dny a přitáhly davy turistů. Dokonce i místní restaurace zareagovaly na tuto významnou událost. Jelikož zesnulá císařovna pocházela z rodu Bourbon-Parma, na menu nabízely parmskou šunku, císařský trhanec či bourbon z Madeiry.
3 hřbitovní perličky
Pohřební výchova
Vídeňských pohřbů se odjakživa účastnily i děti ve věku od čtyř let. Pohřební rituály jim dospělí vysvětlovali pomocí „vzdělávacípomůcky“ – papírové skládačky. Caparti si vystřihli jednotlivé aktéry ceremonie, vymalovali je a vytvořili si svůj smutečníprůvod. Ve Vídni jsem však také zahlédla roztomilé, barevné stavebnice, z nichž lze vmžiku postavit malý kvetoucí hřbitůvek i s plotem.
Smrtící jistota
Vídeňané nikdy neměli strach ze smrti. Obávali se jen jediného – že budou pohřbenizaživa a v rakvi následně zemřouudušením. Z těchto důvodů si po úmrtí raději nechávaliprobodnout srdce speciální dvojitou dýkou dvěma lékaři. Dokonce i dnes někteří umírající ve vídeňských nemocnicích požadují po skonu smrtící injekci (zákrok je legální a vyjde přibližně na tři sta eur).
Hřbitovní suvenýr
To, že Vídeňané zaujímají ke smrti neobvyklý postoj, dokumentují i suvenýry pro turisty. Protože, kde jinde si můžete koupit „Totenkopfnudeln“: černězbarvenétěstoviny v podobě lebek, paměťovou USBkartu ve tvaru rakve nebo malý pohřebnívůz? Ve Vídni mají zkrátka vše dotaženo až do konce.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
