Egypt: Nepokoje v ulicích Káhiry

Egypt: Nepokoje v ulicích Káhiry Zdroj: Jan Šibík

Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
Dny naděje a strachu. Před šesti lety od se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii.
44
Fotogalerie

Šest let po arabském jaru prý je Egypt na správné cestě. Ale kam?

Je to šest let, kdy se začal bortit režim jednoho z nejdéle sloužících diktátorů na světě. Šest let od chvíle, kdy se z káhirského náměstí Tahrír stal pojem a synonymum pro arabskou naději na demokracii. Šest let od tzv. arabského jara vypadá a funguje Egypt více méně stejně jako za Mubáraka. Kam země pod vládou pevné ruky míří?

Nejlidnatější arabské zemi stále vládne armáda, i když místo Mubáraka nyní stojí v čele státu generál, pardon, prezident Abdul Fattáh Sísí. Demokratické hnutí je roztříštěné a rozhádané, o svobodné politické soutěži si můžou všichni nechat maximálně zdát a represe dosahuje úrovně ze „zlatých“ Mubárakových časů.

Přitom je na tom Egypt stále ještě celkem dobře. Na rozdíl od jiných států, kde se začátkem roku 2011 mohutně demonstrovalo za svobodu a demokracii, se totiž neponořil do občanské války.


Masové demonstrace v Káhiře v roce 2011 fotografoval Jan Šibík:


Tunisko, kde se lavina povstání, jež se posléze rozšířila do dalších arabských zemí, utrhla poprvé, má za sebou demokratické parlamentní a prezidentské volby. Nutno zdůraznit, že ze všech zemí dotčených arabským jarem, je jediné. Přesto má situace do idyly daleko a země je stále vystavena hrozbě militantního extremismu. Mimo jiné proto, že na jedné straně sousedí s věčně nestabilním Alžírskem a na druhé s Libyí, která po svržení Muammara Kaddáfího zabředla do vleklé občanské války.

Snad ještě hůř je na tom Jemen, kde si kromě samotných Jemenců – byť to oficiálně nikdo nepřizná – v zástupném konfliktu vyřizují účty Saúdští Arabové s Íránci. Když ne jinak, tak přinejmenším financováním a dodávkami zbraní oběma stranám konfliktu. Sýrie je zcela samostatný případ. Jakékoli rozumné řešení je tam skoro nedosažitelné.

A zapomenout bychom neměli ani na Bahrajn, kde vládnoucí sunnitská monarchie nemilosrdně rozprášila protesty většinových šíitů.

Ale zpátky k Egyptu. Kam se poděli ti, kteří si vynutili změnu režimu a zabránili vzniku dědičné Mubárakovské dynastie? Měla vůbec demokracie v Egyptě šanci? A stojí o ni dnes ještě někdo, nebo jsou všichni vlastně rádi, že je země v podstatě řízená vojenskou juntou alespoň stabilní?

CELÝ TEXT SI PŘEČTĚTĚ NA WEBU INFO.CZ >>>