Když v červnu 2013 padla v důsledku okázalé policejní akce s krycím názvem Nulový plesk demokraticky zvolená vláda, bylo všem demokraticky smýšlejícím lidem jasné, že se něco asi děje.
Když v následujících mimořádných parlamentních volbách výrazně oslabily tradiční, demokratické strany a výrazně uspělo hnutí ANO – Svědci Babišovi, jejichž vůdce sliboval, že bude řídit stát jako (svou vlastní) firmu a který všechny, kdo nesdílí jeho názory, automaticky označuje za zloděje, podvodníky a korupčníky, podezření ještě zesílilo.
Když okázalá policejní akce skončila ubohou fraškou a Andrej Babiš jako dominantní postava Sobotkovy vlády začal prosazovat zákony na hranici a mnohdy až za hranicí ústavnosti, když Babišovu Agrofertu začaly rekordně růst dotace a zisky a když ministr financí začal de facto řídit i další ministerstva, nikdo soudný už prakticky nepochyboval.
A když Babiš v důsledku reformy bezpečnostních sborů, které se začaly vymykat kontrole, vyvolal vládní krizi, muselo to nakonec dojít i socialistům a jejich předsedovi Sobotkovi.
V každé demokratické a civilizované zemi jsou bezpečnostní složky podřízeny ministerstvu vnitra, a nastane-li nutnost, kontroluje jejich činnost parlament. Pokud dojde k pochybení nebo k podezření na pochybení bezpečnostních složek, vyšetřuje jej Generální inspekce bezpečnostních složek.
Jenže u nás se jedna složka Policie ČR – Útvar pro odhalování organizovaného zločinu – zřejmě vymkla obvyklé kontrole a okolnosti některých mediálních kauz vyvolaly důvěrné podezření, že pracuje pro ministerstvo financí a fakticky jej řídí Andrej Babiš. Tomu napovídaly i nadstandardní vztahy mezi jeho šéfem – plukovníkem Šlachtou – a právě ministrem Babišem.
ÚOOZ se prakticky stal mocenským nástrojem Andreje Babiše a ten jej začal s úspěchem používat proti svým politickým soupeřům i koaličním partnerům.
Proto bylo celkem pochopitelné, že připravovaná reforma policie, která měla mimo jiné tyto nadstandardní vazby přinejmenším omezit, vzbudila u Andreje Babiše hysterickou reakci.
Sociální demokracie najednou stála před těžkou volbou. Zda jako lídr vládní koalice opět ve jménu posvátného vládního programu před nařvaným oligarchou ustoupí a fatálně ohrozí základní demokratické principy, nebo tentokrát dá přednost svobodě a demokracii a bude riskovat odchod sice významného, byť přinejmenším nevypočitatelného koaličního partnera.
Sociální demokraté se prozatím zachovali správně a neustoupili. Zřejmě v tomto případě sehrál svou roli i odpovědný postoj demokratické opozice, která si uvědomila, že v případech, kdy mocenské ambice zemědělsko-potravinářského oligarchy začínají ohrožovat demokracii a celý polistopadový vývoj, musí běžné ideologické i osobní animozity stranou a vyjádřila demokratickému zbytku vládní koalice nepřímou podporu.
Odhadovat jak současná vládní krize nakonec dopadne je dnes velmi předčasné. Ale doufejme, že nekompromisní reakce demokratických politických stran na útoky nesystémového hnutí Ano a jeho oligarchického vůdce Andreje Babiše je prvním příznakem, že demokracie u nás už pomalu ale jistě dospívá.
Teď ještě záleží na tom, zda dospějí a prozřou i Babišovi voliči.
