Devátého února 1801 podepsalo Rakousko v lotrinském městě Lunéville (v dnešním departementu Meurthe-et-Moselle), ležícím severně od Nancy, mírovou smlouvu s revoluční Francií. Stalo se tak necelých sedm měsíců po Napoleonově skvělém vítězství nad baronem Melasem u Marenga. Habsburská říše tímto aktem vystoupila z druhé protifrancouzské koalice, již vytvořila roku 1798 spolu s Velkou Británií, Ruskem, Tureckem, Portugalskem a Neapolskem.
Druhá koalice se tak definitivně rozpadla. Rakousko uznalo podmínky mírové smlouvy uzavřené v roce 1797 v Campoformiu, a navíc přišlo o část Benátska, získaného campoformijským mírem, kývlo na trvalé odstoupení všech teritorií na levém břehu Rýna Francii a Toskánska, kde byl zbaven vlády Ferdinand III., ve prospěch Parmy. Zároveň muselo uznat francouzské „sesterské republiky“: Batavskou, založenou v Nizozemí roku 1794, Helvetskou, vyhlášenou ve Švýcarsku v roce 1798, Cisalpinskou, vzniklou v severní Itálii roku 1797 spojením bývalé Cispadánské a Transpadánské republiky, založených roku 1796, a Ligurskou, vzniklou rovněž v roce 1797. K Cisalpinské republice byla připojena Mantova.
Lunévillský mír vyústil roku 1803 také v majetkové přesuny v rámci Svaté říše římské národa německého: císař připojil k Rakousku biskupství tridentské a brixenské, zatímco Ferdinand III. dostal náhradou Solnohradsko (Salcbursko) a vévoda modenský Breisgavsko.
Cena za válku druhé koalice
Vídeňský rodák s belgickými předky, právník, znamenitý vojenský statistik a historik Gaston Bodart (1867–1940) spočítal ve svém průkopnickém a dodnes hojně citovaném díle Ztráty na životech v moderních válkách, vydaném v Oxfordu roku 1916, uprostřed zuřící první světové války, že během tažení druhé protifrancouzské koalice v letech 1799 až 1801 rakouská armáda sice vyhrála sedmnáct velkých bitev, zato jich však dvacet prohrála. Pouze v těchto bitvách ztratila 80 400 padlých a raněných, celkem zhruba dvě stě tisíc. Na poli cti a slávy nalezlo smrt 73 rakouských generálů a štábních důstojníků.
