Derniéru kabaretu zlínského divadla Ovčáček čtveráček vidělo díky přímému přenosu do několika desítek kin přes sedmnáct tisíc diváků, to není málo. Je s podivem, že takových představení neexistuje řádově víc (aspoň dvě tři...), protože poptávka by pravděpodobně byla a témat přehršle!
Jakási nechuť vytvořit politický kabaret byla patrná i na samotném Ovčáčku čtveráčkovi. Představení, které vzniklo očividně z pocitu znechucení ze způsobu, jímž komunikuje úředník ve službách prezidenta republiky, a z bujnosti zlínského souboru; jenomže sami aktéři byli asi překvapeni a zaskočeni ohlasem a (z jakýchkoli důvodů) nechtěli pokračovat v nastartovaném díle.
Ovčáček čtveráček pravděpodobně nedoznal od prvního uvedení (6. listopadu 2016) žádnou změnu ani aktualizaci a to je právě u politického kabaretu velká škoda, neboť kabaret by neměl být z podstaty žánru nikdy úplně zakonzervován.
(Ovčáček sám vyprodukoval za dobu od prvního uvedení tolik blbostí, že by to vydalo na další představení; proto mi při sledování přenosu chvíli trvalo, než jsem se zorientoval v místě a času dění.)
Často říkají humoristé (ano, i já), že realita předbíhá jejich fantazii a politici a jiní bafuňáři jim berou vítr s plachet, protože jsou prostě ve vymýšlení kravin mnohem kreativnější než profesionálové v oboru. Jejich prezentace, nejčastěji v politických debatách i hlavních a vedlejších zprávách, hrají s takovou vervou, že se divák málokdy udrží smíchy. Nebo vzteky.
Umělci by si však měli uvědomit, že pro některé jejich spoluobčany jsou výkony našich politických špiček stále fascinujícím bojem o lepší budoucnost a nějaká interpretace tohoto blábolení by jim pomohla orientovat se v problematice.
Tahle tradice tu však z nějakého důvodu zcela nezabydlela a některé (někdy skvělé) projekty chcíply na úbytě (Česká soda zanikla někdy v druhohorách, Kanál Maryško na stream.cz vloni), takže aktuálně tu máme Tondu Blaníka, který v poslední sérii trošku bloudí, protože forma se poněkud vyčerpala.
Na divadle je to o poznání horší, jako by se vzývalo spíše umění než aktualita.
Tak se třeba v komiksové hříčce Pan Bílý, Zrzka a ti druzí v ústeckém činoheráku drželi tak na uzdě, že některé přímo se nabízející narážky na krajské město na severu spíše zamlžili, než aby je využili pro razantní vyjádření a pojmenování toho, oč tu kráčí.
Nemáme prostě momentálně k dispozici autora, jenž by byl stejně aktivní a razantní, jako byl třeba Ital Dario Fo. Muž, který si svým dílem sice dokázal zkomplikovat život, zároveň však také získat respekt (a nakonec třeba i Nobelovu cenu) a být autorem v pravém slova smyslu veřejným.
(Mimochodem: část z jeho díla Mysteria Buffa právě uvádí liberecké Malé divadlo, a i když tohle představení není doslovně politické, přesto se prostřednictvím biblických příběhů a apokryfů dotýká řady těch neuralgických bodů, jež potřebují léčit.)
