„Tady končí svět. Protože tady končí Kréta,“ mávne rukou Manólis na mysu Síderos. Pěnivé vlnky na nejvýchodnějším bodě ostrova šplouchnou k pobřeží a kozy na bílých kamenech zvědavě otočí hlavu. Inkoustové moře splývá s nadýchanou oblohou, a pokud by člověk neznal mapu, určitě by slovům starého Kréťana věřil.
Přestože je srpen a většina Řeků z pevniny tráví spolu s ostatními návštěvníky na Krétě dovolenou, východní provincie Sitía plyne v poklidu. Jako by si žila svým vlastním, pomalým tempem. Čas zde pozbývá platnosti a jen slunce s měsícem určují denní dobu. Daleko od hlučícího davu turistů si vychutnáte panenské, liduprázdné pláže, treky divokou přírodou či nekonečně dlouhé večeře v malých tavernách. Zkrátka vše ve znamení „sigá, sigá“, tedy beze spěchu, což ostatně platí i na Vái. V jediném palmovém háji v Evropě, kde tyrkysové moře a nazlátlé písčité břehy vybízejí k lenošení. Na nich máte možnost spočinout na lehátkách pod slaměnými slunečníky nebo se jen uložit na ručník do stínu štíhlých palem.
„Říká se, že to byli Féničané, kteří jako první na Vái vysadili palmy. Jiní mluví o egyptských vojácích či saracénských pirátech. Prý tu vyhodili na zem semínka, z nichž pak vyrostly datlovníky. Čertví… Ať již to bylo jakkoli, vznikl zde kousek ráje,“ mumlá na půl pusy Manólis a brčkem usrkává frapé. Energického pětašedesátníka znám skoro pět let a každé naše setkání obohatí svými znalostmi. „Teď je to již přes čtyřicet let chráněné území plné stěhovavých ptáků. Mají tu svůj odpočinek na cestě do Afriky,“ dodává rodák z Palékastra a během minuty upadá do blaženého spánku. Musím přikývnout na souhlas.
Na teritoriu o rozloze 250 kilometrů čtverečních zanechal Stvořitel dokonalý rukopis. Stačí, když vyjdete po schodech na vyhlídkovou plošinu. Před vámi se rozprostře panoráma orámované rozkvetlými oleandry, lentišky, cisty a vřesovci. Snadno tu zmapujete i další malé pláže, na které pěšky dojdete za pět až deset minut.
Bašta odvahy a srdnatosti
Pokračujeme v cestě a za necelých devět kilometrů na jihozápad od Vái se vynořuje silueta kláštera Toploú. Vypadá jako malá pevnost uprostřed pouště. Třiatřicet metrů vysoká zvonice hledí do okolí a mohutné zdi svědčí o opevnění areálu. Rozpustilý vítr rozčesává listy okolních palem a posvátná atmosféra vstupuje až do morku kostí. Na ostrově snad není žádné jiné místo, které tolik symbolizuje krétskou statečnost a touhu po svobodě. Klášter Toploú (Panagía Akrotíriani) jako nezdolný bojovník přežil od čtrnáctého století jak zemětřesení, tak i vyrabování piráty a maltézskými rytíři.
Ovšem největší katastrofa přišla v roce 1821 během řecké osvobozenecké války proti turecké nadvládě. Přestože se provincie Sitía povstání nezúčastnila, Osmani zabili všechny mnichy. Teprve po devíti letech začal klášter pulzovat novým životem. Tentokrát už však s aktivní revoltou proti Turkům, za což muži pravoslavné víry zaplatili další krvavou daní. Během druhé světové války hrál vedoucí roli v odporu proti německé okupaci. Pomocí bezdrátového rádia komunikoval se spojeneckým velitelstvím v Káhiře a sloužil jako úkryt pro odbojáře pronásledované nacisty. Když Němci objevili aktivitu monastýru, popravili opata Gennádiose Syllignakise, mnichy a všechny schované osoby, které našli. Celé svaté území hodlali vyhodit do povětří, nakonec se však spokojili jen se zabavením jeho majetku. Klášter po válce prošel rekonstrukcí a dnes srdečně vítá veškeré návštěvníky. Vydáte-li se na prohlídku třípatrové budovy, okouzlí vás vzácné byzantské ikony, náboženské předměty a staré knihy.
Pohostinní mnichové vás rádi seznámí se svými příjemnými aktivitami. Chovají včely, pěstují naducané olivy a pálí tsikoudii (destilát z hroznů). Před čtyřiceti lety také obnovili středověké vinice a ročně tak naplní kolem třiceti tisíc láhví bílého a červeného vína. Svoje vynikající bioprodukty uvádějí na trh pod značkou „Toploú“ a můžete je koupit i v klášterním krámku. Tady si rozhodně nenechte ujít olivový olej. Místní „elaioladho“ patří mezi nejlepší oleje nejen v Řecku, ale i na celém světě.
Pohodlí v době bronzové
Je pozdní odpoledne. Cikády vyhrávají svoje koncerty a my už sjíždíme dolů k moři ke Káto Zákros. První stopy čtvrtého nejvýznamnějšího paláce minojské éry objevili v devatenáctém století italští archeologové Federico Halbherr a Lucio Mariani. Domnívali se, že jde o pozůstatky památky z římské éry. Tuto tezi však vyvrátil v roce 1961 jejich řecký kolega Nikolaos Platon, jehož přičiněním vzniklo významné naleziště. A tak chcete-li poznat život nejstarších obyvatel Kréty, bude tato lokalita tím pravým místem. Při procházce areálem objevíte základy přibližně stovky místností (královských pokojů, svatyně, kuchyně s jídelnou, řemeslných dílen a skladů), jež měly rozvod vody, kanalizaci a někdy i klimatizaci (její princip spočíval v ochlazování vzduchu pomocí studené vody). Narazíte také na kamenné bazénky, o jejichž funkci vedou odborníci stálé diskuse. Jedni je považují za koupelny, druzí tvrdí, že sloužily k rituální očistě před náboženskými obřady.
Avšak ani bohové nepomohli význačnému minojskému centru při explozi sopky na Santoríni. Existenci dvoupodlažního sídla o rozloze asi 4500 metrů čtverečních ukončilo následné zemětřesení. Po pohybech zemské kůry už palác, který si užil svou slávu 1900–1450 let před naším letopočtem, nebyl nikdy obnoven ani restaurován. A možná je to i dobře, protože na rozdíl od slavnějšího Knóssu zůstal ušetřen přestavby, kterou většina zdejších archeologů považuje za „barevný Disneyland“ pro turisty.
V rytmu raki
Není lepšího zakončení cesty po východní Krétě než v rakadiku. V baru, kde se vylévají srdce a uzavírají přátelství na celý život. Manólis už pozvedá sklenku s pálenkou a sborem zazní „jámas“. Na stůl přistává šest druhů meze, malých, jednoduchých pokrmů. Ty dostanete podle ročního období, rozhodnutí kuchaře a také podle toho, zda pijete v baru raki, ouzo nebo víno. Ostatně vinná réva vzkvétá na Krétě již čtyři tisíce let. Přestože zde dominují zejména červené odrůdy, v okolí Sitíe pěstují „bílou hvězdu“ zvanou Vilána. Ze zdejších hroznů pak vinaři vyrábějí excelentní suché víno (s tóny citronů, hrušek, pomerančů a květy jasmínu) pro teplé letní dny.
Avšak většina mužů dává přednost raki. Její spotřeba dodává kuráž a za chvíli celé rakadiko poskakuje ve „stiakos pidichtos“, místním flirtujícím tanci. Manólis se směje od ucha k uchu a přes hlasitou muziku na mě křičí z druhého konce místnosti. „Vidíš, na Krétě mám všechno, co k životu potřebuji. Slunce, moře, vzduch i jídlo. Tak proč bych jezdil do jiných míst?“
Tip autorky
Při pobytu v provincii Sitía ochutnejte místní speciality: omathies (jelítka z vepřových vnitřností plněná rýží, rozinkami a mandlemi) a xerotigana (křupavé medové spirálky). Poohlédněte se i po sýrech, protože zdejší region produkuje z ovčího a kozího mléka ty nejlepší produkty na ostrově. Jedním z nich je i anthotyros: „květinový sýr“ plný vůně nezkrotných krétských bylinek. Pochutnat si na něm můžete ve dvou variantách. Čerstvý je vynikající na snídani s chlebem, medem a ovocem nebo k večeři nakrájený s rajčaty zakápnutými olivovým olejem. Zralý sýr s výraznou vůní připomínající sherry si pak kupte jako „gastronomický suvenýr“. Doma jím posypte těstoviny či zeleninový salát.
Zkuste geoturismus
Neuvěřitelná koncentrace a různorodost geologických útvarů rozvinula na východě Kréty specifický typ turismu: geoturismus. Více než sto různých chráněných geotopů spojují staré kamenné či přírodní cesty. Na nich objevíte vesničky, farmy, historická sídla, lesy i celky, jejichž autorkou je samotná Země. Patnáctgeotras pro turisty, horolezce, cyklisty, motorkáře i automobilisty značí v národním parku Sitía směrovky a informační panely. Až vyrazíte na výlet, všimněte si malých jeskyní či dutin na pobřeží, které má na svědomí větrná eroze. V menších rozměrech (několik centimetrů) vypadají jako plástve úlů nalepené na skále, ve větších (desítky metrů) pak tvoří sluje. Vzácným formacím rozmanitých tvarů se říká tafoni a nejvíce jich najdete v soutěsce u kláštera Toploú nebo v okolí Vái.
Doporučuji i jeden z nejkrásnějších pěších geotreků (dlouhý sedm kilometrů) z Káto Zákros přes Fangromouro až na pláž Katsoúnaki. Stará pobřežní stezka vás zavede k bizarním geologickým formacím, do pohádkové soutěsky Katsoúnaki a na mořské břehy plné líru přímořského (písečné lilie).
Túra za dušemi zemřelých
Ať už jste na Krétě v jakoukoli roční dobu, vypravte se na fascinující šestikilometrový výlet do soutěsky Mrtvých. Cesta lemovaná oleandry a platany začíná ve vesnici Zákros a míří do míst, kde Minojci vybudovali ve skalách pohřební komory (mrtví byli nejprve spáleni a poté uloženi společně s keramickými předměty i s různými ozdobami na místo posledního odpočinku). Trasa poté pokračuje do paláce Káto Zákros a končí v bývalém obchodním přístavu stejnojmenného názvu.
