O bučení u počítače, o vztyčování sochy Michaela Jacksona v režii Muhammada al-Fajída i o spermických mužících á la Woody Allen, kteří v útoku váhají. O tom všem si dnes ve své korespondenci vyměňují dojmy staří kamarádi Luděk a Milda.
Milý Mildo,
přichází jaro a s ním pro fanoušky Arsenalu tradiční sezóna sebevražd. Pamatuju se několik zápasů, ve kterých jsme přesně touhle dobou přišli o titul. Byl jsem na Emirates, v krásný, slunečný, jarní den v březnu roku 2008, když si Senderos dal vlastní gól a Bendtner dokázal jen srovnat na 1:1. Tedy definitivně jsme o titul přišli o měsíc později remízou s Liverpoolem, ale v mých očích to byl ten Senderosův vlastenec, jenž mi definitivně vzal víru, že bychom mohli ten rok něco vyhrát.
Asi takhle – od konce února jsem vyhráli jen jednou. Proti Leyton Orient, kteří hrají asi 77. ligu. Ve třech posledních zápasech ze čtyř jsme nedali ani gól. V těchto třech zápasech jsme zaznamenali 54 střel. Jen proti Blackburnu jich bylo 22. A teď pozor — na bránu z nich mířily čtyři. Fanoušci na Emirates hráče vybučeli. Což se jim nedivím. Já bučel u počítače jako blázen. Ne že by to pomohlo. Jako vždy touhle dobou už nehrajeme o titul, ale soustředíme se na ubránění druhého místa. Ne že by to pomohlo …
Ciao, Luďku,
byl jsem na koncertě zpěvačky D. D. Bridgewaterové, hvězdy festivalu Struny podzimu. Ten koncert byl vydáván za Jarní Gala, takže inteligentní pražská smetánka se dostavila kompletně v černém a róbách v předtuše, že jde na pohřeb nebo na nějakou jinou zhusta vážnou slavnost. Jenže já bych si přál tenhle černošský jazzový dynamit vidět v Redutě, anebo aspoň ve zpocené a zahulené Lucerně.
Tohleto, co jsem viděl a slyšel, to bylo úplně stejně sterilní pokusnictví jako útočná vozba Slavie o den později, když měla dát gól Hradci Králové. Útočníci se chovali jako spermický mužík Woody Allen, který, ačkoli je zaveleno k útoku, se vzpírá skočit, protože neví, co ho „tam v tý tmě“ čeká.
Takže teď je pondělí, po žádném mesiáši dosud není ani vidu, ani slechu, takže věz, že jediné, co Ti mohu říct s definitivní jistotou, že Slavia při posledním profesionálním vystoupení ve svých dějinách ukopala s Hradcem Králové plichtu bez branek, hořčice na klubovém párku byla zjevně prošlá a já mám v hubě kyselo ještě teď.
