"Helena Růžičková, filmová hvězda, zemřela," oznamovala na titulní straně MF Dnes. Režisér Zdeněk Troška byl emotivní: "Helena se stala členem každé rodiny v této republice, symbolem češství v tom dobrém slova smyslu." Připojil se i prezident: "Všichni jsme ji měli rádi, bude nám chybět." Příliš silná slova? Jistě - HELENA RŮŽIČKOVÁ byla významnou komediální herečkou. V jejím životě a práci se ale odrážejí jak světlé, tak stinné stránky české filmové komedie. A také to, jak nepřesně dokáží média někoho prezentovat. Helena Růžičková zemřela 4. ledna 2004.
Ta scéna se už vryla. Rudá obryně chytne útlé princátko, přitiskne ho na hruď a vrhne se s ním do tance. Princ vlaje jako prapor, obryně vykrucuje piruety a král s královnou trnou, koho si to jejich syn vybral. Kdeže zůstala fňukna Dora, ke které princ původně mířil? A to se jí mohutná Droběna ještě vysměje ryčným smíchem přímo do obličeje. Tři oříšky pro Popelku, to je Helena Růžičková z té nejlepší herecké stránky.
V sedmatřiceti letech a při více než metráku živé váhy byla lehká jak Čajkovského labuť a vtipná jako Laurel s Hardym. Neřekla ani slovo, jen pohyb a smích. Epizodní role, pár otoček a výrazný Pištěkův kostým. To je ono: dobrý komik na sebe dokáže strhnout pozornost v pár vteřinách.
Helena Růžičková (13. 6. 1936 - 4. 1. 2004) zaslouží v prvé řadě obdiv za to, jak se dokázala vyrovnat se svou olbřímí tloušťkou. Udělala z ní přednost, postavila na ní svůj herecký typ. Fortelná česká žena z lidu, která je myšlením prostá, ale skutky rázná. Facka sem, facka tam, žádná škoda. Je to archetyp, který v českém filmu ztělesňovala před válkou Antonie Nedošinská, podobné ženy hrála i Stella Zázvorková.
K dokonalosti tuto postavu ale dovedla Růžičková jako Heduš v Ecce homo Homolka. Ještě připomeňme "velkou ženu malého muže" Annu Urbanovou ze seriálu Vlak dětství a naděje (1985), zlodějku z Přítelkyň z domu smutku (1993), další zhruba desítku vydařených vedlejších rolí - Stubová z "Pane, vy jste vdova!", partnerka Josefa Hlinomaze ze Schormova triptychu Psi a lidé, čarodějnice z Troškovy pohádky O princezně Jasněnce a létajícím ševci - anebo hejtmanku z Kačerovy divadelní režie Revizora v Činoherním klubu (1967). Reprezentativní Best of Helena. Díky těmto rolím lze Růžičkovou postavit jako čtvrtou ke třem filmovým mušketýrkám české ženské poválečné filmové komiky: k Jiřině Bohdalové, Ivě Janžurové a Stelle Zázvorkové.
Helenka tančí
Ve třech letech a čtyřech měsících zapsali rodiče malou Helenku do baletní přípravky primabaleríny Heleny Štěpánkové. Ve čtyřech letech za ni podepsali smlouvu v Národním divadle a Deutsche Theater. Tehdy také hrála v Čápově Babičce vedle Terezie Brzkové. Její první filmová role.
Vyrůstala v Praze, na Karlově náměstí. Navštěvovala církevní školu u Sv. Anny. Obratná tanečnice, kterou v baletní přípravce učil i uznávaný choreograf Saša Machov, jednou svým kamarádkám předváděla, jak se tancuje polka a valčík. Na kankán si stoupla na katedru, vyhodila nohu - a vešla řádová sestra. "Měla sukni nad kolena," napsali jí v pokárání. Když jí bylo osm, "uvěřila v Pána", v devíti se naučila kouřit a vydrželo jí to spolu s pitím kávy jako dvě největší radosti až do konce života. Když dospívala, ukázala své matce fotku, na níž dělala stojku na vyšehradských hradbách. Dostala facku. "Dala jsem se tehdy dohromady s Vyšehradskými jezdci, protože mi grázlové vždycky imponovali. Chtěla jsem být jejich velitel."
V patnácti šla na matčin popud studovat vyšší zdravotní školu. Po letech přiznala, že do Labutího jezera by se stejně nehodila: "Měla jsem už tehdy pořádná stehna ..." Chtěla hrát, po maturitě se hlásila na AMU, ale nevzali ji. Ani při druhém pokusu. Alespoň se tu seznámila s budoucím manželem Jiřím, který herectví právě vystudoval. V roce 1955 se vzali a z Heleny Málkové se stala Růžičková. O rok později se jim narodil syn Jiří (zemřel roku 1999). Pracovala jako zubní laborantka, když manžel hrál v Mladé Boleslavi, jezdila tam pomáhat s choreografií.
O rok později v příbramském divadle pracovala jako osvětlovačka. Syna vychovávala babička, Helenina matka. Růžičková přiznala, že se synem měli spíš sourozenecký, kamarádský vztah. Helenina matka Draga, narozená v roce 1903 v Sarajevu, byla vůbec zvláštní osobnost. Jejím otcem (Heleniným dědečkem) byl ing. arch. Karel Václav Hudec, akademický malíř, který si svou životní partnerku našel během práce v Bosně. Odtud možná pramení hereččin temperament, gestikulační prudkost.
I Helenin otec (nar. 1898) měl zajímavý osud. Byl příslušníkem cizinecké legie v Africe, ve třicátých letech pracoval jako úředník a tlumočník, uměl několik jazyků. "Když se rodiče hádali, mluvili francouzsky," vzpomínala dcera. Po otcově smrti se Draga ve svých dvaasedmdesáti letech znovu vdala. Vzala si muže o deset let staršího a žila s ním dalších deset let až do své smrti. Co se rodokmenu týče, Růžičková prohlašovala, že dědeček z otcovy strany byl šlechtic.
Nejmenoval se Málek, ale "von Malku". V roce 1996 požádala o členství v Zemské stavovské rodové unii, sdružení vyznávajícím šlechtické hodnoty. Když v témže roce kandidovala do Senátu jako nezávislá na kandidátce KSČM, z Unie ji vyloučili. Spojení s komunisty odporovalo stanovám.
Heduš
Stejně jako Vladimír Menšík nebyla ani Helena Růžičková divadelní herečkou. V televizi se uplatnila, ale její doménou byl film. A taky estrády, scénky spojené s vtipy, zábavnými historkami. S estrádním programem začala jezdit už v roce 1966, později s ní vystupoval i její syn. V letech 1971-73 hrála v Divadle Na zábradlí. Odešla odtud, nebo musela odejít? Podle jedné verze vystoupila v jistém představení opilá a posílala komunisty "do prdele", podle jejích vzpomínek však k ničemu takovému nedošlo. Po aféře se zhroutila a pobývala na psychiatrii, do divadelního angažmá se už nevrátila.
Prakticky celý život byla herečkou na volné noze. Zaznamenaných filmových rolí je přes sto; ona sama uváděla číslo dvojnásobné. Jejími nejdůležitějšími snímky jsou trilogie o Homolkových, nejpopulárnějšími trilogie Slunce, seno...
Papouškovo Ecce homo Homolka (1969) je nejen nejlepším filmem svého režiséra, ale i Růžičkové. Čeští strejcové a tety, otcové a matky, babí, dědové i děti se objevovali už ve Formanových a Passerových filmech, Papoušek ale tady všechny vměstnal do malých prostor pražského činžáku. Homolkovi zde nežijí, jen přežívají; ženou se do přírody, aby z ní rychle odjeli, tráví den žvaněním o ničem. "...dosáhli ideálu lidské malosti: žít ve vlastním neklidu, aby měli pokoj od neklidu obklopujícího je světa," napsal filmový kritik Jan Žalman. Heduš na sebe strhává svou velitelskou uřvaností pozornost, ale není to jen groteskní zábavnost, co činí postavu a výkon Růžičkové jedinečnými. Především jde o smysl filmu, protože smát se Homolkovým znamená nahlédnout na sebe samého, vančurovsky "vědět". Vrcholem tragikomiky je poslední scéna, ve které Heduš při puštěném rádiu tančí.
Hraje se zrovna Beethoven, Devátá. Tak vysoko, tak nízko. Zásadní roli má i její filmový manžel Ludánek (František Husák). Ti dva jsou jak z karikatury: tlustá matróna a neduživý choť. Protikladnost, ať už tlustý - hubený, malý - velký, chytrý - hloupý, je základem každé komické dvojice a herečce vždycky pomáhal takový souputník vyniknout. Ve snímku Slunce, seno... byl jejím partnerem podsaditý Stanislav Tříska, ve Vlaku dětství a naděje drobný Stanislav Zindulka. Růžičková nebyla herečkou sólových partů, její komický typ, fyzično a vehementní výraz potřebovaly kontrast.
Slunce
Papouškova trilogie je dobrým příkladem postupného vyvanutí původní ideje. Druhý díl, Hogo fogo Homolka (1970), si ještě zachoval dokumentární stylovou čistotu, ale jen opakoval myšlenku sdělenou v první části. Třetí díl, Homolka a tobolka (1972), se už vzdálil satiře a přiblížil žánru prosté komedie. Troškova crazy-trilogie Slunce, seno... začíná tam, kde ta Papouškova skončila. Nepíší se umělecky plodná šedesátá léta, ale stagnující osmdesátá. Slunce, seno, jahody (1983) je bláznivá vesnická veselohra, která nepojmenovává nic (a ani se neblíží čisté idyle Menzelovy Vesničky mé střediskové). Hlavně že je švanda.
Škopková opět stojí uprostřed filmu, dvora i návsi a je divákům sympatická svou živostí, hrdým plebejstvím, jadrnou mluvou. V nudě filmové tvorby osmdesátých let určitě zajiskřila. Divák se s ní ztotožní, protože Troška má - na rozdíl od ironického a odstup si udržujícího Papouška - své postavy bez výhrad rád. Růžičková tu odvedla stejně profesionální výkon jako Janžurová, Kopecký, Sovák atd. ve Schulhoffových a Vorlíčkových komediích sedmdesátých let.
Jenže druhý díl - Slunce, seno a pár facek (1989) - už její postavu pouze exploatuje. Je to Pyrrhovo vítězství, když v nekonečné finální rvačce Škopková-Růžičková všechny zmlátí. To už není vtipná, sympatická postava, ale monstrum. Film Slunce, seno, erotika (1991) pád dokončil. Zbyl nevkus, chabý děj a slabá režie v málo profesionální produkci.
Pro Růžičkovou víc než pro její tři zmíněné kolegyně platilo, že výkon byl přímo úměrný kvalitě scénáře a osobnosti režiséra. Když ji postava "navedla", když tvůrci formátu Papouška, Kachyni, Vorlíčka nasadili laťku vkusu a humoru vysoko, Růžičková ji bez problému, s přirozenou hereckou citlivostí přeskočila. Nepřehrávala, měla svůj styl, v němž vedle vřelosti a ráznosti zbylo místo i pro eleganci a hrdost. Zdeněk Troška pomohl Růžičkové vytvořit divácky velmi oblíbenou postavu, ale také ji nasměroval na kolej podbízivosti. Do těch sfér humoru, kde nemusíte vědět nic a schopnost vidět hlouběji je dokonce na obtíž.
Fialky
Počátek devadesátých let přinesl do českého filmu výrobní nejistotu a také několik soukromých producentů. Jedním z nich byl brněnský podnikatel Rudolf Hošna. Růžičková se synem napsali námět, podíleli se i na scénáři, Hošna snímek nazvaný Trhala fialky dynamitem (1992) financoval. Vznikl paskvil s dobovým tématem podnikání, který ovšem vidělo v kinech na tři čtvrtě miliónu diváků. Kritik Jan Lukeš napsal: "Výsledek připomíná narychlo spíchnutou zájezdovou rejžovačku," přičemž o výkonech herců se vyjádřil: "...ta úžasná herecká šmíra, jaká se tu sešla!" Růžičková zde v roli majitelky cestovní kanceláře Karafiátové sděluje maloměšťáckou pravdičku, že když budou lidé "dobří", bude na světě hezky. A hlavně doma, kde je přece nejlíp.
Rozdíl mezi paní Karafiátovou 1992 a Heduš Homolkovou 1969 má rozměry Macochy. Na tuto notu prajednoduchých mudrosloví, na strunu "prosté lidskosti" bude Růžičková hrát po celý zbytek života. V nesčetných rozhovorech zdůrazní potřebu tolerance, lásky, přátelství, porozumění. Někdy bude ve svých vyjádřeních vtipná (o homosexuálech: "Nikdy mě nezklamali, zato ženský vždycky ..."), jindy bude stále opakovat tytéž příběhy a floskule. Mnohokrát připomene rozzářené obličeje dětí z Dětského domova v Šarišských Michaľanech, jimž založila charitativní nadaci Slon a zajistila jim pobyty u moře.
Protože rolí v devadesátých letech dostávala poskrovnu, našla si jinou činnost: psala. Vydala více než deset knih včetně pěti kuchařek. A stále vystupovala v zábavných pořadech, estrádách. Stejně jako mnoha jiným hercům i Růžičkové svoboda vyjádření přinesla nejen možnosti, ale i ztrátu soudnosti. Nespoutáni ničím vrhli se do náruče trhu a té části publika, která chce - stejně jako Homolkovi - mít "pokoj od neklidu obklopujícího je světa". Čím méně se věnovala herecké profesi, tím více "hrála" jiné role.
Nejprve se stala aktérkou ve sporu s podnikatelem Hošnou, kterého se synem žalovali o milión korun za nevyplacené honoráře (po letech jim soud přiznal 240 000). Její spojení s KSČM při senátních volbách `96 (skončila o jedno procento třetí, do druhého kola nepostoupila) a prohlášení, že se klidně spojí s kýmkoli, vyvolaly reakci kamarádky, moderátorky Kamily Moučkové. V otevřeném dopise jí napsala: "Milá Heleno ... mám za to, že jsi onemocněla nemocí ,šílených krav`. Znám Tě nejmíň třicet let a měla jsem Tě za moudrou, laskavou, vědmu. Kromě toho, že si myslím, že jsi docela dobrá herečka."
Další z hereččiných aktivit bylo věštění, svými prognózami bavila kolegy, přátele i čtenáře. Tušila, že k útoku na WTC dojde, rovněž povodně očekávala. Věnovala se taky bylinkářství. Růžičková pochopila, jakou mají média moc. Novinářům se nevyhýbala. Na rozdíl od zdrženlivější Bohdalové, mediálně zcela ostýchavé Janžurové a noblesní Zázvorkové dokázala média využít k tomu, aby se na ni nezapomnělo. Když ale bulvární tisk psal o jejím údajném extempore na karlovarském festivalu v roce 2001, obvinila novináře, že to byli svým článkem oni, kdo jí přivodili perforaci vředu na dvanácterníku. Také když bulvár informoval po smrti manžela (září 2003) o její chystané svatbě s hercem Václavem Glazarem, nemohla autorům materiálu přijít na jméno. Prý si všechno vymysleli.
Nelíbilo se jí ani, když si dvě publicistky dovolily napsat o ní knížku bez jejího svolení a autorizace. Růžičková se k médiím chovala bezpochyby účelově, v jejích soudech i postojích bylo i dost zbrklosti. Nicméně bulvár její osobu využil (nebo rovnou zneužil) ještě víc než Troška. Především její boj s rakovinou v letech 2002-2003 si doslova přivlastnil, popisoval ho detailně, pravidelně a náležitě dojemně. I když - ona sama také ve spolupráci s Marií Formáčkovou napsala hned tři Deníky mezi životem a smrtí.
Scény
Obraz, který noviny a časopisy vytvořily o Heleně Růžičkové po roce 1989, není přesný ani pravdivý. Z té více než stovky stále stejných rozhovorů a článků, jež o ní byly napsány, se vymyká vlastně jen jeden. Bude to znít hloupě - ale vyšel v Reflexu. S Růžičkovou udělal v roce 1993 velké interview Pavel Melounek. Najednou je tu jiná žena: nesentimentální, tvrdá, asi i vychytralá, ale ne podlá, která ví, že když chce žít podle svého, musí se ohánět. A bere, co život přináší.
Svou vlastní životní roli v devadesátých letech nehrála Růžičková s takovou jistotou, s jakou v šedesátých letech vytvořila filmovou Heduš. Cítili jsme občas přetvářku, slyšeli pár falešných tónů. Ale budou zapomenuty a odezní stejně jako melodramatické předsmrtné články i oslavné posmrtné. Zůstanou filmové záběry. Rudá Droběna unášející prince, tančící a plačící Heduš, velká srdnatá Anna bránící malého manžela. Tyhle obrazy nevyblednou tak rychle jako tiskařská čerň. Je to jenom dobře.
