Ve věku 90 let zemřel v neděli švédsko-francouzský herec Max von Sydow. S odvoláním na umělcovu manželku Catherine o tom dnes informoval server Paris Match. Von Sydow se proslavil především díky spolupráci se švédským režisérem Ingmarem Bergmanem. Hrál v jeho filmech Sedmá pečeť, Lesní jahody či Hodina vlků. Před několika lety poskytl Reflexu rozhovor, který si dnes můžete opět přečíst.
Max von Sydow, celým jménem Max Carl Adolf von Sydow, se narodil 10. dubna 1929 ve švédském Lundu. Od roku 2002 měl také francouzské občanství.
S režisérem Bergmanem spolupracoval od roku 1955. Proslavil se především rolemi v jeho filmech, úspěšnou kariéru měl ale také v Hollywoodu. Zahrál si například ve snímcích Hana a její sestry Woodyho Allena, Vymítač ďábla Williama Friedkina či Tři dny Kondora Sydneyho Pollacka.
Do dějin kinematografie vešla scéna z filmu Sedmá pečeť, v níž von Sydow jako rytíř Antonius Block hraje šachy se Smrtí. Kromě tohoto Bergmanova snímku si von Sydow zahrál také v Lesních jahodách, Hodině vlků, Hanbě, Náruživosti a mnoha dalších.
Von Sydow byl aktivní i v posledních letech. Objevil se v úspěšném seriálu Hra o trůny, kde ztvárnil roli Tříoké vrány, ve sci-fi sáze Hvězdné války nebo v historické sérii Tudorovci.
Už když byl slavný herec Max von Sydow poprvé nominován na Oscara v roce 1988, hrál v dánském filmu Pelle Dobyvatel emigranta. A emigranta hraje tato někdejší hvězda filmů Ingmara Bergmana i ve svém zatím posledním díle Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko. „Celý můj život je emigrace,“ tvrdí.
Zpočátku to s rozhovorem pro Reflex vypadalo bledě. Uplynulo jen pár minut a Max von Sydow nečekaně přerušil řeč. „O čem jsme to mluvili? Promiňte, necítím se dobře,“ zašeptal a pomalu se začal zvedat. V agentech hrklo, ve mně též: nedostali jsme se ani k první otázce. Naštěstí to nebyl konec rozhovoru, herec si jen snažil sundat kabát. „Normálně se svlíkám sám, ale dnes se nemůžu hnout. Záda, víte?“ vzhlédl omluvně a celý zpocený usedl zpátky ke stolu. Prý se nepříjemně zranil a bolí to jak čert – zlomená žebra, respektive šest zlomených žeber. „Cítím se, jako by mi bylo sto, zatraceně,“ zaklel. A poprvé se usmál.
Který režisér vás takhle zřídil?
Já sám se takhle zřídil, jsem starý nešika a hlupák. Nechal jsem se přivřít dveřmi od výtahu. Věřila byste tomu?! Nezbývá mi než být trpělivý.
A jste?
Jsem hlavně líný. Poslední dobou hodně líný, do práce se moc neženu.
To úplně nekoresponduje se seznamem vašich filmů, natočil jste jich hezkou řádku.
Vy máte představu, kolik přesně jsem jich udělal?
Bezmála sto padesát.
Samo číslo působí závratně, ale je to jen optický klam. Herci stačí na natočení filmu pár dní. Na rozdíl od režiséra, jemuž se práce počítá na měsíce.
Portugalskému režiséru a herci Manoelu de Oliveirovi jsou 103 roky a stále točí. Jak to máte naplánované vy?
Určitě se mě chcete zeptat, jestli budu hrát, dokud se udržím na nohou. Nebo spíš dokud budu schopen vstát, když spadnu. Propána, tak daleko snad nezajdu. (zašklebí se) V podstatě záleží na tom, jaké mi budou chodit role, za každou cenu hrát nechci. Ale nějaký čas se mě ještě nezbavíte, to vás ujišťuji.
Letos jste se dočkal nominace na Oscara. Člověk by řekl, že s bardem jako vy už taková věc nemůže hnout, ale vy jste se prý radoval jako malé dítě.
Lidé se diví, že jsem ve svém věku naměkko z nominace za vedlejší roli, navíc němou. Ale proč bych nebyl? Vždyť je to čest. Navíc mě na tu cenu navrhli mí kolegové, tedy lidé, kteří o herectví něco vědí! Toho si nejde nevážit.
Jeden z vašich soupeřů, Christopher Plummer, soutěžil s adaptací švédské látky (Muži, kteří nenávidí ženy – poznámka autorky), zatímco vy, Švéd, s filmem z New Yorku. Není to trochu paradox?
Velký paradox. Ale to je celý život. Christopher Plummer je ovšem výborný herec, mnohokrát jsme spolu točili, mám ho rád.
Nechybí vám rodné Švédsko? Novináři ze severu v žertu psali, že vás někdo unesl, pracujete všude jinde než tam.
Nebojte se, Maxe von Sydowa nikdo neunesl. Jen se prostě rozhodl žít ve Francii.
Proč?
Moje žena je Francouzka. Nejprve jsem to neřešil, ale když už jsem žil v její zemi několik let, usoudil jsem, že by se slušelo, abych se stal jejím oficiálním občanem. Což neznamená, že bych už dál nechtěl být Švédem. Vláda v mé vlasti ovšem neuznává, aby měl člověk dvojí občanství, a tak jsem si musel vybrat.
Takže doma jste teď kde?
Všude a nikde. Jsem takový profesionální emigrant. Emigroval jsem v životě i ve filmech už tolikrát, že to snad ani neumím spočítat, celý můj život je emigrace. Zvykl jsem si. Nicméně Švédsko pro mě vždycky bude srdeční záležitost, o tom nepochybujte.
Ve filmu Stephena Daldryho Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko sekundujete třináctiletému klukovi. Co jste dělal vy, když vám bylo třináct?
Vážně po mně chcete, abych se vracel takhle hluboko do minulosti?
Zkuste to.
To už je hodně let, sotva si něco vybavím. Co vím jistě, je, že v jeho věku jsem o hraní a filmu nevěděl zhola nic, byl jsem obyčejný puberťák.
Čím jste se chtěl stát?
Může to znít zvláštně, ale tesařem. Líbila se mi představa, že budu vlastníma rukama vyrábět nábytek.
Proč se z vás tedy nakonec stal herec?
Poznal jsem svět divadla. Mohlo mi být tak patnáct, když mě uchvátilo. Viděl jsem jen pár her, ale stačilo to na to, abych zapomněl na své snění o hoblíku a ponku a přeorientoval se do jiných sfér. S kamarádem ze střední školy jsme založili amatérský divadelní spolek, samozřejmě jsme měli za to, že jsme géniové. Nebyli, ale nastartovalo to naši touhu stát se divadelními herci.
Film nás nelákal?
Vůbec, já toho do kina moc nenachodil. Ani nebylo na co, zajímavé filmy přišly mnohem později. Přihlásil jsem se na hereckou akademii ve Stockholmu, kam mě k mému štěstí vzali, a tak se zrodila životní láska. Mimochodem zkoušky, jež jsem tehdy složil, byly první a poslední, které jsem kdy podstoupil: nikdy potom jsem se nezúčastnil konkursu, role mi samy padaly do klína už od školy.
Jak je to možné?
Švédi mají skvělý vzdělávací systém pro herce. Vědí, že bez hraní se herec hercem nestane, a tak vás od samého začátku nutí do praxe. Prostě hned musíte pracovat. Nějaká role se najde pro každého a je úplně jedno, jestli je hlavní, epizodní, v komparsu. Podstatné je, že díky ní získáte dost zkušeností. Ostatně i já jsem se tímhle způsobem učil, vyzkoušel jsem hned v prvních letech všechno od klasiky po modernu. A jsem za to vděčný.
To je tedy váš recept na úspěch?
V naší profesi určitě. Bude to znít staromilsky, ale podobný dril by podle mě měli absolvovat všichni dnešní mladí herci, prospělo by jim to.
Vzpomenete si na některou z těchto prvních rolí?
Účastnili jsme se programů pro základní školy, takže jsem odehrál spoustu pohádek a dětských inscenací. A taky jsem byl Othello, s tváří černou jako uhel, samo sebou.
V divadle si vás našel i váš osudový filmový režisér Ingmar Bergman?
Překvapivě ano. Bylo to ale za mimořádných okolností. Tou dobou totiž film zachvátila stávka a režiséři byli bez práce. Aby se uživili, nabízeli služby divadlům. Bergman takhle nastoupil na scénu, kde jsem už osm let hrál, ale z první možné spolupráce nebylo nic – on mě nechtěl a mě to nemrzelo, protože bych tou dobou stejně nestíhal. V hlavě jsem mu nicméně asi uvízl, protože si na mě vzpomněl později a já s ním pak natočil film Sedmá pečeť.
Asi vás tehdy nenapadlo, že jste stvořili jeden z nejslavnějších snímků moderní doby.
Ani v nejmenším. Producent nám příliš nefandil, měl to být umělecký experiment a jen těžko se na něj sháněly peníze.
Jaký vlastně Bergman byl?
Neuvěřitelně pracovitý. Takovou mozkovou kapacitu, jakou měl on, jsem u nikoho jiného nezažil. V zimě a na jaře psal filmové scénáře, v létě je točil, na podzim stříhal a před koncem roku už měl premiéru. Pořád dokola. A aby toho nebylo málo, souběžně stíhal režírovat divadlo, dvě hry ročně nebyly výjimka.
Chybí vám?
Chybí. Byli jsme naladěni na stejnou vlnu.
Jak ze srovnání s touhle legendou vycházejí další filmaři, kteří s vámi spolupracovali?
Nesrovnávám. Obecně se však dá říct, že rád dělám s režiséry, kteří vzešli z divadelního prostředí, a co naopak nemusím, jsou tvůrci, již příliš dirigují. Někteří mají jasnou představu, kterou musíte naplnit, jste pro ně spíš loutka. Bergman naopak herce nevedl, jen je směroval a dával jejich projevu ten správný rytmus. Přesně taková práce mě baví.
Ve zmíněném nejnovějším filmu Stephena Daldryho nemluvíte. Byl jste rád, že se nemusíte učit dialogy?
To, že hraji němou postavu, neznamená, že bych nestudoval scénář. I němý člověk musí vyjadřovat emoce. Já navíc místo mluvení psal vzkazy na cedulky, to je taky svého druhu dialog.
Takže jste na Daldryho nabídku nekývl proto, že jste se těšil na poklidné natáčení?
Vím, že mě z toho lidi podezřívají, ale opravdu ne. Souhlasil jsem, protože mě nadchl scénář. Četl jsem ho jako obvykle s manželkou, která je také režisérka, konzultuji s ní pokud možno všechny texty, jež mi od tvůrců chodí. Okamžitě jsme se shodli, že tuhle látku prostě dělat musím. V druhém sledu mě pak zaujalo, že šlo po letech konečně o něco nového, jiného. Můj hrdina je nádherně podivínský.
A to vás zaujalo? Jaký druh rolí vám vlastně „hrozí“ nejčastěji?
Producenti jsou líní přemýšlet, a tak opakují osvědčené modely: když se vám jedna role povede, obsazují vás léta stále stejně. Už ani nevím, kolik kněží, papežů, emigrantů, oficírů a kmetů jsem za svůj život hrál. Poslední dobou navíc nějak často umírám. Zkrátka jsem se jako herec poněkud nudil a Stephen Daldry mě z té nudy vytrhl.
Nejen on, váš mladý kolega Thomas Horn, jemuž je pouhých patnáct let, je velký komediant. Na festivalu Berlinale si ho publikum doslova zamilovalo.
Právem, je to fantastický klučina. Přitom přišel bez jakýchkoli zkušeností, snad ani reklamu nikdy nenatočil. Byl příslovečná tabula rasa, nepopsaný list. Když jsme se potkali při kostýmových zkouškách, zhrozil jsem se. Dialogy četl mechanicky, bez výrazu. Tohle nedopadne dobře, říkal jsem si. Pak jsem se vrátil, to už měl za sebou minimálně měsíc tréninku pod vedením režiséra, a naprosto mě ohromil. Stal se z něj profesionál.
Když už jsme se dotkli rolí, musím se zeptat: je těžší hrát Satana, nebo Ježíše? Vyzkoušel jste si obojí.
Hrát božskou postavu je svazující. Největší příběh všech dob (film z roku 1965, kde von Sydow vystupoval v roli Ježíše – poznámka autorky) byl úžasná zkušenost, poprvé jsem točil mimo Švédsko. Ale cítil jsem se nesvůj. Lidi mají tendenci spojovat si herce s rolí, což je v tomhle případě ošidné. S ďáblem byla větší zábava.
Vraťme se ještě naposledy k filmu Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko. Jeho děj odstartují události z 11. září 2001 ...
Opravdu se chcete bavit o tak smutném jevu, jakým je světový terorismus?
Je to jedno z hlavních témat toho filmu.
Bohužel. Když už jste to tedy nakousla: nejsmutnější je fakt, že si za všechno to utrpení můžeme v podstatě sami. Jedenácté září není totiž nic jiného než důkaz o lidské nepoučitelnosti. Zachránilo by nás, kdybychom se naučili dívat zpět a viděli své chyby, nicméně to evidentně nikdo nedělá. Z čehož lze vyvodit jediné: jsme prostě hloupí.
Vzpomenete si, co jste onoho osudného 11. září dělal vy?
Kdo by si nevzpomněl, tenhle den nám z hlavy nikdo nevymaže. Byli jsme se ženou ve Švédsku, jeli po nějaké nekonečné dálnici a z Paříže volal k smrti vyděšený syn Cédrik. Prý jestli jsme v pořádku a že zřejmě začala válka. Jaká válka? ptám se. Napadli Ameriku, bombardují New York! křičel do telefonu. Tentýž syn mimochodem o „Neuvěřitelně hlasitě“ natočil dokument, vyjde na DVD.
Takže syn kráčí ve filmových stopách otce.
Spíš matky. Víte, já byl takový ten rodič, co se snaží ze všech sil, a stejně se rodičem nikdy nestane. Otcovství a herectví jdou špatně dohromady. Chtěl jsem být dokonalý, ale neuspěl jsem. Můžu jen děkovat Bohu, že mi to žádný z mých čtyř synů nikdy nevyčetl. Dokonalost je chiméra, asi už to taky vědí.
Max von Sydow se narodil 10. dubna 1929 ve Švédsku, posledních deset let je francouzským občanem. K herectví se dostal přes divadlo, kde se v roce 1955 poprvé setkal s režisérem Ingmarem Bergmanem. Ten jej svými filmy proslavil i mimo Skandinávii. Na stříbrném plátně debutoval na začátku 50. let ve filmu Only a Mother, mezníkem v jeho filmografii se stala až Sedmá pečeť Ingmara Bergmana. Ta také zahájila jejich dlouholetou spolupráci. V 60. letech se talent vysokého Švéda rozhodl využít i Hollywood, jenž mu nejčastěji přisuzoval role imigrantů, většina diváků si von Sydowa vybavuje jako kněze z Vymítače ďábla. Za roli ve filmu Pelle Dobyvatel (1988) byl nominován na Oscara, další nominace na cenu Americké filmové akademie se dočkal letos, a to opět za „přistěhovalecký“ výkon v dramatu Neuvěřitelně hlasitě & nesmírně blízko (na český trh byl snímek zakoupen, s jeho uvedením však distributor zatím váhá). Byl dvakrát ženatý a má čtyři syny.
