Ve středu předpověděl svou čtvrteční rezignaci ministr školství Josef Dobeš, podle prezidenta Václava Klause dosud nejlepší ministr školství.
Řekněme, že byl podle Klause nejlepší proto, že si nechal radit od jeho syna Václava Klause mladšího, ředitele gymnázia PORG. Anebo že zaměstnal Klausova oblíbeného politického myslitele Ladislava Bátoru, tragéda plného originálních idejí a někdejšího volebního kandidáta Národní strany, bandy nácků.
Jinak byl totiž Dobeš špatný ministr. Chaotik a někdejší vězeňský psycholog Dobeš, muž s divnýma očima a slabostí pro mladé ambiciózní úřednice bez příslušné kvalifikace, jež o vás za přízeň píší seminární práce, sice údajně rezignuje kvůli 2,5 miliardy korun, jež by nyní musel škrtnout ze svého rozpočtu, to je ale nejspíš jen oficiální milosrdná politická eutanazie, již mu dopřál boss VV Vít Bárta.
Záhy by totiž Dobeš neušel odvolání: tolik toxické publicity jako on snad Bártovi (a potažmo celé vládě) poslední dobou zajišťuje jen Bárta sám, konkrétně svým soudem kvůli dorovnávání platů, což policie i státní žalobce interpretuje jako korupci. Mít k sobě ještě nešťastníka, co dokáže popudit většinu vysokoškolského vedení i studentů, stejně jako nechat v době škrtů ležet evropské dotace v Bruselu, je stejná sebevražda jako nechat na svou obhajobu promluvit Radka Johna.
Ne že by Dobeš neměl například s vysokoškolským školným pravdu. Bohužel ho ale prosazoval podobně obratně, jako kdysi Jiří Paroubek veřejnosti slavně spočítal své poslanecké příjmy, co tak úplně neměly být příjmy. Vlastně má s Paroubkem jednu věc společnou, obvykle špatný omen: zvláštní talent obrátit každou snahu o pozitivní PR v totální fiasko.
Do toho ostatně spadá i nešťastný výběr lidí na ministerstvo, z nějž kvůli Dobešovi odešli mnozí zkušení úředníci. Je omyl, že ministr musí svému ministerstvu odborně rozumět. Ostatně dvacet let to dobře vidíme v praxi.
Musí si ale aspoň umět vybrat kvalitní spolupracovníky, kteří danému oboru rozumí. A taky prezentovat svou činnost veřejnosti, neboli pokrýt vše politicky. Dobeš neumí ani jedno. Jeho personální politika připomíná výběr kádrů pro komunistické politbyro; komunikace s veřejností zase britský politický sitcom, jež vás ovšem místo smíchu rozbrečí.
Když se například Dobeš snažil vysvětlit, proč se navzdory rozhodnutí akreditační komise rozhodl prodloužit život plzeňským právům, měl jsem pocit, že poslouchám sám sebe po čtyřech lahvích těžšího červeného, kdy se pouze vám omylem zdá, že vaše slova mají křídla. Řekněme, že Dobeš měl svůj předčasný ministerský konec napsaný v životopise dávno předtím, než začal ministrovat.
