Mít dobrý sex i potom, co manželství trvá patnáct, dvacet a více let? Není to umění nemožného? Nepohybuje se pravděpodobnost spokojené sexuality nebo alespoň nějaké sexuality spíše v rovině zázraku? „Klíčová je intimita a sdílení,“ říká v rozhovoru psychiatr a sexuolog Martin Hollý.
Pokud se budeme bavit o ženské a mužské sexualitě, jsou tu nějaké zásadní rozdíly?
Když to zjednoduším, dá se říct, že mužská sexualita je mnohem jednodušší a jasněji strukturovaná – sexuální napětí tady prorůstá v sexuální touhu, která vede k sexuálnímu chování. Dlouhou dobu se ženská sexualita popisovala jakoby z mužského pohledu. Když se je ale snažíme aplikovat na ženskou sexualitu, tak vytváříme rozpor, který část žen může, chce se mi použít slovo „patologizovat“.
Pro část žen to potom může vyznívat, jako že jejich sexualita není v pořádku, ale přitom je. Dobrým příkladem může být fakt, že část žen je se svým sexuálním životem spokojená, přestože nedosahuje orgasmu, což z mužského pohledu vůbec nedává logiku.
Co je známkou dobré, spokojené sexuality?
Je to prožitek, který má každý člověk sám za sebe. Na spokojenost nelze pohlížet z hlediska normy. Například z pozice tvrzení, že spokojení můžete být teprve tehdy, když dosáhnete simultánního orgasmu, nebo když budete souložit čtyřikrát týdně.
Srovnávání se s nějakými obecnými normami, které jsou nám při současné liberalizaci komunikace o sexualitě vnucované, vede pouze k větší nespokojenosti. Měli bychom si uvědomit, že spokojenost je to, co prožívám já. A jestli někdo píše nebo mluví o tom, že existuje ještě nějaká větší spokojenost, by nás trápit nemělo.
Na začátku vztahu, v období zamilovanosti, většina párů v sexu problémy nemá. Proč se v dlouhodobých partnerských vztazích ukáže sex jako problém? Proč se stává předmětem partnerského nesouladu?
V první řadě je důležité ocenit, že to kladete do kontextu dlouhodobých vztahů a vztahů vůbec. Sexualita se totiž často z tohoto kontextu vytrhává. V každém vztahu je dobré rozlišit minimálně dva módy, ve kterých se pohybujeme. Je to stav zamilovanosti, úvodní fáze vytváření vztahu, kdy jsme fascinováni novým partnerem, a kdy – když to zjednoduším – nejsme v plném kontaktu s realitou.
Víme, že v zamilovanosti se dělají různé věci – někdy hrdinské, někdy šílené, ale málokdy rozumné. Ztrácíme tady hranici vlastního „já“ a dostáváme se s partnerem nebo partnerkou do společných hranic „my“.
Sexualita se v tomto období řídí přemírou dopaminu v mozku a je vlastně hodně automatizovaná. Tento stav nějakou dobu trvá – říkám, že tak od tří měsíců po tři roky.
Je to ideální začátek pro partnerské soužití, protože v zamilovanosti většinou začínáme vytvářet společné bydlení, naše životy se propojují a oba v páru jsme ochotni vytvářet si velmi otevřeně a tolerantně nová pravidla.
