Se mnou se asi děje něco hodně příšernýho. Píšu jen pro případ, že umřu, tak abyste věděli, co se to se mnou vlastně událo.
Děje se totiž něco hrozně podivnýho s mým pindíkem. Pořád mi tvrdne a nabíhá. Když se to stalo poprvé, doopravdicky jsem se polekal. Říká se, že když někdo umře, jeho tělo ztuhne. Takže první, co mě napadlo, bylo, že mi asi ten můj pinďour odumřel. Ale když jsem se ho párkrát dotkl, najednou vybuchl a začala z něj vytékat šťáva. A pak zase splaskl a zmenšil se. Blbost, co?
Asi bych měl jít na pohotovost. Ale mám strach, že je to nějaká moc vážná nemoc. Je takhle naběhlej skoro pořád. Stydím se chodit na koupaliště. Moje plavky totiž vypadaj’ jako taková ta „ledvinka“, co nosej starý páni kolem pasu a maj’ v ní peníze, klíče a tak.
Taky mám pocit, jako bych musel pořád chodit čurat, ale vono je vlastně hrozně těžký se jít vyčurat, když je člověk v tomhle stavu. Musím se postavit pár kroků od záchodový mísy a tak nějak se nad ní naklánět a jednou rukou se přidržovat zdi. A i pak čúrek obvykle končí všude možně – po celý míse, na podlaze, na zdi, a jednou mi to dokonce stříklo do obličeje. Hustý, co?
Taky se to stává v ten nejnevhodnější okamžik, jako minulý týden, když jsem na strejdově svatbě tancoval se sestřenicí Monikou. Tancovali jsme fakt hodně blízko u sebe a já se bál, aby si toho nevšimla, tak jsem se musel ohýbat v pase a zadek mi trčel ven. „Proč tancuješ tak praštěně?“ ptala se Monika. Já si skutečně připadal jako cvok. Monča se mi moc líbí.
Bum. Už je to tu zase. Začalo to hned, co jsem se zamyslel nad tím, jak moc se mi Monika líbí. Proč by mě ale myšlenka na Moniku měla nutit k čurání? To mi hlava nebere. Je to, jako když si vzpomenu na tu epizodu ze „Simpsonových“, kde jedou na dovolenou k moři a Marge je na pláži v bikinách. Možná to byl ten zvuk oceánu a vln, co mě nutil čurat?
Asi bych to měl někomu říct. Ale je to strašně trapný. Taky se bojím, že když to někomu řeknu a oni mě pošlou k doktorovi, ten felčar by mě mohl vyléčit. Nejsem si úplně jistej, že to chci. Víte, vono je to tak, že kdyby to byla opravdu nemoc, mohla by to bejt ta nejbáječnější choroba, co kdy kdo na světě měl.
Chci tím říct, že je to fakticky podivný. Někdy to skoro bolí. Ale já jsem přišel na svou vlastní svépomocnou metodu, která, jak se zdá, funguje, i když ji musím používat třikrát, čtyřikrát, někdy i osmkrát denně. Celej ten problém se nijak nelepší, ale léčba je skvělá.
Proto se teď poslední dobou v pokoji zamykám, jestli teda chcete vědět, proč mám v pokoji furt zamčeno. Nechci nikoho z rodiny vyděsit. Když umřu, budu vědět, že to byla moje chyba, když jsem nikomu nechtěl nic říct. A kdyby na můj pohřeb přišla i Monika, řekněte jí, prosím, že se mi fakticky moc líbila.
Jo a ještě jedna věc. Došly papírový utěrky.
