Rok 1969 zaujímá v devítkovém letopočtu první dekády 21. století neopominutelné místo. Připomíná události před čtyřiceti lety, jež nelze z naší historie vyškrtnout. Jsou totiž charakterizovány tehdejším všelidovým odporem proti sovětské invazi v srpnu 1968. Lidé na ni nezapomněli a nehodlali se s ní smířit.
Rok 1969 otevřela ohnivá pochodeň studenta Jana Palacha, pokračoval hokejovými událostmi a vzrušené období uzavřelo tzv. dubnové plénum. Přineslo nastolení nového stranického vedení, jež mělo definitivně ukončit projevy nesouhlasu a odporu. Měla to být tečka - ale nebyla. Existovalo totiž ještě jedno úskalí, které nahánělo nové moci husí kůži: první výročí sovětské invaze. Biľakovcům i trochu umírněnějším husákovcům bylo naprosto jasné, že lidé si toto neblahé výročí připomenou, děj se co děj.
Tvrdě a nelítostně
Gustáv Husák, nový muž v čele strany (a tím de facto i v čele státu, byť na Hradě v prezidentském křesle stále seděl bělovlasý generál, jemuž dosud zářila gloriola hrdiny, který před rokem přivezl "muže Ledna" z moskevského zajetí), věděl, že pro něj to bude patrně nejzávažnější zkouška jeho života: potvrdí Sovětům, že dobře udělali, když na něj vsadili jako na svého nového místodržícího.
Samozřejmě že osvědčit se chtěl, a to za každou cenu. Zocelen bezmála desetiletým kriminálem v padesátých letech, proplul peřejemi osmašedesátého roku, aby v dubnu 1969 stanul na vrcholu; pro něj neexistovala cesta zpátky. Věděl, že by stačil jediný chybný krok - a následoval by pád do hlubiny. Dávno zapomněl na svůj výrok pronesený ještě v době, kdy nebylo zcela jasné, zda se jeho předchůdce a krajan, ikona pražského jara Alexander Dubček, udrží, či padne: "S Dubečkem stojím, s Dubečkem odcházím." Kdo by na to pořád myslel - čo bolo, to bolo!
Po dubnovém plénu dal průchod mohutné kritické kampani zaměřené právě proti Dubčekovi. A noví šéfové stranického tisku, především nový šéfredaktor Rudého práva Oldřich Švestka, se skutečně tužili; Dubčekův obraz byl trhán kousek po kousku, byť šlo stále ještě o dost vysoce postaveného soudruha (předseda Federálního shromáždění), třebaže už odstaveného od skutečné moci. Ano, otázka moci: co ji vlastně tehdy představovalo? Vládnoucí strana? Bezpochyby - ona držela v rukou všechny páky, sdělovacími prostředky počínaje a potlačovatelským aparátem konče.
Bylo zde především ministerstvo vnitra (MV), řízené Janem Pelnářem, jež mělo nové stranické vedení plně na své straně a které neponechávalo nic náhodě. S předstihem několika měsíců vypracovalo plán mimořádných opatření týkajících se prvního výročí vpádu vojsk Varšavské smlouvy. Samozřejmě se počítalo s protestními demonstracemi značného rozsahu, MV tedy hodlalo uplatnit vyhlášení stanného práva a proti demonstrantům nasadit "zásahové jednotky". Počítalo se s rozsáhlým zatýkáním a tresty pro "výtržníky" měly být exemplární, nevylučoval se ani trest smrti!
Gustáv Husák si samozřejmě uvědomoval, že jde o nejzazší hranici, kam až lze jít; lze připustit, že ve skutečnosti se jí obával. S opatřením souhlasil, aby "zdravému jádru" ukázal svou nesmlouvavou odhodlanost a aby demonstroval, že není žádný měkkýš Dubčekova ražení. Ovšem vnitro, jakkoli bylo důležité, neznamenalo všechno: byla zde ještě armáda a nemohlo být nejmenších pochyb, že skutečnou moc představuje především ona. Čtvrt miliónu mužů plus těžké zbraně, které Bezpečnost tehdy ještě ve výzbroji neměla.
Teprve ten, kdo měl na své straně tuto sílu, si mohl být jist svou mocí. Proto se pozornost nového vedení soustředila na ni.
V centru pozornosti armáda
V živé paměti byla totiž návštěva maršála Andreje Antonoviče Grečka, který po tzv. hokejových událostech v březnu onoho roku přiletěl do Milovic. Odmítl setkání s hlavou státu či s prvním tajemníkem, jak mu navrhovali českoslovenští generálové, kteří ho roztřeseně uvítali, a řízně jim vmetl do tváře: "Vy zodpovídáte a vás budu volat k zodpovědnosti!"
A mužům v generálských uniformách nebylo lehko. Trochu se jim ulevilo až teprve tehdy, když Grečko milostivě řekl, že jim věří. Ale s nižšími velitelskými kádry že je potřeba pracovat. Grečko nebyl naivní, KGB měl v Československé lidové armádě (ČSLA) dosti hustou síť agentů, takže disponoval dostatkem informací o jejím morálně politickém profilu.
Sověti věděli, že za dvacet poválečných let v ČSLA vyrostla generace mladých, vlastenecky cítících důstojníků. Po léta pěstovaná znalost a úcta k bojovým tradicím se v posledních letech rozšířily i o poznání role západního odboje (úcta k letcům a k akcím parašutistů - atentát na Reinharda Heydricha), rozšiřovalo se vědomí, že k osvobozenecké roli Rudé armády patří i tradice vlastního boje trvajícího celou druhou světovou válku.
Kromě toho ve vojsku panovalo přesvědčení potvrzené výsledky ze spojeneckých cvičení, jakým byla například Vltava (1966), že ČSLA patří k nejlepším armádám Varšavské smlouvy. Byla dobře vyzbrojená, vesměs zbraněmi z produkce vlastních zbrojovek, o nichž se vědělo, že vyzbrojovaly Egypt, alžírskou partyzánskou armádu, Kubu, ba dokonce i dalekou Indonésii. Noční přepad spojeneckých jednotek "bratrských zemí" Varšavské smlouvy z 21. srpna 1968 pro drtivou většinu těchto mladých důstojníků znamenal morální otřes, z něhož se dosud nedokázali vzpamatovat. Před Sověty tudíž vyvstávala otázka jejich spolehlivosti; věděli, že si o ní nemohou dělat přílišné iluze. A také si je nedělali. V blížícím se prvním výročí srpnové invaze spatřovali jedinečnou příležitost tuto situaci radikálně změnit.
V předvečer "zakalky"
Armádní velení, dobře si vědomo sovětského očekávání, počítalo s tím, že kritických srpnových dnů využije k jakési kalicí lázni (neboli "zakalce", jak říkali politruci), jíž ČSLA musí projít, aby se utužila a osvědčila. Proto si počínalo velice obezřetně. Velitelé, ba i vojáci jednotek vyčleněných k předpokládanému zásahu proti demonstrantům prošli pečlivým výběrem, a navíc ještě prověrkou vojenské kontrarozvědky (VKR). Do každé roty byl zařazen politruk s úkolem sledovat názory vojáků a reagovat na projevy nesouhlasu. Stranické organizace v některých jednotkách zařazovaly se stejným posláním do každého stanu aspoň jednoho komunistu.
Sověti tato opatření pečlivě sledovali, poněvadž jim nesmírně záleželo na normalizaci v řadách ČSLA. O opatřeních k zajištění pokud možno klidného průběhu nadcházejícího výročí invaze (i o celkové situaci v zemi) osobně referoval Gustáv Husák, a to na místech nejvyšších. Druhého srpna odjel do SSSR ještě s Ludvíkem Svobodou a Aloisem Indrou na krátký odpočinek na Krym. Během pobytu, který se protáhl do 10. srpna, zde vedli jednání s L. I. Brežněvem, jemuž sekundoval Nikolaj Podgornyj.
Velký Leonid chtěl mít ovšem také informace vlastní, a to ze zdrojů nejspolehlivějších. Zřejmě proto 6. srpna přiletěla do ČSSR početná vojenská delegace v čele s náčelníkem Hlavní politické správy Sovětské armády a vojenského námořnictva armádním generálem Alexejem Alexejevičem Jepiševem. Delegace navštívila několik míst, a to nejprve na Slovensku, kde podnikla nejen návštěvy u jednotek, ale zúčastnila se též různých dožínkových slavností. Tyto návštěvy měly vesměs velmi radostný průběh, poněvadž byly spojeny s "ochutnávkami" místních specialit a ovšem konzumací (též místního a kvalitního) alkoholu. Návštěvy v Česku měly podobný průběh, ve dnech 18. a 19. srpna delegace navštívila Střední skupinu sovětských vojsk v Milovicích, kde byl slavnostně odhalen pomník V. I. Lenina. (Byla to předzvěst nespočetných odhalovaček následujících o rok později, kdy měl Lenin sté výročí narození.)
Mohlo by se zdát, že sovětští soudruzi byli spokojeni, leč zřejmě nebyli, neboť 12. srpna předložil Oldřich Černík předsednictvu ÚV KSČ zprávu o nedocenění nebezpečnosti politické situace. Nepochybně čerpal z jejich podnětů a připomínek, poněvadž domácí pohled na situaci až tak černý nebyl. Ale sovětští soudruzi viděli věci jistě daleko správněji - a nikdy se nemýlili ...
Iniciativní bdělost projevil i soudruh Alois Indra, o němž před rokem koloval slogan "Za zrádce Indru nedáme ani vindru". Ačkoliv k tomu neměl žádné oprávnění, přišel v noci 19. srpna na generální štáb zkontrolovat připravenost armády. Samozřejmě věděl, že strana má situaci pevně v rukou. V Praze se toho dne konal celostátní aktiv Lidových milic a ve večerních hodinách projely jejich pohotovostní jednotky demonstrativně středem města.
Bylo mu známo, že operační štáb již nařídil hermetické uzavření státní hranice, zajištění efektivního rušení západních rozhlasových stanic a též prověření výskytu protistátních hesel a nápisů. Historie nám bohužel nedochovala, jak dalece byl Indra s výsledkem své inspekce spokojen. Ale zřejmě ano. Drama mohlo začít ...
Byly ztráty na životech
Ano, a nedaly se zatajit. V Praze začaly nepokoje už ve středu 20. srpna. Na Václavském náměstí se sešlo asi dvacet tisíc lidí, kteří provolávali slávu Dubčekovi, jehož jméno zůstávalo symbolem událostí roku minulého, a skandovali heslo: "Rusové, jděte domů!" Policie se spolu s lidovými milicionáři pokusila demonstraci rozprášit pomocí obušků a slzných granátů, avšak bez výsledku.
Na řadě míst začínají demonstranti se stavbou barikád. První barikáda vyrůstá v Krakovské ulici, kde se lidé snaží zabránit vodnímu dělu, aby se dostalo na Václavské náměstí. Vyrůstají i další barikády. Na Jungmannově náměstí a u Prašné brány dochází k dramatickým střetům se zásahovými jednotkami, policie stupňuje brutalitu, ale je v podstatě bezmocná. Proto sahá ke zbraním. Ozývá se střelba a na pražské dlažbě zůstávají dva mrtví - osmnáctiletý F. Kohout a devatenáctiletý V. Hrubý. Kromě toho je hlášeno mnoho raněných a zatčeno přes šest set lidí.
Večer přituhlo. V 21.40 vydal tehdejší ministr národní obrany (mimochodem také Slovák a někdejší Dubčekův druh) armádní generál Martin Dzúr rozkaz k nasazení armády. Konečně zde byla kýžená příležitost k "zakalce"! Do ulic vjely tanky a obrněné transportéry. Lidé jsou šokováni: tanky samozřejmě poznali zblízka již před rokem, ale tehdy šlo o tanky cizí. Kdežto tyhle nesou na svých věžích československé označení! Armáda tolikrát zdravená jásotem a máváním fáborů na přehlídkách ... dnes zasahuje proti vlastnímu lidu!
Nenávist vybuchuje. Zrádci! Zbabělci! Vrahové! Po pancířích transportérů bubnují šrouby a matice vystřelované z praků. Vozidla ale pomalu jedou a hrnou demonstranty před sebou ...
Druhý den ráno
Ve čtvrtek 21. srpna se armáda z centra stáhla a na scéně zůstali jen policisté s obušky. Avšak v průběhu dne se opět objevují demonstranti. V poledne zmlklo na několik minut celé město, aby se vzápětí rozezněly stovky klaksonů. Země si připomněla Den smutku a hanby. Potom se znovu začíná zaplňovat Václavské náměstí. Příliv lidí je nezvládnutelný, ve špičce dosahuje jejich počet až sto tisíc. Zpívají hymnu, znovu volání "Ať žije Dubček!", skandují se hesla proti okupantům.
To je důvod pro nový zásah. Ke slovu přicházejí opět obušky, slzotvorné granáty, do akce najíždějí vodní děla, opět zazní střelba. Nepokoje trvají do pozdního večera. Jsou opět ranění a stovky zatčených. Nepokoje nejsou jenom v Praze, dochází k nim i v Brně, kde zasaženi střelbou umírají dva mladí lidé.
Obušku, z pytle ven!
Na mimořádném zasedání se 22. srpna schází předsednictvo Federálního shromáždění, aby projednalo a jednomyslně schválilo vládní návrh zákonného opatření k upevnění a ochraně veřejného pořádku. Nejde o maličkost, v žádném případě. Poněvadž toto nové opatření umožnilo například u činů hodnocených jako pobuřování, hanobení republiky a jejích představitelů zvýšit horní sazbu trestu o polovinu. Rozhodování o vině příslušelo samosoudci, přípravné řízení se nekonalo, účast obhájce se připouštěla až teprve před soudem, zadržení orgány SNB může bez prokazatelného důvodu trvat až tři týdny.
Další paragraf nařizoval "narušitele socialistického společenského řádu" propustit ze zaměstnání nebo vyloučit z dalšího studia. Toto "zákonné opatření" podepsali "mužové Ledna", tj. Alexander Dubček jako předseda FS, Ludvík Svoboda a Oldřich Černík, tehdy ještě předseda vlády ČSSR. Čili titíž, jimž lid před rokem provolával slávu a jejichž jména se i v srpnu 1969 skvěla na zdech či transparentech. Opatření nabylo platnosti dnem vyhlášení, tj. 22. srpna 1969.
Téhož dne se v Brně pokusil o sebevraždu upálením devatenáctiletý student J. Poláček a po třech dnech utrpení zemřel. Veřejnost se o tom však již nedozvěděla.
Vysoké ocenění
Když události dozněly, stanul normalizační režim před otázkou, jak dopadla "zakalka"? Skvěle! Vysocí armádní důstojníci zúčastnění na zásahu si mohli navzájem poblahopřát. Vyskytly se sice některé nedostatky, jako například, že v Berouně sto třicet vojáků demonstrativně odmítlo nastoupit k snídani, několik desítek dalších příslušníků armády protestovalo stržením nárameníků a nošením trikolóry. V Náměšti nad Oslavou se šest praporčíků pokusilo zorganizovat na tamějším letišti stávku. Desítky vojáků z povolání si podaly žádost o přeložení do zálohy. Ale jinak, jak pravila zpráva tehdejšího ministra vnitra J. Pelnáře, "... účastí vojsk v akcích proti pravicovým kontrarevolučním silám došlo k zásadnímu zvratu v myšlení příslušníků ČSLA. Jestliže mnozí dříve věřili, že kontrarevoluční síly u nás neexistují, zkušenosti při zásazích proti nim je přesvědčily o jejich existenci ..."
Vysoké ocenění si vysloužily obrněné transportéry, které se osvědčily zejména při vytlačování demonstrantů. Přímo skvěle fungovaly tanky s radlicí k odstraňování barikád a samozřejmě i tanky zcela obyčejné, tak proslavené při potlačování pouličních nepokojů všude na světě. V Praze zasahovalo devadesát tanků. Při akci bylo zraněno celkem dvacet sedm vojáků lehce, čtyři těžce a jeden voják zahynul při přesunu.
Zajímavý je též pohled na celkový počet nasazených mužů a bojové techniky. Původně plánovaný počet 12 233 osob se v průběhu akcí zvýšil o 7262, takže dosáhl celkové cifry 19 495 mužů (zaokrouhleno pro lepší zapamatování na dvacet tisíc). K tomu nutno přičíst 310 tanků, 200 obrněných transportérů a 2309 vozidel. Podtrženo a sečteno: zásah ČSLA v srpnu 1969 proti vlastním občanům byl jejím největším bojovým vystoupením od konce druhé světové války.
Nové, normalizační vedení s ním mohlo být spokojeno a také bylo. Čtyři dny po popisovaných událostech, tj. 25. srpna, o něm Gustáv Husák informoval telefonickým vzkazem Leonida Brežněva prostřednictvím náměstka ministra zahraničních věcí Milana Klusáka. Brežněv zřejmě nebyl momentálně k zastižení; nicméně posléze se ozval a pražské soudruhy pochválil. Konstatoval, že situace byla plně zvládnuta, třebaže potíže byly menší, než se očekávalo (?).
Jak zaznamenal Milan Klusák (mimochodem prezidentův zeť), mimořádnou zásluhu na úspěchu mají soudruzi Husák a Svoboda. Projevili rozhodnost a statečnost, jež budou vysoce zhodnoceny v historii.
