Lukáš Lhoťan, který se v poslední době věnuje osvětě ohledně reálné podoby islámu, vydává ve svém nakladatelství řadu publikací, které se zabývají životopisem proroka Mohameda, islámskou naukou a praxi. Nyní vydal Stručný životopis zakladatele islámu. Napsal ji autor s pseudonymem Alí Síná.
Alí Síná je bývalý muslim, který říká, že lidé na Západě žijí v iluzích, pokud jde podstatu islámu. Knížku napsal pro mládež, jež je podle něj vystavena ideologii multikulturalismu. Převážnou část původní publikace tvoří prorokův stručný životopis. Vychází z teze, že Mohamedův život je pravděpodobně silně poznamenán zážitky z dětství. Mohamed se v roce 570 našeho letopočtu narodil vdově jménem Amina. Ačkoliv byl její první a jediné dítě, poslala ho do pouště na výchovu k pěstounům. Vyrůstal tedy bez otce a bez matky a navíc s vědomím toho, že matka o něj nestojí.
Alí Síná má také pochybnosti o Mohamedově duševním zdraví, protože chlapec už v pěti letech prožíval halucinační stavy, při nichž viděl dva muže, jak mu rozřízli hruď a operovali ho. Okolí usoudilo, že je dítě posedlé démonem, a tak jej vrátili zpátky k matce. Ta ovšem po roce zemřela a malý Mohamed žil u příbuzných. Když mu bylo 25 let, vzal si za ženu bohatou vdovu Chadídžu. Autor popisuje, jak se mladý muž, který už neměl žádné ekonomické starosti, mohl věnovat svým úvahám a současně prožíval různá náboženská vidění. Protože se vymezoval vůči místnímu kmenovému náboženství, narážel na odpor okolí.
Není nutné tady celý Mohamedův život převyprávět, jde v zásadě o to, že Mohamed, který žil v přesvědčení o svém božském poslání, vytvořil náboženství islámu, které se potom za pomoci meče a přísných pravidel rychle rozšířilo, až je dnes po čtrnácti stoletích druhým největším náboženstvím na světě.
Obraz krutého Mohameda
Základním tvrzením autora je, že Mohamed sám byl krutý člověk, duševně nenormální, netolerantní, s perverzními sexuálními sklony; proto vtiskl svému náboženství nesmazatelné rysy, které se nedají žádným způsobem reformovat.
Korán popisuje Alí Síná jako knihu, v níž se dají najít protikladné výroky. Ty násilné pocházejí z pozdější doby Mohamedova působení, a proto se Alí Síná domnívá, že není správné si při hodnocení islámu vybírat pouze takové pasáže, které odpovídají moderní době ovlivněné křesťanskou etikou. Podle něj je potřeba islám vidět jako celek, který nelze žádným způsobem zbavit jeho agresivní povahy. Jediným řešením je, aby islám pominul. Co na islámu vypadá vyspělé a duchovní, připisuje vlivu perské kultury, která byla mystická a jemnější, což podle něj ale neodpovídá původnímu zaměření Mohameda a islámu. Pravý islám podle něj stojí a padá s Mohamedem a Koránem. Cituje různé prorokovy výzvy k zabíjení a netoleranci vůči jinak smýšlejícím a dává je do kontrastu jak s Kristovým učením, tak i s tím, co odpovídá mentalitě současné demokratické společnosti.
Na ukázku lze citovat příhodu z prorokova života, kde se říká, že jeden chlapec měl těhotnou otrokyni, která proroka urážela a znevažovala. Zakazovali jí to, ale ona nepřestala. Když jednoho dne začala zase proroka očerňovat a urážet, vzal mladík dýku a ženu probodl. Když se prorok dozvěděl dalšího dne, že se tak stalo kvůli tomu, že byl urážen, řekl, že vražda nebude potrestána.
Autor cituje místa, kde se vyzývá k zabití všech, kdo od islámu odpadnou. Pokud je někdo jiné víry, může být tolerován, pokud zaplatí výkupné. Cílem islámu je ale dobýt celý svět, a to i násilím. Kdo se nepodřídí, čekají ho nakonec přinejmenším tresty v pekle.
Jak islám skončí?
Další části knihy je dodatek autora s názvem „Proč jsem odešel od islámu“. Kamenem úrazu pro něj bylo především to, jakým krutým způsobem Mohamed nařizoval zacházet s provinilci, jinak smýšlejícími a odpadlíky. Sám Alí Síná neodmítl islám kvůli špatnému chování muslimů, nýbrž kvůli špatnému učení danému svatou knihou, a špatnému chování jeho zakladatele.
To všechno jsou skutečnosti, které jsou známé a odpůrci islámu často citované. Zajímavá je závěrečná část knížky, která se nazývá „Pád islámu“. Autor předpovídá, že islám, třebaže ho vyznává přes miliardu lidí, může skončit ještě během našeho života. Svým stoupencům přináší pouze chudobu a po celém světě narůstají protiislámské nálady. Opouštějí ho vlastní intelektuálové a klíčové bude, až islám utrpí porážku v Íránu, který je na Blízkém východě důležitým hráčem. Až se Írán zhroutí, muslimové v sousedních státech budou zklamáni a jejich víra zeslábne. Íránci islám nenávidí, hlavně generace narozené a vychované po islámské revoluci. Podle autora se stačí podívat na jakékoli íránské diskuzní fórum, abychom viděli, jak moc islám nesnáší íránští studenti, kteří v zemi žijí, ale prozatím vztek nemohou dát najevo. Jakmile ovzduší hrůzy pomine, jejich hněv vypluje na povrch a islám v Íránu zanikne stejně rychle a nejspíš i násilně, jako byl před 1400 lety nastolen. K úpadku islámu povede i končící závislost světa na arabské ropě a rozmach internetu.
Jedině zevnitř
Alí Síná soudí, že islám lze vymýtit jenom zevnitř. Pokud ho bude někdo napadat zvenčí, zvláště fundamentalisté jiných náboženství, muslimové se spíše semknou a budou vzdorovat. Pokud se ale proti islámu postaví vlastní intelektuálové, naprostá většina nevzdělaných muslimů tomu nebude moci čelit a islám zanikne.
Ke knize malý komentář. Nejzajímavější je závěrečná pasáž o brzkém konci islámu. Je to tvrzení, jehož pravdivost si budeme moci ověřit sami.
Stejně tak je důležitá zmínka o tom, kdo pro islám představuje skutečného protivníka. Jsou to ti muslimové, kteří ho chtějí reformovat. Křesťanští fundamentalisté a militantní ateisté dosáhnou pravého opaku. (V této souvislosti si poznámky o českém boji proti islámu a jeho specificích raději teď nechám pro sebe. Pro posílení islámu málokdo koná tak velké dílo.)
Spor o možnost liberálního islámu spočívá v tom, že jeho odpůrci ho považují za nemožný a za odpadlictví, v čemž se vlastně shodují s neislámskými kritiky současné podoby islámu. Ti také vycházejí z teze, že jak někdo reformuje islám a chce jinak interpretovat – nebo dokonce vypouštět – některé verše z Koránu a texty z tradice, muslim už stejně není. Postupují stejně jako katoličtí fundamentalisté, kteří o liberálních katolících tvrdí, že katolíci nejsou, nebo stalinisté, kteří za každou snahou o reformu viděli revizionismus a spiknutí.
To je ale spor, který si musí islám vyřešit sám uvnitř. Teoreticky je islám osekaný na přísný monoteismus se zachováním některých tradic možný. Jestli by byl pro většinu muslimů srozumitelný, je zcela nejisté. Nás ale musí zajímat v jeho reálné podobě.
Proud uprchlíků možná významně poleví, ale už tu jsou a těžko odhadnutelný počet jich tu zůstane. Co se stane? Poleví v západním prostředí ve víře? Budou se naopak radikalizovat? Může liberální islám najít živnou půdu v Evropě? (V Saúdské Arábii asi sotva.) Má se Západ pokusit část muslimů obrátit ke křesťanství a zbytek „rozpustit“ v sekulárním roztoku společnosti? A kdo by to měl dělat?
Jisté je, že podcenit agresivní potenciál, který k reálnému islámu výrazně patří, by bylo naivní. Stejně tak by bylo naivní naletět těm, kdo si ze strachu z uprchlíků chtějí udělat politický byznys a kromě střílení lidí je nic moc chytřejšího nenapadá.
