Kvóty, kvóty, kvóty. Dnešní tisk je zavalen zprávami i komentáři o povinném přerozdělení dalších 120 000 běženců a drtivé porážce českého názoru. Ještě včera padala slova jako „začátek rozpadu Evropy“, „bruselské drama“, „diktát většiny“. Časem politické hlavy možná trochu vychladnou, absurdita nuceného rozdělování lidí do evropských států zůstane. A s největší evropskou migrantskou krizí od druhé světové války neudělají kvóty takřka nic. Jsou to bezvýznamná čísla.
Česko se musí v následujících třech letech povinně postarat o dalších bezmála tři tisíce Syřanů, Iráčanů a Eritrejců, přičemž více než tisícovku běženců přijmeme dobrovolně, píší Lidové noviny. V tabulce pak LN uvádějí čísla z posledního známého návrhu: Německo si vezme 31 443 lidí, Francie 24 031, Španělsko 14 931, Polsko 9287 a Česko 2978… Celkem by se tak Česko mělo postarat o více než čtyři tisíce migrantů v průběhu dvou let — MF DNES uvádí číslo 4306. Zatím.
Všimněme si té matematické preciznosti tabulek. I v jednotkách se ti migranti přerozdělují! Tváří v tvář statisícům běženců, kteří už do Evropy přišli a ještě přijdou, je právě ta preciznost až tragikomická. Zítra už budou zase jiná čísla, podobně „přesná“. Ale jak chce Evropa přinutit ty takzvaně relokované lidi toužící po bohatém Německu či Švédsku usídlit se třeba v chudém Bulharsku, pokud máme otevřené hranice? Odvlečou je tam násilím? To budou mít lidskoprávní advokáti a soudy eldorádo. Evropa s byrokratickým puntičkářstvím rozděluje desítky tisíc migrantů — tu čtyřicet tisíc, podruhé 120 tisíc — a valí se na ni statisíce, možná v budoucnu i milióny. Kde budou v Evropě bydlet? Jak se Evropa postará o jejich vzdělání? O jejich integraci? Jak zabrání vzniku ghett? Jak dokáže ochránit své vnější hranice? Jak pomůže zemím, například Turecku, Jordánsku či Libanonu, kde v táborech přežívají další statisíce, ba milióny? Jak dokáže ekonomické běžence vrátit zpátky do jejich zemí? Je tu mnoho vážných otázek, už předlouhé měsíce, na něž kvóty neodpovídají. Mimochodem, před pár dny v Právu ministr Chovanec potvrdil, že Česká republika nabídla léčbu v pražské nemocnici Motol jedenácti syrským dětem a azyl jejich rodinám — deset z nich to však odmítlo.
A je to tady. Prezidentův kancléř Vratislav Mynář nezískal prověrku na nejvyšší stupeň „přísně tajné“, kterou mu Národní bezpečnostní úřad (NBÚ) odmítl v těchto dnech udělit. Právu to pod podmínkou anonymity potvrdil velmi důvěryhodný zdroj. Důvody podle deníku ještě nejsou jasné, ale prezident už nejspíš o výsledku ví. Právo připomíná, že Mynář, prezidentova pravá ruka, musel v poslední době vysvětlovat podezřele levný nákup pražské vily, otazníky jsou také kolem jeho podnikatelské minulosti, a především nad ne zcela jasným angažmá v kauze Petrcíle, spojené s procesem odstátnění ostravské Nové huti. Z dřívějších slov hlavy státu vyplývá, že bez prověrky Mynář na Hradě nezůstane. Než si pan Mynář zabalí kancléřský kufříček, může to však ještě trvat, třeba i měsíce. Kancléř má totiž právo podat proti rozhodnutí NBÚ takzvaný rozklad. Pokud neuspěje, může se dál obrátit na pražský městský správní soud se žalobou na NBÚ a jeho rozhodnutí. A kdyby ani tam neuspěl, může podat ještě kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, dodává list.
Podstatné však není, co bude chtít udělat Mynář, zda se pokusí zalehnout na hradní matrace. Podstatné je, co udělá prezident Zeman – jestli zalehne s ním, anebo zvolí „nekompromisní přístup“. Podobný, jaký zvolil například v případech docentů, které odmítl jmenovat profesory, přestože prošli náročným akademickým řízením. Pánům docentům prokádrovali na Hradě minulost a shledali ji nedostatečnou pro tak ctihodný titul. I Mynář má evidentně svou minulost. A kdo z nás by si nepamatoval Zemanovo dávné „padni komu padni“?
I další „pravá ruka“, tentokrát ta Babišova, Radmila Kleslová, řeší své politické potíže. Všechny deníky píší o její rezignaci na post místopředsedkyně ANO. Nechtěla již snášet „mediální štvanici“ vyprovokovanou jejím tlakem na člena dozorčí rady ČEZ, aby se nestaral o její poradenskou smlouvu. Lidové noviny dále konstatují, že se sice vzdala vedení v hnutí, ale nevzdala se postů v Pražské energetice a v Pražské teplárenské, nepřišla ani o pozici šéfky pražské buňky hnutí, ani o místo starostky Prahy 10.
Když se to tak vezme, je to jedno velké divadlo. Říká se tomu „vlk se nažral a koza zůstala celá“. Vždyť kolik příznivců hnutí ANO, a dokonce kolik občanů vůbec ví, že byla v Babišově hnutí místopředsedkyní? A proč by to také měli vědět, když hnutí je přece Andrej Babiš! Kleslová svou rezignací nicméně dovolila panu Babišovi udržet si politickou fazónu. Pan Babiš však ví, že Kleslová hodně ví, a jistě ji nenechá na holičkách, byť ho teď možná trochu naštvala. A pokud by náhodou v příští Babišově vládě získala třeba post ministryně spravedlnosti, zas tak velké překvapení by to nebylo.
