Chuck Palahniuk (54), někdejší mizerně placený lokální novinář a posléze dlouhodobý zaměstnanec portlandské fabriky na náklaďáky, se z modrého límečku stal světoznámým prozaikem. Autor Programu pro přeživší, Deníku, Pygmeje, Snuffu nebo Prokletých momentálně tráví už šestý den v České republice, kam přijel na pozvání Festivalu spisovatelů Praha. Konkrétně dnes v Brně představuje čtenářům druhý díl svého legendárního románu, Klub rváčů 2. Velký rozhovor s populárním spisovatelem (v Česku mu vyšlo už třináct knih!) vám Reflex přinese v některém z příštích čísel; bude o prospěšnosti Donalda Trumpa, o pornu a psychoanalýze a o klubech rváčů i klubech psáčů. Na reflex.cz jsme pro vás připravili malou předehru, kterou na papíře neuvidíte.
Pane Palahniuku, ve svých románech a povídkách často řešíte problematiku sexuality, vaše fikční světy jsou temná, zlá, groteskní a podivná místa. Kdo vlastně jste, když jsou vaši literární hrdinové kombinacemi těch nejbizarnějších fyzických a psychických vlastností?
Řekl bych, že jsem naprosto normální muž, vedoucí zcela obyčejný život. O to víc mě fascinují životy a příběhy jiných lidí, rád je aspoň zprostředkovaně prožívám. Když jsem byl malý, chtěl jsem se stát knězem – jen proto, že bych pak z podstaty své práce mohl poslouchat ty nejintimnější lidské příběhy. Jenže kněží tyhle příběhy nesmějí sdílet, což se mi moc nelíbilo. Tak jsem se stal novinářem a poslouchal všechna ta důvěrná sdělení s tím, že je budu sbírat a publikovat.
Neříkejte, že jsou ty obskurní příběhy vašich knih a podivíni v nich obsazení psáni životem.
Rozhodně jsou jím inspirováni. Víc a víc lidí za mnou chodí a svěřuje mi své příběhy, protože vědí, že je stejně jako kněz neodsoudím, že jimi nebudu pohrdat. Když na párty nebo v hospodě dobře posloucháte, vyslechnete si neuvěřitelné věci: jeden řekne historku, a když je dobrá, posluchači vyprávění doslova hltají. A pak začnou s původním mluvčím soutěžit, kdo řekne skandálnější, vtipnější nebo hororovější příběh: „No ale poslouchejte, co se stalo mně, to bylo ještě mnohem horší!“ A závodí a trumfují se a já jakožto spisovatel musím jen pozorně poslouchat a vybrat tu nejlepší verzi. Což je ta nejzajímavější část mojí práce…
…která jako celek možná až tak zajímavá nebyla, když jste prózu vyměnil v případě Klubu rváčů 2 za komiks, a u vaší zatím poslední knihy Bait (Návnada) dokonce za omalovánky! To příště přijdete s dětským leporelem?
Prostě pro mě momentálně existuje spousta mnohem přitažlivějších uměleckých forem než próza. Ta kniha omalovánek Bait je vlastně osm komiksových povídek, které nakreslili výtvarníci, co se mnou dělali na Klubu rváčů 2 – chtěl jsem s nimi pracovat i dál, neztratit je z dohledu. Kniha v USA vychází právě teď, koncem října. Mimochodem, Klub rváčů 3 je taky prakticky dopsaný, bude to opět komiks. Bohužel se mi zatím nepodařilo dotáhnout ho do takových extrémů, jak jsem původně zamýšlel, takže jsem ho odložil stranou, abych se k němu mohl někdy později vrátit a přiostřit ho. Při práci na druhém díle jsem se učil zacházet s formou a taky jsem představoval nové médium svým čtenářům, z nichž mnozí komiksy nečtou, takže jsem spoustu extrémních pasáží jednoduše vyhodil. Zatímco tu třetí část chci dohnat za své vlastní hranice a potřebuju čas na nové nápady.
Popravdě, neumím si už představit o moc extrémnější věci než vaše dosavadní romány.
Ale jo, ještě to jde. Nemyslím, že všechny moje knihy končí špatně. Třeba Strašidla…
…končí tak, že velká část postav spáchá sebevraždu, oddá se sebepoškozování, případně je někdo zabije a sní.
No ale i tak mám konec Strašidel rád – těch sedmnáct budoucích spisovatelů uvězněných ve „spisovatelském domě“ se rozhodne, že zůstanou spolu, i když to de facto znamená, že všichni umřou. Ale jejich společenství jim za to stálo. Víte, všechny ty programy tvůrčího psaní, kde učím, jsou vážně hrozně podnětné, a je smutné, když to celé skončí nebo někdo odejde. Když se takhle skupina původně neznámých lidí sejde a společně pracují na tom, aby se jejich psaní zlepšilo, jsou nuceni sdílet ty nejintimnější aspekty svých životů a prozradí o sobě druhým víc než komukoli na světě. Někdy jsou si vzájemně bližší než členové rodiny, než s partnerem. Po skončení kurzu vítr účastníky rozfouká po světě a to je tak fantasticky smutné… Mí hrdinové ve Strašidlech proto zvolili radši smrt než smutek.
Divím se, že z téměř dvacítky vašich románů vznikly nakonec jen dva filmy, Klub rváčů a Zalknutí. O to víc mě těší zprávy, že vaše Ukolébavka teď uspěla na Kickstarteru a bude z ní film a že se prodala filmová práva k Programu pro přeživší.
Jako první vznikne asi Ukolébavka, kterou natočí Andy Mingo, manžel mé kamarádky, spisovatelky Lidie Yuknavichové. S ním jsem spolupracoval na scénáři, který má momentálně v rukou Brad Pitt. Práva k Neviditelným příšerám zase koupil tým, co stojí za hororovým seriálem American Horror Story – mají skvělý smysl pro absurditu. Britové koupili práva k Pygmejovi, James Franco by rád zfilmoval Ranta, jeden belgický režisér chce točit Strašidla… A tak dál. Ale víme, jak filmový průmysl funguje.
Mimochodem, znáte osobně svého dvorního překladatele do češtiny Richarda Podaného, který přeložil všech třináct vašich knih, jež máme k dispozici v češtině?
Vlastně jsem na něj teď poprvé natrefil. Ale pár svých překladatelů znám, občas mi píší maily s dotazy, co jsem jak myslel. A občas taky prostě změní pointu, což tuším není Richardův případ. Ale představte si, že některé jazykové verze Klubu rváčů skutečně končí tak, jak končí film! Překladatelé si prostě řekli, že čtenář by to tak chtěl, a vykašlali se na moje řešení v knize. Ale víte co? Já si nestěžuju.
