Island, tradičně nazývaný ostrov ohně a ledu, by si právem zasloužil i přízvisko ostrov vodopádů. Najdete tu ty uzoučké a vysoké, sevřené v puklinách skal, ale i široké a mohutné masy vody, padající z výšky mnoha desítek metrů. Jejich název nese vždy koncovku foss – v islandštině vodopád.
Gullfoss, tedy Zlatý vodopád, dostal své jméno asi při krásném počasí, kdy se v kapkách roztříštěné vodní páry zlatily sluneční paprsky a nad ním se vytvářel oblouk duhy.
Širokou řekou Hvítá (Bílá) proudí od ledovce Langjökull (česky Dlouhý ledovec) množství kalných, mléčně zbarvených ledovcových vod. V ploché krajině se vodní proud náhle vrhá přes okraj skalního stupně. Voda cestou dolů naráží na čedičové skály, skalky a výstupky a rozstřikuje se s ohlušujícím rachotem do výšky i do dálky. Naráží na plošinu a na malou chvilku zpomalí. Přetočí se doprava, aby zanedlouho začala přepadat přes druhý, vyšší stupeň vodopádu do úzkého kaňonu sevřeného strmými čedičovými stěnami. Mezi nimi se vířící rozbouřené vlny řeky valí dál. Oba stupně Gullfossu měří pouze 32 metrů.
Chybělo málo a vodopád měl mizet. Na počátku 20. století tu měla vzniknout podle již schválených projektů velká vodní elektrárna. Dcera farmáře z nedaleké usedlosti, která byla první průvodkyní turistů do blízkosti vodopádu, se snažila uskutečnění plánů zamezit. Dokonce prý pohrozila, že ukončí svůj život v rozbouřených vlnách vodopádu, ale některé prameny to pokládají za legendu. V každém případě stát tehdy na její popud zakročil, vykoupil pozemky zahrnující vodopád a stavba se neuskutečnila. Zásluhy Sigríður Tómasdóttir o zachování tohoto divu přírody připomíná v blízkosti Zlatého vodopádu malý památník s jejím portrétem.
Vodopád bohů
K nejznámějším a nejkrásnějším vodopádům patří Goðafoss. Pojmenování vodopádu – překládá se jako Božský vodopád nebo Vodopád bohů – se pojí k významné události z dějin Islandu. Do jeho vod údajně vhodil majitel blízké farmy a současně zákonodárce Althingu (staroislandského parlamentu) dřevěné sošky pohanských bohů. Toto gesto mělo stvrdit oficiální přijetí křesťanství při zasedání Althingu. Stalo se to asi v roce 1000 či o rok dříve nebo později.
Dva na Ledovcové řece
Vodopády na Islandu jsou v terénu často zcela nenápadné. V ploché pusté krajině lávových polí a sopečného popela, divoké a liduprázdné, se před vámi náhle zvedne jemný kouř. Teprve při pohledu zblízka zjistíte, že to je vodní pára, vznášející se nad vodopádem. Řeka, dosud proudící téměř po rovině, se náhle propadá o jedenáct metrů níž. Jako kdyby v rozlehlé planině někdo obřím nožem vyryl obrovský zářez. Vznikl tu široký podkovovitý vodopád lemovaný stěnami čedičových sloupů. Je to Selfoss, snad jeden z nejkrásnějších a nejmohutnějších vodopádů na severu ostrova.
Řeka s názvem pro nás složitým a nesrozumitelným – Jökulsá á Fjöllum (v překladu Ledovcová řeka z hor) – však zdaleka nepředvedla všechno, co umí. Jen asi o kilometr níž po proudu opět mizí v oblaku vodní tříště a vrhá se ve stometrové šíři do průrvy hluboké 44 metrů. To je vodopád Dettifoss (česky Řítící se vodopád), pokládaný mnohými obdivovateli za největší v celé Evropě. Svědčí pro to přinejmenším množství vody. Průměrně zde padá do hlubin za vteřinu 193 m3, tedy víc než činí průměrný průtok Vltavy při ústí do Labe. Za vysokých vodních stavů při jarním tání jím však proudí vody několikanásobně víc – však odvádí vody z největšího islandského ledovce Vatnajökull. Šedavé ledovcové vody s dunivým rachotem padají do úzké štěrbiny, mohutná oblaka vodní tříště se vznášejí nad skalní stupeň a drobné kapičky zanáší vítr do dálky.
Výškoví rekordmani
Za nejvyšší vodopád ostrova se obvykle považuje Glymur. Leží na západě země a vytéká z bažinatého okraje jezera Hvalvatn. V sušším období není příliš monumentální, zato po deštích nebo při jarním tání působí vodopád impozantně. Jeho výška se udává na 196 až 198 metrů. To je výškový rozdíl nejvyššího a nejnižšího místa kaskády, která klesá v několika stupních a několika větvemi po příkrých srázech sopečných hornin. Některé přísnější klasifikace, které berou v úvahu jen výšku volného pádu vody, Glymur mezi vodopády ani nezařazují. Snad proto mu v názvu chybí tradiční koncovka foss (vodopád).
Druhý nejvyšší je vodopád Háifoss. Vody řeky Fossá spadají za ohlušujícího hřmotu mohutným, 122 metrů vysokým skokem přes převislou stěnu do hlubokého kotle, kde se tříští, vytvářejí mlžnou clonu a mizí v úzkém a hlubokém kaňonu směřujícím k největší islandské řece tjórsá (čti thjórsá). Na rozdíl od Gullfossu nebo Godafossu, obklopených davy turistů, sem cestuje málokdo. Navíc pohled z jednoho místa obsáhne kromě Háifossu kousek vpravo jiný, jen o něco nižší a trochu slabší vodopád Granni, skládající se ze dvou stupňů a je vidět i několik dalších stříbřitých „čůrků“ stékajících po černých čedičových stěnách. U nás by byl každý z nich oslavovanou rekordní raritou, ale tady, v konkurenci mnoha větších vodopádů, stěží vzbudí něčí pozornost. Snad ani nemají jména – alespoň jsme je na našich mapách nenašli.
Islandské vodopády
Mnohem více než deště napájejí islandské řeky tající ledovce. Všechny řeky se musejí na své pouti od pramene k moři vyrovnat s důsledky mladých tektonických pohybů způsobených polohou Islandu v aktivní zemětřesné oblasti.
Na ostrově vznikl bezpočet velkých i menších puklin a zlomů. Na nich vodní toky překonávají někdy i výrazné výškové rozdíly. Právě to je příčinou vzniku takového množství vodopádů, kterým je Island zcela výjimečný.
Snímky si můžete prohlédnout v naší fotogalerii:
