Co je nejlepší? Peníze, sláva, moc? F. M. Dostojevskij řekl, že jedna krásná vzpomínka z dětství je cennější než celé vzdělání. Mám takovou vzpomínku. Bylo mi deset let a naši mě vzali na dva týdny do Bulharska, k moři. Jednou jsem se přes oběd toulal po pláži a narazil na dřevěnou ohradu. Byla to bulharská specialita, měli u moře nudistické pláže.
Když jsem přiložil oko k štěrbině, tak jsem uviděl zázračnou věc. Na ručníku ležela na zádech nahá mladá žena. Měla pevné, trošku silné, pěkně tvarované nohy, prsa pevně tvarovaná, opálená tak, že vypadala jako bez bradavek. Mladá žena na plachtě ležela uvolněná, v slunečních dřímotách. Měla nohy roztažené na šířku dlaně, aby jí slunce opálilo i vnitřní stranu stehen. Ležela kolmo na dřevěnou ohradu. Byla oblečena do dokonalé nahoty.
Uvědomil jsem si, že i kdyby mě teď přistihli, sekundu po tom, co jsem uviděl, tak si do konce života budu pamatovat ten výjev. Zavřel jsem na sekundu oči, a když jsem je otevřel, uvědomil jsem si změnu; žena měla též otevřené oči. Neřekla nic, jen se podívala ke štěrbině, za níž bylo chlapecké oko. Plot mezi nimi zabezpečoval pocit intimity, odděloval nás. A dírka v plotě nás sbližovala. Chvilku jsme se navzájem obdarovávali, ona mě nahotou a já ji čistým obdivem a oslněním. A potom udělala něco velkorysého a pro mě navždy důležitého.
Jemně pokrčila nohy a o pár milimetrů je pootevřela. Usmála se z lůna svislým růžovým úsměvem. A já jsem uviděl, pochopil a zapnul. Tak jak se zprovozní baterie, když vytáhneme papírek vložený mezi ni a kontakt v hodinkách. Hodinové ručičky mé dospělosti se pohnuly.
Ten úsměv ve mně nastartoval mužský princip, jenž neměl už nikdy ustat. Zatím jenom jemně předl, hluboko ve složitých drahách a komůrkách mozku, ale cítil jsem jemné chvění svého motoru. Naběhl na pohon, který hýbe celým mužským světem. Už jsem tušil směr i cíl, i cenu za něj. Nejlepší, čeho se dá dosáhnout v životě, je okamžik, kdy nás žena pochopí a akceptuje. Platí se vším, co máš. A vždy to stojí za to.
