Ve věku 78 let dnes zemřel písničkář, evangelický duchovní a bývalý poslanec Svatopluk Karásek. Informaci serveru Echo24.cz potvrdil ČTK dokumentarista, disident a Karáskův přítel Jiří Fiedor. Za totality byl Karásek perzekvován a část života strávil v exilu. Nenechal se ničím zlomit, řekl ČTK Fiedor. Rozhovor, který dal v červenci 2014 Reflexu, najdete ve článku níže.
Karásek vystřídal v životě řadu škol a profesí. Původně navštěvoval zahradnickou školu v Děčíně, později vinařskou školu v Mělníku a po prvním neúspěšném pokusu o přijetí na teologii pracoval v kladenských dolech. Později se dostal na teologickou fakultu Univerzity Karlovy a po ukončení studií začal působit v roce 1968 jako kněz. Komunistický režim mu ale po třech letech odebral státní souhlas k výkonu duchovenské činnosti.
Následně Karásek pracoval jako správce depozitáře na hradě Houska. Tehdy se se sblížil s prostředím undergroundu kolem kapely The Plastic People of the Universe. "Tenkrát jsme mysleli, že bolševik tu bude napořád, a tak jsme chtěli žít aspoň jako svobodní v nesvobodném státě," říkal v minulosti sám Karásek. Pro přátele začal dělat zpívaná kázání, ačkoli se sám za hudebníka nepovažoval.
Svými písněmi a vztahy s undergroundem si proti sobě ještě více poštval totalitní režim. V roce 1976 byl odsouzen v procesu s The Plastic People of the Universe k osmi měsícům za údajné výtržnosti a nemravné písně. Přesto se komunistické moci nezalekl a stal se mimo jiné jedním ze signatářů Charty 77. Poté byl ještě několikrát ve vyšetřovací vazbě a v roce 1980 pod nátlakem Státní bezpečnosti (StB) i s manželkou a třemi dětmi odcestoval z republiky.
"Nesmírně jsem si ho vážil za jeho postoj za minulého režimu. Žil svobodně a čestně. A jeho názory se odrážejí i v jeho písních," uvedl dnes Fiedor. "Takoví lidé by měli být pro nás příkladem. Je to pro českou kulturu i český společenský život velká ztráta," dodal.
Po sametové revoluci v roce 1989 přijížděl Karásek opakovaně do Česka a v roce 1997 se vrátil natrvalo. Stal se opět farářem a také sám či se skupinami Pozdravpámbu a Svatopluk vystupoval. Kromě hudebních alb vydal řadu publikací s církevní tematikou, sbírek písňových textů a kázání.
Rozhovor pro Reflex v červenci 2014:
Jak tě omezuje mozková mrtvice, kterou jsi prodělal před třemi a půl lety? Od té doby jsem o tobě neslyšela. Jen vím, že jsi dostal vyznamenání a dvakrát jsem tě zahlédla v Pražské křižovatce.
Ještě jsem nemocný. Bude to trvat… Jsem v penzi, je ze mě mlčenlivý farář.
Ta tvoje představa veselého starobince se ti moc nepovedla.
To ne. V tom mi ale byly překážkou už moje děti. Člověk míní, Pán Bůh mění. Připravil jsem si původně statek v Chlumu u Třeboně, abych tam mohl realizovat plán, který jsem si vlastně celý život připravoval. Chtěl jsem, aby i ta poslední část mého života byla veselá.
V každém případě působíš i tak vesele, možná víc, než když jsme se před lety vídali. Jak vypadají tvé dny? Býváš spíš doma?
Nikam moc nechodím, zatím to nejde. Ale to nevadí. Já jsem v pořádku. Bývám i mezi lidmi. Teď se chystám na výlet do Budapešti s Břéťou Rychlíkem a Eliškou Wagnerovou…
Špatně se ti mluví. Chápu správně, že máš v hlavě přetlak myšlenek? Když se rozhlédnu tady po kavárně Slavia, mám pocit, že kolem nás všichni mluví a nemají o čem, zatímco ty tu sedíš s hlavou plnou věcí, které nejdou říct.
To se mi líbí, jak jsi to popsala. Ale já už v hlavě nemám nic na intelektuální bázi. Tohle se mi taky změnilo. Dříve jsem vedl intelektuální řeči, měl jsem takové myšlenky… Ale to je pryč. Není to ani tak, že bych si ty myšlenky psal. Kromě toho, že mi nejde psát, protože písmenka nezvládám, tak ani moc není co psát. Ale máš pravdu, když se rozhlédnu, taky mi připadá, že všichni zbytečně moc mluví.
Jak tu změnu stavu snášíš psychicky? Musel to být pro tebe obrovský zlom.
Cítím se vážně dobře. Úplně dobře. Intelektuál už opravdu nejsem, ale na rozdíl od toho jsem v pohodě.
To zní skoro jako vegetativní stav.
Ono to tak ale opravdu je. Možná je ve mně ta intelektuální stránka někde jen zavřená, ale cítím se teď líp. Víc než nějaké hluboké myšlenky mě zajímá třeba jídlo. Věř mi, že bez intelektu se žije líp. Jak říkám, pohoda, všechno je dobré, jídlo je dobré… Mozková mrtvice mi dost usnadnila život.
Dá se říci, že si dnes víc užíváš běžných radostí?
To v každém případě. Já to dokázal už předtím, ale teď to vnímám fyzičtěji. Mám rád procházky, potkávám se s kamarády, poslouchám je, co říkají… Oni mluví jako intelektuálové a já na to: „Jo, dobrý, kluci…“ Mlčenlivý farář. Dobrý…
Působíš teď na lidi asi hodně zklidňujícím dojmem.
Říkají mi to. Já jsem vždycky byl výbušný…
To už jako dítě, že. Nosil jsi kvůli tomu špatné známky z chování…
Tak. A nikdy jsem se toho nezbavil. Až teď. Jsem klidný. Pořád klidný.
Pamatuju si, že když jsi byl asi dva roky poslancem, chtěl jsi skončit s hraním, skládáním písní, vystupováním, protože jsi tvrdil, že politika ti sebere veškerý čas. Napadá tě někdy, že ses tehdy vydal na špatnou cestu a nemoc tě vrátila zpět?
Je to možné. Proč by to tak nemohlo být. Teď mám skupinu Svatopluk, ta dělá jenom moje písničky. Když hrají, sedím u nich a občas něco řeknu. Za mě to odehrají a odzpívají a já si jen sedím.
To máš jako Vráťa Brabenec, který občas na koncertě jen sedí uprostřed pódia a drží saxofon.
(Smích.) Jo, ten k tomu dospěl bez nějaké mrtvice. Je to dobrý, jen tam tak sedět. Je mi tam dobře. Svatopluk… Teď hráli v Šatlavě a chystá se koncert U prince Miroslava v Radlicích.
Sváťo, kde je ti nejlíp?
Všude. Občas přijdu i do kostela, k Salvátorovi… To je moje staré místo a sedím v lavici mezi lidmi. Jsem na té druhé straně…
A nemáš někdy chuť tam něco říct?
Ne! Mlčenlivý farář je nejlepší.
Ani politika se tě už nedotýká?
No to vůbec! To je úplně dobré.
Dobrý Zeman, dobrý Babiš…
Babiš? To uvidíme. Ale dobré na tom je, že jsme si je dobrovolně zvolili. To stačí. Uvidíme, jak se Babiš nakonec ukáže. Třeba bude úplně blbej. Co dnes víme.
A Miloš Zeman?
Je stokrát lepší než Václav Klaus. Takže jsme si taky polepšili. Kníže Schwarzenberg by se mi líbil nejvíc, proto jsem ho také volil, ale zkrátka to nevyšlo, tak proč se tím trápit. Řekl bych, že po Klausovi každej dobrej.
Tipovala jsem si, že tě současná česká politika moc trápit nebude, ale zajímalo by mě, jak se tě dotýká dění na Ukrajině.
To je taky dobré. Neříkám, že ta situace tam není složitá. Ale revoluce byla správný krok…
Ale co odtržení Krymu?
No to ne, ale v Kyjevě se děly správné věci. Ti lidé se vzepřeli Rusku. A Evropská unie se konečně probudila. Konečně se k něčemu jasně postavila, vymezila se. A nastavuje hranice Putinovi.
Myslíš, že ten se nechá?
Věřím tomu. Musí to ale být trvalým tlakem.
Tak zatím Rusové vzkázali, že jsou jediná země, která ze Spojených států amerických dokáže udělat atomové spáleniště.
To jsou jen plané výhrůžky.
Je to už taková klasická otázka na tebe, ale podle tvé písně Řekni ďáblovi ne – kdo je dnes ten ďábel? Komu je třeba jasně říci ne?
To pořád ještě nevíme. Nejsem si zatím jist ještě ani u toho Putina. Uvidíme, jak se zachová dál a kam až dál zajde. Uvidíme, jak se zachová Evropská unie, jak ho omezí… A hlavně jestli se v Bruselu probudí natrvalo.
Říkala jsem si, že Ukrajina musí být důležité téma i u vás doma. Před lety jste adoptovali ukrajinskou holčičku…
Ona ví, že je z Ukrajiny. Adoptovali jsme ji, když jí byl rok. Dnes je jí už deset a je z ní Češka. Když řekneme doma něco o Ukrajině, je klidná. Nebojí se o Ukrajinu. Chce se tam jednou podívat, ale teď ještě ne. Prý až vyroste. My jsme pro ni rodina a neřeší, komu se vlastně narodila. Mám kromě ní ještě Klárku, té je čtrnáct. A ona už na Ukrajinu má jasnější názor. Naše Markéta – říkáme jí Marka – jen kopíruje, co Klárka říká.
Kolik máš vlastně dětí? Čtyři?
Pět. Dvě jsou ve Švýcarsku a tři tady.
Jak tu obrovskou změnu po mrtvici vzala tvoje rodina?
Děti ze Švýcar jezdily pořád za mnou, vždycky jednou za měsíc přijely na celý víkend a mluvily se mnou. To pro mě bylo dobré, pomáhalo mi to. Ale pořád se mnou mluvily i ty další tři děti. A hlavně moje žena Pavla. Ta za mnou každý den chodila do nemocnice a něco mi vyprávěla.
Tvoji kamarádi mi říkali, že ze začátku jsi byl schopný jen počítat. Vybavuješ si to?
Jen něco. Nešlo mi nic. Dnes mám trochu problémy s nohou, ale i tak jezdím na kole. Zrovna včera jsem jel tady přes most kolem Slavie po Národní… Ale je to motorové kolo. Takové, co má náš prezident. Já už ho mám osm let a nemůžu si ho vynachválit.
Cítíš se vlastně vůbec v něčem omezený?
Ta mluva mi občas vadí. Ale už se to hodně zlepšilo.
A jaká je prognóza?
Může se to zlepšovat. A já tomu věřím. Zpočátku jsem nemluvil vůbec. Teď to je lepší a lepší.
Já jsem mile překvapena. Václav Neckář také prodělal mrtvici, mluví se mu trochu těžce, ale zpívá dobře.
Ano. Myslím, že třeba za rok i já budu zpívat. Konečně rozjedu koncerty. A ty už nekouříš?
Ne. Ty si teď asi vzpomínáš, jak jsi za mnou jezdil a poslouchal moje srdceryvné vyprávění o mých vztahových kalamitách... To jsi byl tehdy vlastně taky takový mlčenlivý farář.
Já vím. Vzpomínám na to rád. Potřebovala jsi mluvit, tak jsem tam byl. A měli tam dobrý kafe. Vidíš, možná by ze mě byl dnes dobrý psychoterapeut. Což vlastně farář je, ale já jsem ten mlčící, takže by se u mě vymluvil úplně každý.
Zatím jsem dobrá, ale když tak se ozvu. Chodí za tebou lidé na zpověď?
Ne. Zatím ještě ne. Farář v penzi, to je už něco jiného, možná je ani nenapadne za mnou přijít.
Jak to nese tvoje žena? Je výrazně mladší…
To ano. Teď je jí 48. Ona je v klidu. Stará se o děti, ráda by ale byla někde zaměstnaná. V poslední době o tom začala mluvit. Ale zatím je to jen v té fázi mluvení.
Jsi soběstačný, nebo se stará i o tebe?
Já jsem soběstačný úplně. Ve všem. Na víkend jsem vždycky pryč. Seberu děti a jedeme ke známým. Moje žena si tak odpočine. Vezmu do auta kola, jezdíme na výlety… Pavla je doma a já jsem rád. Dokonce jsem byl v létě dva měsíce sám jen s dětmi.
Děti po tobě žádné intelektuální výkony nechtějí, nic neočekávají.
No právě! Mám v Itálii dům, tam vařím… Je mi tam moc dobře.
V Itálii jsi vlastně chtěl částečně strávit původně i stáří a starat se o narkomany.
To už teď nepůjde. Ale svoje představy o stáří jsem zas tak moc nezměnil. Stáří je už tady. Děti povyrostou, ale pak se do Itálie odstěhuju. Ještě tu budu tak tři roky a odjedu. Moje žena zůstane s dětmi v Praze a budou za mnou jezdit. Dům mám pět kilometrů od moře…
Je uklidňující, jak jsi smířený. Myslím, že většina lidí by zalezla a nechtěla se světem moc komunikovat.
Já to vzal jako přirozenou věc. Mluvím pomalu. A komu se to nelíbí, ať to neposlouchá. Doléhá na mě samozřejmě hrozně moc informací, moji přátelé hodně mluví… Něco málo si z toho možná beru.
A když tak stojíš na večírku v Pražské křižovatce obklopen přáteli, co ti probíhá hlavou?
Především se rozhlížím a mapuju, kde je záchod. Pak už jsem v klidu a nechávám kolem sebe věci a slova plynout. Pamatuj ale, že záchod je základ.
Tak to mají všichni, jen to nikdo neříká.
Viď. Já už to neřeším. Je to pohodě. Stejná pohoda je, když za mnou přijede nějaký kamarád…
S kým je ti dnes nejlépe? S lidmi, které znáš dlouhá léta? Nebo si k tělu pouštíš i nové lidi?
Je pro mě lepší být s těmi, co znám dobře. Nové lidi už moc do svého života neberu. Je pravda, že jsem si ten svůj svět už trochu oplotil. Tam se pohybuju bezpečně. Ale nikoho od sebe neodpuzuju.
Cítil jsi v nějaký moment sebelítost?
Ne. Vůbec. Cítil jsem vděčnost, že to dopadlo ještě dobře. Že jsem vůbec přežil. Je pro mě dar, že můžu mluvit. Něco někdy říct. Užívat si všechno, co mi zbylo. A teď se mi s tebou povídá dobře. K té sebelítosti – nikdy jsem si nepoložil otázku, proč zrovna já. Ale ani jsem neřešil, proč jsem mrtvici vlastně dostal. Věci se prostě dějou. Co bych asi tak zjistil, kdybych nad tím dumal? Život to tak chtěl. Proč to je? Prostě proto. Musíme zvládat situace, které k nám přicházejí. Zabývat se tím, proč k nám přicházejí, by nám jen ubíralo energii. A stejně bych se k odpovědi nedostal.
Takže na místě není otázka „proč zrovna já“, ale „proč ne zrovna já“?
Ano, tak bych to řekl.
Jak se to vlastně stalo?
Byl jsem na salvátorském letním táboře. Byly tam i moje děti. Seděli jsme u ohně, povídali si, zpívali a já najednou spadl. Byla tam doktorka, která správně posoudila, co se děje. Okamžitě mě dostala do nemocnice. A to bylo moje štěstí. Za třicet minut od chvíle, co jsem spadl z toho špalku, už jsem ležel na jipce v Pardubicích. Pak mě převezli do pražské Krče.
Vybavuješ si moment, když ses probral?
Ano. Seděla vedle mě moje Pavla a já si jen pomyslel: „Dobrý, dobrý. Už je to dobrý.“ Mluvit jsem samozřejmě nemohl, ale cítil jsem se dobře. Po té mrtvici jsem se probudil v dobré náladě. Hlavní, o co jsem přišel, je opravdu jen ta výbušná povaha. Byl jsem blbej, hádal jsem se pořád a zbytečně, teď už vůbec nikdy.
Já si tě nevybavuju, že by ses hádal. Dnes si říkám: Ty, osoba ve svazcích StB vedená jako nepřátelská, se teď v klidu díváš na to, jak ve vládě sedí člověk vážně podezřelý ze spolupráce s StB… A nic to s tebou nedělá. Ale i kdysi jako poslanec jsi mi říkal, že jdeš s komunistou v klidu na cigáro…
Jasně, to jsem byl klidný. Ale mně stačilo dát si alkohol, to pak byly se mnou jiné diskuse. Upozorňuju ale, že v Parlamentu jsem se nikdy nenapil.
O Čtyřkoalici jsi kdysi – ještě jako člen Unie svobody – říkal, že jsou to partaje vyhnané práškama. Týká se totéž i Babiše, Okamury?
Určitě. Lidé tyhle vyhnané partaje chtějí, kdo ví proč. Možná jen doufají, že jednoho dne to bude dobré. Já osobně volím zelené.
Ale teď? Budeš volit Bursíkův LES, nebo zelené Ondřeje Lišky?
Chtěl bych, aby do toho šli společně. Nechápu, proč mají jít proti sobě. Je to blbý.
Víš, že jsme oba v klubu pravdoláskařů Adama Bartoše?
To je dobře. Tam se můžu cítit jen dobře. Doba havlistů ještě přijde. Teď je pro ně blbý čas, ale lidi si na ně zas vzpomenou, ta doba přijde. Vždyť jsou to nezpochybnitelné životní postoje. Šedesát procent národa ti řekne, že tyhle věci jsou správné. Jen si to musejí umět začít pojmenovávat.
Jsi optimista.
To jsem. Řádové sestry, moji přátelé… Všichni tohle říkají.
Prostě ten tvůj oplocený svět.
Já vím. Proto se tam cítím dobře. V mém oploceném světě jsou samí takoví lidé.
Chybí ti Václav Havel?
Chybí. Byl vynikající. Chybí mi i Magor a další… Jsou pryč. Motejl…
Byl jsi u hrobu Václava Havla?
Byl jsem tam jednou. Povídali jsme si. Trochu. Teda nemluvili jsme.
Cítíš mezi vámi nějaké spojení?
Teď už ne. Za Vráťou Brabencem vždycky chodí ve spánku mrtví. Nejčastěji asi Magor. Nikolaj Stankovič… Ten mi taky chybí.
Mimochodem Vráťa Brabenec si Boha představuje někde vedle sakristie v kumbále mezi kýbly a smetáky… Máš taky nějakou takovou vizuální představu?
Ne. Boha si nemůžeme představit. Vůbec. To není v lidských silách. Tam lidské představy nesahají. Jen to jen intenzívní pocit. Povídám si s ním.
A zintenzívnilo se to, když teď málo mluvíš?
Ne. Naopak. Já jsem byl intelektuál, který měl okrášlenou květnatou modlitbu. Teď už mám jen modlitbu Páně. Pořád si ji opakuju. Víš, jak to je. Otče náš, jenž jsi na nebesích… To úplně stačí. Bůh s intelektuálnem nic společného nemá. Člověk si vystačí po celý život s otčenášem.
